Obsah stránky
Vydává - Klub přátel červenobílé hole z. s.
MPSV navrhuje koncepční řešení v souvislosti s navyšováním PNP. Úprava zákona o soc. službách umožní, aby tento příspěvek mohla při splnění konkrétních podmínek navyšovat vláda nařízením, a nikoliv změnou zákona, jako je tomu nyní. K navýšení PNP by podle návrhu mohlo dojít v případě, kdy inflace vzroste o 5 % za období, kdy došlo k navýšení naposledy. Konkrétní částky upraví vláda přímo v nařízení.
Předlohu MPSV příští týden předloží do meziresortního připomínkového řízení spolu se dvěma variantami navýšení PNP. „PNP považuji za opravdu klíčovou formu pomoci státu, která cílí na velmi zranitelnou skupinu lidí. Jsme si vědomi jeho významu. Zavedení koncepčního a předvídatelného valorizačního mechanismu je pro všechny, kdo příspěvek pobírají, velmi transparentním řešením. Naším cílem je zachovat reálnou hodnotu příspěvku. Nová pravidla budou pracovat s jasnými a vyčíslitelnými daty. Nynější systém, kdy je pro navýšení příspěvku nutná změna zákona, není vůbec pružný,“ uvedl ministr práce a sociálních věcí Marian Jurečka.
PNP se vyplácí ve 4 stupních na základě dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu. Je určen osobě závislé na péči jiné osoby nebo na péči poskytované prostřednictvím sociálních služeb. Závislost příjemce se vyjadřuje rozsahem nezvládaných životních potřeb. Je na osobě závislé, jaký typ péče si zvolí.
„Navrhujeme, aby částky příspěvku na péči mohla vláda zvýšit na základě transparentního ekonomického ukazatele, jakým je růst spotřebitelských cen. Vláda bude moci při zvýšení inflace upravovat nařízením výši jednotlivých částek PNP v jednotlivých stupních a také s přihlédnutím, kdo péči vykonává,“ vysvětlil Jurečka.
Návrh zároveň počítá s postupem pro první zvýšení částek PNP nařízením vlády, kdy by vládě byla uložena povinnost nařízení o zvýšení částek příspěvku na péči, při naplnění valorizační podmínky, vydat, a to do jednoho měsíce od účinnosti novely zákona. Pokud tedy bude novela zákona účinná od 1. června 2024, vznikne tím povinnost vydat nařízení vlády s účinností od 1. července 2024. „Platí tedy, co jsem již opakovaně avizoval. Počítáme s tím, že částky PNP navýšíme od července 2024“.
Spolu s legislativní předlohou do meziresortního připomínkového řízení MPSV odešle i dvě varianty toho, jak by příští rok PNP vláda mohla navýšit. Příslušný návrh je součástí přílohy této tiskové zprávy.
MPSV s ohledem na výdaje domácností již zvýšilo příspěvek na mobilitu + energie, který je určený všem, kteří jsou závislí na podpoře dýchání. Současně mohou lidé s postižením, kteří využívají osobní asistenci v rozsahu větším než 80 hodin měsíčně, využít speciální dotační titul, který jim pomůže s financováním těchto služeb. Z tohoto titulu jsou financovány hodiny asistence u jednotlivce do 372 hodin měsíčně, což je ve výsledku 12 hodin asistence denně. Lidé tak zaplatí maximálně 80 hodin měsíčně a hodiny navíc mají zdarma, respektive za symbolickou cenu 1 korunu za hodinu.
Zdroj: MPSV
K 1. lednu 2024 proběhne pravidelná valorizace důchodů. Základní výměra starobního, invalidního, vdovského, vdoveckého a sirotčího důchodu se pro příští rok zvýší o 360Kč na 4400Kč měsíčně. Valorizace proběhne dle nových pravidel, kdy je výpočet růstu cen odvozen jen z indexu spotřebitel. cen za domácnosti důchodců.
Ke stejnému datu se o 5,2 % zvýší příspěvek, který se zavedl v roce 2005 jako kompenzace za rušení nebo omezování dosavadních zvýhodnění účastníků odboje a osob účastných rehabilitace v oblasti dopravy, telefonních služeb a lázeňských a rekreačních pobytů. Účastníci odboje budou dostávat 2816 korun a vdovy či vdovci 1408 korun měsíčně. MPSV připomnělo i změny podmínek pro přiznání předčasného starobního důchodu, které jsou účinné již od října 2023.
Konkrétně se zkrátila maximální doba předčasnosti na 3roky. Nově se krátí %výměra za předčasnost o půldruhého % výpočtového základu za každých (i započatých) 90 kalendářních dnů z doby ode dne, od kterého se starobní důchod přiznává, do dosažení důchodového věku. Zároveň se valorizuje až od ledna kalendářního roku, který následuje po roce, v němž pojištěnec dosáhl důchodového věku Jedna z nových podmínek pro předčasný důchod začne být účinná až v průběhu příštího roku. K 1. říjnu 2024 se prodlouží potřebná doba pojištění z 35 na 40 roků.
Zdroj: https://eurozpravy.cz
Zjištění toho, jaké má člověk se zrakovým postižením možnosti vidění, bývá frekventovaným dotazem intaktní veřejnosti vůči někomu, kdo špatně vidí. Sama se s touto otázkou setkávám pravidelně. A jak to tedy je? A ty vidíš vlastně jak?
Lidé se snaží zjistit rozsah vidění u toho, o kom vědí, že má zrakový hendikep. Chtějí si do jisté míry představit, jaké to je, když člověk špatně vidí. Nejsem si však jistá, zda člověk s plnou zrakovou ostrostí, si může představit, že jeho zrakové možnosti jsou omezené. Je to podobné jako, když si já chci představit, jaké to je vidět. Umím si představit, jaké je to vidět lépe, protože to jsem zažila. Vím, jaké je vidět text – sice ve zvětšené formě, vím, jaké je psát rukou, ale nevím, jak vypadá pták za letu ani mravenci v mraveništi. Tohle jsem neměla nikdy možnost vidět. Ale i hodně věcí z těch, které jsem viděla, jsem již zapomněla, neboť je to velmi dávno, a jejich obraz v mé hlavě nebyl nikdy objektivní, neboť jsem byla vždy prakticky nevidomá.
Mohu tedy těm, koho to zajímá, přiblížit moje vnímání světa zbytky zraku na jednom oku. Jelikož, když někomu řeknu vymezení mojí zrakové vady podle WHO, tak to většině lidí nic neřekne. Jelikož hodnota visu, tj. zrakové ostrosti, je veličina vcelku neosobní, která ale nezahrnuje všechny aspekty vidění. Snažím se tedy na příkladech popsat, jak vidím. Jak vidím já…?
Jako u většiny zrakově postižených s progresivní oční vadou, tak i u mě závisí „vidění“ na aktuálním zdravotním stavu. Jsou dny, kdy se moje rohovka rozhodne, že bude celý den hodně zašedlá a nepropustná, tzn. že nepustí dovnitř více než trochu světla. Vidím tedy pouze mlhu, dokážu rozlišit světlo a tmu, tehdy čekám, zda se stav během dne změní tak, že bych mohla rozpoznat alespoň výrazné barvy. Co se týče lidí či objektů, pak je identifikuji jako obrysy.
Když jsou dny lepší, pak za dobrých světelných podmínek rozpoznám syté barvy – červenou, zelenou, žlutou…Tmavší odstíny mi ale i za světla dělají problém – jako je tmavě modrá, hnědá, šedá či černá, to jsou pak všechny barvy „ty tmavé“. Ale i u těch barev výrazných záleží na světelných podmínkách. Stav je pro mě ideální, když je jasno a svítí slunce. Za světla umělého či ubývajícího výrazně klesají moje zbylé zrakové možnosti. Za denního světla se snažím zbytek zraku ještě nějak efektivně využít, jde-li to, např. při prostorové orientaci, snažím se z okolí načerpat co nejvíce relevantních informací. Tato možnost však mizí se západem slunce, kdy využiji své zbytky maximálně v interiéru, ale i tak jsou podmínky na umělém světle omezené.
Měnící se podmínky. Toto je 1 z dalších mýtů, že si lidé říkají něco ve smyslu tohoto, že jsem tě viděl včera a připadala jsi mi vcelku sebejistě a teď se potřebuješ chytit a trochu se motáš? Tohle je dáno právě tím, že dny nejsou stejné, podmínky se mění, jak v očích, tak právě v prostředí. Záleží na tom, zda je člověk v prostředí, co zná, zda má stejné světelné podmínky, zda se právě rychle nestřídá světlo/tma, zda má člověk nedostatek či naopak nadbytek světla, kdy by ho světlo oslňovalo. Takže, i když má stále stejnou zrakovou vadu, může se takový zrakově postižený jevit v různých situacích, na různých místech odlišně. V 1 případě byste na něm hned nepoznali, že je nějak znevýhodněn, v 2. případě působí jako zcela nevidomý. Není to však jeho rozmar či nějaký náhlý popud, ale změna aktuálních podmínek.
Vypadá, že to hraje… Popis stavu vidění je vždy velmi individuální a subjektivní, není to objektivní vyjádření. Nelze říci, že člověk vidí konkrétně to či ono, jelikož objektivní srovnání prostě není možné, když osoba nikdy neviděla skutečný obraz světa. Pro někoho může být frustrující rozkapání očí při vyšetření u oftalmologa, kdy není schopen se s rozšířenými zornicemi samostatně pohybovat a je pro něj nemyslitelné, že by měl na nose nosit brýle, byť např. se dvěma dioptriemi. Jiný je šťastný za možnosti vidět na světě ještě nějaké maličkosti ve formě světla či stínů, a může to podávat ve smyslu, že pro něj je to dostačující vidění. Proto je vnímání a pociťování vlastní zrakové vady (zrakových možností) subjektivní a velice individuální.
Protože se podmínky mění, a tak i zrakově postižený může působit v různých situacích různě, pak je okolí občas z těchto projevů zmatené, tudíž projeví pochybnosti o tom, zda je člověk opravdu hendikepovaný, či je to nějaký jeho rozmar. I takové poznámky slýcháme. Myslela jsem si, že jsou tyto zkušenosti ojedinělé, ale část zrakově postižených se setkalo s tím, že lidé projevili pochybnost vůči tomu, že daný člověk špatně vidí. Já sama se s tím setkala, když se jedna známá ptala mojí mámy, zda opravdu nevidím, že když venčím svého vodicího psa, tak jdu okolo domu jistě a rychle. Takže se jí nezdá, že bych měla nějaký zrakový problém.
Přátelé si vyslechli, že svoje postižení předstírají, že je to pouze módní záležitost, aby je někdo litoval či aby měly výhody. Tyhle nevhodné komentáře je třeba nebrat si k srdci, jelikož vypovídají pouze o tom, kdo je pronáší. Je to jejich vizitka o jejich myšlení nikoli objektivní daný stav. Samozřejmě však chápu, že takto nevhodně pronesená poznámka člověka zamrzí, i když si myslí, že již slyšel snad vše.
Ve známém prostředí, kde to znám, se pohybuji jistě. Když jsem chodila se psem trasu 4xza den, trasa pro mě byla známá a jistá, proto i tak můj pohyb na ní působil. Zrovna tak v domácím či pracovním prostředí se pohybuji tak, že nezasvěcený člověk by se opravdu mohl domnívat, že vidím zcela „normálně“. Je to však dáno adaptací na prostředí, na známé a „ohmatané“ místo. Kdyby mi přes noc někdo byt přestavěl, pak bych byla ztracená stejně tak jako v prostředí novém a neznámém.
Pokud vím, kde mají věci své pevné místo, kde stojí židle, skříně, kde mám zkrátka rozestavěný nábytek, kde je jaká maličkost, pak je pro mě toto prostředí bezpečné a přívětivé pro můj život i bez kontroly zraku. Toto prostředí jsem si takto vytvořila a zvykla si na něj. I v pracovním procesu je třeba pochopení a vzájemné koordinace a úcty k tomu, aby se tam zrakově postižený cítil komfortně a bezpečně. Jiná situace pak nastává v prostředí exteriéru, kde je více podnětů a více potencionálního nebezpečí, zde chování zrakově postiženého může najednou působit odlišně – nejistě a zmateně. Takže je mylné se domnívat, že zhoršené zrakové možnosti předstírá jen tehdy, kdy se mu to hodí. Pouze reaguje na měnící se podmínky v prostředí, v němž se právě nachází.
Nošení bílé hole. Ta si tu hůl nese, nepotřebuje ji, vidí dobře. Další z omylů, se kterým se lze často setkat. Jednou z funkcí bílé hole je funkce signalizační. Znamená, že dáváme okolí najevo, že máme nějaký problém se zrakem a chceme, aby na to lidé kolem nás brali ohled. Proto můžete zrakově postižené potkat s holí tak, že ji nesou u těla či před tělem, a tak signalizují zrakový hendikep při vstupu do vozovky či v hromadné dopravě. Pak jsou ti, co signalizují své postižení a jdou v doprovodu průvodce. Ale pak také ti, co mají hůl k orientaci, jdou samostatně a využívají hůl k samostatnému pohybu.
Zdroj: Linda Albrechtová, www.medium.seznam.cz
Pláč, dupání, agrese. Která máma tohle nezažila. Naše ratolesti se prostě občas vztekají. Jenže u některých dětí nemusí jít o obyčejný vzdor, ale o autismus.
Diagnózu porucha autistického spektra (PAS) si ročně u nás vyslechne zhruba 2 000 rodin. Tenhle verdikt je pro rodiče velký šok, většinou si představí tu nejvážnější formu. Autismus má ale mnoho podob. V čem se nicméně rodiče autistických dětí shodují je nepochopení okolí a nálepka „nevychovaného dítěte“.
Včasná diagnóza a specializovaná péče je klíčová. Autismus je celoživotní porucha, která čtyřikrát více postihuje chlapce a její příčina není známá. PAS se podle odborníků dá diagnostikovat už kolem roku dítěte. Jak to ale jako rodič poznat? Autistické dítě se chová jinak než ostatní děti. Svět je pro něj nesrozumitelný, a tak často reaguje emotivně až agresivně. Pokud tohle u své ratolesti pozorujete, konzultujte to se svým pediatrem nebo vyhledejte dětského psychologa.
Diagnóza PAS zní pro rodiče děsivě, je ale dobré vědět, že polovina autistických dětí má pouze mírný projev. Tzn., že nemají poškozený intelekt a často jsou velmi nadané. Řadu věcí, které jim chybí, se mohou naučit. Takže čím dříve s tím začnete pracovat, tím lépe. To potvrzuje i maminka devítiletého autistického Kryštofa: „Syn naprosto normálně zvládá režim běžné školy, jen potřebuje pomoci se sociálními věcmi, neumí zvládat ironii nebo dětské pošťuchování.“
Autismus není volba, respekt ano. Autismus neovlivňuje samotné dítě, ale celou rodinu. „Okolí vám dává najevo, že máte nevychované dítě, že ho nezvládáte. Připadáte si jak nejhorší rodič,“ popisuje své pocity Jana, matka 10letého autisty Marka. Rodiče autistických dětí žijí ve stálém stresu. Snaží se vychovávat dítě, které je jiné. Přitom se na denní bázi setkávají s nepochopením a odsuzováním. Podle psychologů navíc rodiče často jedou v začarovaném kruhu. Jsou z péče o své dítě frustrovaní, přenáší na ně svou nervozitu, o to více se pak dítě chová problémově.
Potíže mají s hlídáním. Ne každý si troufne převzít péči o autistické dítě, právě s tím potřebují rodiče pomoci. Musí si odpočinout, věnovat se partnerovi, zajít na úřad nebo k lékaři. K tomu slouží odlehčovací služby. Těch je ale u nás zoufalý nedostatek, tak na chvilku pro sebe rodiče čekají třeba i rok.
Zdroj: www.zena-in.cz
Relaxace, odpočinek, léčba, prevence různých onemocnění, zlepšení pohyblivosti a flexibility, úleva od bolesti, posílení imunitního systému, duševního zdraví, možnost sociální interakce. Samozřejmě mnoho dalšího poskytují lázně. Jejich pravidelná návštěva může být pro seniory výrazně prospěšná. Při výběru lázní je třeba zohlednit individuální potřeby + zdravotní stav jednotlivce a konzultovat návštěvu s ošetřujícím lékařem. Proč by tedy senioři měli pravidelně navštěvovat lázně? Zde je 10 důvodů:
Je důležité si uvědomit, že lázeňské procedury by měly by být přizpůsobeny individuálním potřebám a zdravotnímu stavu jednotlivce. Před návštěvou lázní je tedy vhodné poradit se se svým lékařem.
Zdroj: https://www.proprarodice.cz
Šedý zákal je součástí fyziologického procesu stárnutí, zabránit mu nejde a dříve či později postihne každého z nás. Je vůbec možné, aby měl člověk celoživotně dobrý zrak? Bohužel ne. Kolem 45. roku se zpravidla rozvíjí takzvaná vetchozrakost, což je fyziologický proces, v němž naše vlastní čočka není schopna zaostřit do blízka, a většina pacientů pak musí sáhnout po brýlích na blízko. Existují i další oční onemocnění zhoršující vidění, například šedý zákal a degenerace sítnice, které mohou být vrozené, ale objevují se i s přibývajícími roky. Zhoršené vidění ovšem může souviset i s neurologickými chorobami, jako je cévní mozková příhoda.
V současné době evidujeme narůst diabetiků, s tím oční komplikace. Dokáže nějaké cvičení zlepšit kondici očí? Cvičení bohužel zrak nezlepší, nezabrání nošení brýlí. Při určitých formách šilhání může pomoci ortoptické cvičení. Mnoho faktorů, jež ohrožují náš zrak, ovlivnit nelze, co ale můžeme dělat pro to, abychom oči zatěžovali méně?
Stejně jako v obecné medicíně i v očním lékařství platí, že je důležité dodržovat zdravou životosprávu, sportovat, nekouřit, a hlavně chodit na pravidelné preventivní prohlídky, a to nejen zraku. Zraková zátěž jako taková, tedy čtení, počítač, mobil nebo tablet, nebezpečná není, jak se mnoho lidí domnívá. Prevenci myslíte pro všechny, nebo hlavně pro lidi například s pozitivní rodinnou anamnézou? Jelikož existuje široké spektrum očních chorob, které se mohou vyskytovat jak v mladším, tak ve starším věku, a ne vždy je rodinná anamnéza známa, tak by měl prevenci absolvovat každý. U očního vyšetření lze odhalit i závažný zdravotní stav.
Co se během prevence zjišťuje? Na preventivní prohlídce vyšetřujeme oční tlak, refrakci, zrakovou ostrost do dálky i blízka. Provádí se vyšetření Amslerovou mřížkou, vyšetření předního segmentu oka, zorného pole a očního pozadí v rozkapání. Během prohlídky se může přijít také na šedý zákal.
Zmiňujete zelený a šedý zákal. V čem se liší? Šedý zákal je zakalení čočky, vede k poklesu zraku, snížení jasnosti a čirosti obrazu a občas i ke změně dioptrií. Je však řešitelný běžnou operací, během níž se pomocí ultrazvukové sondy zkapalňuje čočka a místo ní se implantuje umělá čočka. Výkon zabere kolem 15 minut a zraková rekonvalescence ve většině případů trvá jen den.
Zelený zákal – glaukom je dle definice chronické progresivní onemocnění zrakového nervu, při němž dochází k úbytku nervových vláken a doprovází ho charakteristický výpadek zorného pole. V pokročilém stavu nastává zúžení zorného pole, v terminální fázi ztráta vidění. Ačkoliv je nemoc neléčitelná, klíčová je včasná diagnostika a léčba, která obsahuje kapky na snížení očního tlaku a zvýšení odtoku komorové vody přes trámčinu; případně laserovou léčbu, jež cílí na trámčinu a zvyšuje odtok. Je-li terapie nedostačující, přichází chirurgické řešení, např. v podobě stentu.
Nezdravým životním stylem se řítíme do záhuby, investice do prevence se vyplatí
V éře informačních a komunikačních technologií se v hospodářsky vyspělých zemích dramaticky mění způsob života, s nímž se populace nezvládá vyrovnat. Stoupá počet duševních poruch, které podle principu psychosomatiky způsobují onemocnění těla. Výsledek? Epidemie chronických chorob.
Lze propuknutí těchto chorob nějak zabránit? Glaukom je multifaktoriální onemocnění, má tedy více než 1 příčinu a není možné ho příliš ovlivnit. Může být následkem jiných očních onemocnění, anatomické struktury a poměru v oku. Dalšími faktory jsou rasa, etnické skupiny, vrozené genetické vady, které mohou vést k výskytu zeleného zákalu i v mladším věku. Vyskytuje se i vrozený glaukom. Proto jediným způsobem, jak mu předejít, je prevence, včasná diagnóza a terapie. Šedý zákal je součástí procesu stárnutí, zabránit mu nejde, dříve či později postihne každého.
Zdroj: https://www.finmag.cz
První neslyšící a zároveň nevidomá osoba v USA, která získala vzdělání. Jméno Laura Bridgman dnes většině lidí asi příliš povědomé nebude, pokud se přímo nezajímají o historii lidí s hluchoslepotou. Ale v první polovině 19. století, kdy Laura žila, byla druhou nejslavnější ženou na celém světě, hned po královně Viktorii!
Možná jste slyšeli o Helen Keller, která jako první hluchoslepý člověk na světě vystudovala vysokou školu, později se stala spisovatelkou, lektorkou a aktivistkou a dodnes je především v americkém prostředí velmi známá. Matka H. Keller vyhledala pro dceru vzdělání právě na základě příběhu L. Bridgman, když si jej přečetla a zjistila, že se naučila psát a číst. Do té doby panovalo všeobecné přesvědčení, že vzdělávat hluchoslepé děti je nemožné. Následně pro Helen vyhledala Anne Sullivan, učitelku ze stejné školy, kam chodila i Laura. Letošní 21.prosinec bude výročím narození L. Bridgman v r.1829, výjimečné ženy, již si při této příležitosti připomínáme.
Laura se narodila do farmářské rodiny v New Hampshire, blízko Hannoveru. Ve dvou letech onemocněla spálou, na kterou v tomto období zemřely obě její sestry. Laura přežila, ale v důsledku nemoci ztratila sluch, zrak, chuť a do velké míry také čich. Jejím nejlepším kamarádem byl Asa Tenney, milý starý mládenec s poruchou řeči a mírným mentálním postižením, který žil v sousedství. Rodiče zaneprázdněni prací na farmě neměli na Lauru moc času, ale Asa se jí věnoval s velkou trpělivostí a něhou.
Brával ji na výlety, učil ji poznávat přírodu dotekem, komunikoval s ní pomocí doteků a podle jednoho ze svých dopisů také pomocí znaků, které se naučil od původních obyvatel Ameriky. Laura se věnovala některým domácím pracím včetně šití a pletení. Komunikace s rodinou bývala ale velmi omezená a sestávala z několika málo znaků. Laura z těchto důvodů osamocení a nemožnosti komunikovat svoje potřeby a přání, propadala záchvatům vzteku podobně jako v dětství Helen Keller.
5 let po založení Perkinsova ústavu pro nevidomé v Bostonu se ředitel Samuel Gridley Howe dozvěděl o Lauře a chtěl ji zkusit vzdělávat. Laura se tak v roce 1837 přestěhovala do Perkinsova ústavu, bydlela v domácnosti ředitele, domů jezdila na prázdniny v létě. Naučila se číst, psát, vyjadřovat jednoduché myšlenky a nové manuální práce. Studovala matematiku, zeměpis, historii, biologii a filozofii. Během hodin hudby vnímala piano/varhany tím, že na ně přiložila ruce. Využívala hmat, který měla obzvlášť citlivý, poznávala pomocí něj okolí, stáří osob a jejich nálady. Dle vibrací a pohybu vzduchu byla schopna rozpoznat, zda v její blízkosti někdo je.
Britský spisovatel Charles Dickens navštívil Lauru při své cestě do Ameriky, když jí bylo 13 let a napsal o ní ve své knize American Notes. Tím se Lauřin příběh dostal do povědomí veřejnosti. Laura měla v oblibě knihy v Braillově písmu, psala si deník a vedla korespondenci. Vstoupila do baptistické církve a napsala 3básně: Svatý dům, Věci duchovní a Světlo a tma. Její vzdělávání skončilo, když měla 23 let. Vrátila se domů. Tam však byla vyloučena ze společných rodinných setkání a trpěla samotou. Začala mít vážné zdravotní problémy (podle některých teorií konkrétně anorexii) a nakonec bylo rozhodnuto, že se může vrátit do Perkinsova ústavu, kde žila až do konce svého života a zemřela v padesáti devíti letech v roce 1889 na zápal plic.
Byla velmi nadaná na krejčovství, šila ručně i na šicím stroji. Nit navlékala pomocí jazyka. Její důležitá úloha spočívala v účasti na vzdělávání dalších nevidomých a zároveň neslyšících dětí, které do školy začaly přicházet po ní. Věnovala se výuce šití. Prodejem ušitých výrobků si dokázala vydělat určité peníze, ze kterých kupovala dárky přátelům a přispívala lidem v nouzi.
Odkaz L. Bridgman je nadále živý mj. v rámci specializovaného programu pro žáky a studenty Perkinsovy školy ve věku 3-22 let, kteří jsou hluchoslepí nebo neslyšící s přidruženým postižením. V r.1937 proběhlo slavnostní odhalení pomníku L. Bridgman před jejím rodným domem skupinou neslyšících a zároveň nevidomých studentů Perkinsova ústavu. Událost připomněla 100. výročí Lauřina příchodu do Perkinsova ústavu, pomník stojí před domem dodnes.
Zdroj: https://www.idetskysluch.cz/
Nejdelším změřeným živočichem je pásmovka velká (Lineus longissimus) s délkou přes 55 metrů. Patří do skupiny pásnice, což jsou vodní živočichové červovitého vzhledu. Jsou to dravci, potravu loví pomocí vychlípitelného chobotu s jedovou žlázou. Vyskytuje se v severních vodách Atlantiku.
Čím leden jasnější, tím mrazivější.
Zeleninu připravujeme v neporušených smaltovaných nádobách, nádobách z nerezu či hliníku.
První a nejslavnější československý filmový magnát se narodil v roce 1899 v rodině stavebního podnikatele Vácslava Havla, dědečka bývalého prezidenta Václava Havla. V roce 1912 koupil Vácslav Havel společnost Kinofa a založil rodinný podnik Lucernafilm. Postavil Bio Lucerna a Miloš Havel v něm od začátku řediteloval. Bylo mu tehdy 18 let. Po vzniku Československé republiky bylo nutno odstranit monopol německých filmů a odpoutat se od Vídně. Zástupci francouzských, britských či amerických filmových společností však Praze nedůvěřovali. Miloš Havel tak musel absolvovat mnoho zahraničních cest, aby filmy pro české diváky získal.
V r.1921 založil M. Havel akciovou společnost A-B, věnovala se distribuci filmů. V r.1929 dovezl první zvukové filmy a rozhodl se pro vlastní výrobu. Počátkem 30.let začal stavět moderní filmové studia na kopci Barrandov. Studia měla 300 zaměstnanců a produkovala 80 filmů ročně. Nacisté po příchodu do Československa M. Havla přinutili k prodeji Barrandova. Ateliéry si dále pronajímal a mohl natočit jen 5 filmů ročně. Němci zde natáčeli své vlastní filmy. M. Havel pořádal slavné večírky, kam zval nejen filmové hvězdy, ale také zástupce Gestapa či SD. Díky svým stykům zachránil mnoho lidí od koncentračních táborů či od nuceného nasazení v Říši.
Přesto mu byla jeho spolupráce s nacisty mnohými vytýkána a byla za ni po válce i stíhán. Po skončení druhé světové války byl Miloš Havel mnohokrát vyšetřován pro podezření z kolaborace s nacisty. Snažili se ho zdiskreditovat také kvůli homosexuální orientaci.
Filmová studia Barrandov mu byla odebrána a přišel o Lucernafilm i o možnost uplatnit se v kinematografii. Tím do značné míry ztratil smysl života. V roce 1949 byl zadržen při pokusu o útěk do Rakouska a odsouzen ke 2 letům vězení. V roce 1952 se mu podařilo uprchnout do Mnichova. V emigraci se snažil obnovit svou filmovou produkci, neměl však úspěch. Snažil se o provoz restaurace, jako spolumajitel, živil se i obchodem. Dlouhá léta žil se svým životním partnerem Dušanem Hubáčkem. Homosexualita byla protizákonná i v Německu, v roce 1968, kdy Miloš Havel zemřel. Jeho smrt, stejně jako velká část jeho života, jsou obklopeny tajemstvím. Není jasné, zda spáchal sebevraždu, zda byl vydírán či měl zdravotní problémy.
V měsíci lednu oslaví narozeniny Vilma Čubanová, Jana Kroulová, Jaroslava Navarová a Vítězslav Kryl, svátek Vilma Čubanová, Zora Hádek a Miloš Jungmann. Srdečně blahopřejeme a přejeme hodně zdraví, štěstí a spokojenosti.
Suroviny: 1 kuře, 1 cibule, 1 mrkev, kousek celeru, bobkový list, šťávu z půlky citrónu, 1,25 dl bílého vína, 1 vejce, hladkou mouku, sůl, pepř, olej na smažení.
Postup: Kuře rozdělíme na porce, cibuli nakrájíme nadrobno, mrkev a celer nastrouháme. Přidáme k cibuli, zalijeme bílým vínem, citrónovou šťávou, přidáme rozdrobený bobkový list. Do směsi vložíme porce kuřete a necháme přes noc odležet v chladu. Dbáme, aby maso bylo směsí pokryto. Před přípravou maso osušíme, obalíme v hladké mouce a rozšlehaném vajíčku, které osolíme a opepříme. V rozehřátém oleji vše osmažíme. Podáváme s bramborem a zeleninovým salátem.
Klub přátel červenobílé hole z. s.
IČO: 26999960
Adresa: Cafourkova 13, 181 00 Praha 8
web: www.klubpratel.wz.cz
Naši činnost finančně podporuje Nadační fond Českého rozhlasu ze sbírky Světluška.
Úřad vlády ČR – Vládní výbor pro osoby se zdravotním postižením