Obsah stránky
Vydává - Klub přátel červenobílé hole z. s.
Diabetes mellitus neboli cukrovka je souhrnný název pro skupinu nemocí, při kterých má pacient zvýšenou hladinu cukru v krvi – hyperglykemii. Zanedbaná léčba vede k postižení životně důležitých orgánů a zdravotním komplikacím. Proto bychom si hladinu krevního cukru měli preventivně hlídat.
Cukrovka je chronickým onemocněním, které významně ovlivňuje to, jak naše tělo hospodaří s krevním cukrem, tedy glukózou. Ta je pro buňky 1 z nejdůležitějších zdrojů energie. Vstup glukózy do buněk řídí hormon inzulin. Jestliže nefunguje, jak má, neprobíhá správná přeměna cukrů v těle a dochází ke stavu zvanému hyperglykémie – ke zvýšené hladině cukru v krvi. Ta poškozuje naše orgány, a je proto velmi nebezpečná.
Vysokou hladinou cukru trpí cévy i oči, čímž snižuje prokrvení orgánů. Poškodit může ale také velké cévy, protože přispívá k procesu zvanému ateroskleróza, který může vést až k uzavření tepen a vzniku infarktu nebo mrtvice. Neblahý vliv má také na oči, kde škodlivě působí na malé cévy v sítnici, což může vést až k slepotě.
Nezdravý životní styl vede k cukrovce. Diabetes vzniká nedostatečnou tvorbou inzulinu ve slinivce, kdy dochází ke sníženému přesunu cukru do buněk, které tak nemají dostatek energie. Zároveň se zvedá hladina cukru v krvi. Diabetes se obvykle projevuje nadměrnou žízní a močením, často i v noci.
U diabetu se rozlišují dva základní typy. Diabetes 1. typu tvoří méně než 10 % z celkového počtu onemocnění a nejčastěji bývá zjištěna v dětském až pubertálním věku. Mnohem rozšířenější je diabetes 2. typu, který často vzniká na základě nezdravého životního stylu spojeného s nadváhou nebo obezitou a sedavým způsobem života. Objevuje se nejčastěji mezi 45. a 50. rokem věku.
Cukrovka může skončit amputací. Může také snížit schopnost ledvin správně filtrovat krev. Poškození nervů a vznik neuropatie se pak projevuje necitlivostí nebo bolestivostí rukou a nohou. To může být nebezpečné v momentě, kdy člověk necítí menší zranění a včas ho neošetří. Z malého škrábance se může rozvinout něco vážnějšího, například bércový vřed, který může vést až k amputaci dolních končetin.
Hladinu cukru v krvi si nechte pravidelně měřit. Zjišťuje ji praktický lékař během odběrů, které se provádí v rámci preventivní prohlídky jednou za dva roky. Doma nebo v lékárně je možné měřit pomocí glukometru. Jeho hodnoty však nejsou tak přesné jako při žilním odběru. Průběžné hodnoty pak nabízí 24hodinový monitor, který pomocí glukózového senzoru nepřetržitě monitoruje hladinu cukru v krvi a může tak poskytnout hodnoty glykémie v průběhu až několika dní. Zvýšená hodnota cukru v krvi se dá zjistit také z moči, například diagnostickým proužkem. Jde však pouze o orientační měření, jestliže je výsledek pozitivní, je nutné potvrdit jej i z krve.
Jaká je norma? - U zdravého člověka je množství cukru v krvi stálé a pohybuje se nalačno mezi 3,8–5,6 mmol/l. Hraniční hodnoty glykémie se pohybují v rozmezí 5,6–6,9 mmol/l. Diabetes je pak diagnostikován při hodnotách převyšujících 7 mmol/l nalačno. V mnoha případech se osoba s diabetem dlouho nepotýká s žádnými potížemi, přítomnost cukru je tak odhalena náhodně lékařem na základě laboratorního vyšetření hladiny krevního cukru.
Nejjednodušším způsobem, jak si udržet hladinu cukru v normě, je omezení sacharidů ve stravě. Snažte se omezit jejich konzumaci, dávejte přednost komplexním sacharidům, které se nacházejí například v obilovinách či luštěninách nebo hnědé rýži – jsou tráveny pomaleji a poskytují dlouhodobější energii, i delší pocit sytosti. Pozor si dejte na množství mléka kvůli obsahu laktózy. Tyto cukry se rychle vstřebávají a mohou hladinu cukru v krvi rozkolísat. Nezanedbávejte pitný režim, omezte průmyslově zpracované potraviny.
Zdroj: www.kondice.cz
Časté močení – Glukóza se z krve vylučuje do moči a s sebou táhne i vodu. Normálně za den vymočíme okolo 2 litrů, záleží na celkovém příjmu tekutin, pocení a podobně. Pokud močíte často a více než obvykle, jde o varovné znamení.
Pocit neustálé žízně – Žízeň vzniká po slaném jídle, při sportu, ale i kvůli odchodu vody močí při hyperglykémii. Když máte často žízeň, pijte, ale pokud váš denní příjem a výdej vody překročí 3,5 litru, je to signál, že něco není v pořádku.
Náhlý úbytek na váze – Při normálním příjmu potravy glukóza, náš hlavní zdroj energie, zůstává v krvi a pak rovnou odchází močí, aniž by byla zpracována buňkami a přeměněna na energii pro organismus. Hyperglykémie má za následek skutečnost, že si tělo již nedokáže poradit s cukrem v krvi.
Chronická únava – Vzniká kvůli nedostatku energie, obdobně jako úbytek na váze.
Špatné hojení ran a infekcí – Říznutí či boláky, kterých byste se normálně zbavili během pár dní, se mohou hojit týdny, protože energie chybí i imunitním buňkám. Každý den si prohlížejte svou kůži, obzvláště na nohou, a snažte se minimalizovat riziko vzniku drobných poranění.
Problémy se zrakem – Například rozmazané vidění či skvrnky v zorném poli vznikají kvůli působení glukózy na oční čočku. Stejně tak je častí i malátnost.
Dech zapáchající po acetonu – Jde o náhlou poruchu metabolismu, při které organismus není schopen správně zpracovávat metabolické produkty vzniklé štěpením tuků. V těle se hromadí ketolátky, které vedou k překyselení organismu – takzvané ketoacidóze.
Pozor, déle trvající hyperglykémie může vyústit ve vaginální infekce a infekce kůže, zhoršení vidění, problémy s erekcí, zažívací potíže, jako je zácpa nebo průjem, poškození sítnice, krevních cév nebo ledvin. Proto při varovných příznacích neotálejte a navštivte svého lékaře.
Zdroj: www.kondice.cz
V textu bych ráda připomněla důležitost rozlišení toho, zda někdo, kdo má problémy se zrakem, pracuje či se pohybuje v jemu známém prostředí či je zrovna vržen na zcela nové místo, se kterým neměl možnost se seznámit.
Známé prostředí
Tomuto tématu se věnuji v samostatném článku, protože v uplynulé době jsem opět obdržela pár připomínek či konstatování, že na mně není nic vidět, že by člověk nepoznal, že nevidím. Určitě se dá toto konstatování pojmout jako kompliment s tím, že jsem se pěkně adaptovala na svůj hendikep. A že neustále pracuji na zdokonalování svých schopností k samostatnosti a soběstačnosti.
Někteří však nezapomenou připojit dodatek, že přece není možné, že bych neviděla tak, jak to popisuji. Což už příjemné není, když si někdo dovolí pochybovat o tom, jaké já mám zrakové možnosti, a jak zvládám pracovat se svým postižením. Proto si popíšeme detailně, jak je to s orientací v prostorách známých a zcela nových.
Žije-li člověk na jednom konkrétním místě, bydlí v bytě, domečku či kdekoli, kde má možnost, tak zpravidla zná své místo k bydlení velmi detailně zvlášť, když je to člověk, který nepracuje zrakem. Pro zrakově postiženého je důležité, aby jeho prostor byl přívětivý a bezpečný k jeho obrazu. To znamená, že si jej nevidomý uspořádá dle svých potřeb a preferencí.
Ví, jak je rozmístěný nábytek, ví, na jakých místech stojí např. dekorativní předměty, zná vzdálenosti od jednotlivých kusů nábytku v rámci domácnosti. Měl by znát, jaké věci najde ve své kuchyni, koupelně či pracovním prostoru. Nezávislý pozorovatel pak může nabýt dojmu, že není možné, aby jedinec používal pouze hmat a sluch, že určitě musí využívat i nějaký zbytek zraku, když se pohybuje takto jistě a hbitě v rámci daného prostoru.
Pravdou je, že většinou se nevidomí na svých známých místech pohybují sebevědomě. Já sama vím, kam sáhnout, abych našla, co potřebuji v rámci kuchyně. Podám si velmi rychle a jistě to, co sháním. Vytáhnu pánev ze skříně, sáhnu do šuplíku, vyndám vařečku, bryskně vyberu koření. Z lednice si podám nezbytné suroviny. Všechny tyto úkony probíhají velmi rychle a navazují na sebe. Chápu, že to na někoho neznalého problematiky zrakového postižení může působit neuvěřitelně.
Není to ale tak, že by se každý, kdo špatně vidí, rodil či získal takovou schopnost adaptace na prostředí. To, že je člověk v rámci možností samostatný a nezávislý ve svém prostředí, má však svá pravidla, které je třeba v domácnosti nevidomého respektovat. Také se člověk se zrakovým hendikepem učí a osvojuje postupy a metody, které posléze aplikuje na činnosti, které vykonává.
Nevidomý ví, kde jsou jeho věci uloženy, jak jsou uspořádány, kam patří. Nevidomý sám si zvolil svůj osobní systém, který je třeba ctít. Když zůstávají věci stále na svém místě, pak již není těžké najít a podat si konkrétní předmět. Stejný systém a uspořádání se týká nejen předmětů denní potřeby, ale i umístění nábytku v celém prostoru, který nevidomý obývá. Dodnes mám jizvu na koleni po velkém nárazu do židle, která byla zkrátka jinde, než bývala běžně.
Lidé si zřídka uvědomují, že přemístěním předmětů či nábytku mohou způsobit nejen zranění, ale i škodu, řekněme psychickou, jelikož je velmi vyčerpávající hledat něco, o čem jste přesvědčení, že leží na daném místě, kde to teď není zvlášť, když je to věc, kterou v onom momentě nevidomý velmi potřebuje. Nedávno jsem usilovně hledala hodinky, které sice byly na místě, kam je běžně pokládám, ale byly posunuty cca o deset centimetrů jinam, což mi dalo opravdu velkou práci zjistit, že tam jsou.
Byla jsem přesvědčena, že jsem je dala na jejich pevné místo, nebyly tam. Šla jsem je hledat různě po bytě, ale netušila jsem, kam jsem je bezmyšlenkovitě dala. Posléze jsem je našla zcela náhodně, protože jsem šla na původní jejich místo pro jiný předmět, a ony byly o kus dál, než by měly být.
Samozřejmě mi to po celou dobu vrtalo v hlavě, kam jsem hodinky odložila, že jsem tak lehkovážná, když je teď nemůžu najít. Bez hodinek se člověk obejde, ale kdyby to bylo něco důležitého, tak by mě mrzelo, že jsem nedávala větší pozor, kam věc kladu. Aby se tedy zrakově postižený cítil bezpečně a jistě ve svém prostředí, vyžaduje to i od těch, kteří s ním žijí, dávku tolerance, přijetí zásad života bez zrakové kontroly.
Cizí prostředí
Víme tedy, že v osobně známém prostoru, ať je to domácnost, zaměstnání, ale i trasy v rámci prostorové orientace, se zrakově postižení pohybují zpravidla stabilně, až to může nezávislé pozorovatele znejistit. Zatímco tam, kde to známe, tak se můžeme pohybovat i bez pomoci bílé hole, to je např. doma, v zaměstnání nebo u přátel. Avšak na místě novém se signalizační či orientační hůl může hodit i někomu, kdo je např. slabozraký či má zbytky zraku. Hůl pak využije i v interiéru.
V domácím prostředí jsem schopná vykrýt všechny možné bariéry, které v bytě jsou, aniž bych se jich musela dotknout. Znám ten prostor, a tak mohu být rychlá a svižná. Prostor si umím představit, vím, kde je průchod, kde dveře, na jakou stranu se otevírají, kde jsou ostré hrany stolu aj. Nemyslete si však, že nikdy do ničeho nenarazím či nezpůsobím si nehodu nebo zranění, ale většinou je tomu vlastní zbrklostí a neopatrností.
V prostředí, které je nové, je počínání zcela opačné. Jednak je potřeba čas, aby se nevidomý s novým místem důkladně seznámil, ale také je potřeba součinnost vidících za účelem, aby mu s tímto pomohli. Ať se jedná o popis prostředí či provedení po něm. Je žádoucí, aby si mohl nevidomý vše precizně ohmatat a zapamatovat. Na to, aby si člověk důkladně osvojil daný prostor, bude však třeba hodně času a více návštěv konkrétního místa.
Když jsem nastoupila do zaměstnání, tak jsem po částech procházela prostor, zjišťovala, kde se co nachází, kde co najdu. Rozmístění interiéru nezabralo tak dlouhou dobu, ale detaily jednotlivých položek v něm pak již ano. Ještě dnes, i po osmi letech, občas najdu něco, co mě překvapí.
Pokud místo zrakově postižený navštíví jednorázově, nemá možnost prozkoumat a prohlédnout jej detailně, musí se často spokojit s informacemi z hole, s tím, co odposlouchal z prostředí, co zvládl zjistit zbytky zraku, má-li je, či popisem od provázející osoby.
A tak se stane, že z jistého, rychle se pohybujícího člověka v rámci jednoho prostoru, je náhle nejistý, tápající jedinec, působící zmateně, který by náhle ocenil pomoc jiné osoby. Nejedná se o nic výjimečného, ale pouze o změnu prostředí, která může být pro někoho, kdo nepracuje zrakem, velmi stresující a nekomfortní.
Člověk, který využívá zrak, se rozhlédne po okolí. Hned je mu známo, jak je prostor členěn, ani ho nenapadne, že by mu proces měl způsobit nepohodlí. U nevidomého je situace opačná, informace, které by potřeboval, nikdy rychle nezíská. Je tedy třeba pamatovat na tato pravidla, než člověk začne analyzovat a vypouštět nepodložené soudy, které by mohli dotyčnou osobu ranit.
Zdroj: www.blindicka.cz
Tento text přináší tři nešvary v komunikaci okolí se zrakově postiženým. Vybrala jsem tyto příklady na základě zkušeností z minulých pár dní. Pojďme si je tedy popsat a povědět si, jak by to mělo správně být.
1. Kontaktování zrakově postiženého
Chyby v oslovení a prvním kontaktu s někým, kdo nevidí, tudíž mluvčího nemůže spatřit, když přichází, jsou snad ty nejčastější. Pro mě je tento nešvar snad jeden z nejvíce nepříjemných. Minulý týden se mi to na jedné akci stalo hned dvakrát, a to od lidí, kteří již roky pracují s lidmi se zrakovým znevýhodněním.
Jak to nemá vypadat: Ahoj, Lindo…dramatická pauza. Mluvčí čeká, zda se chytnu. Můj mozek zpracovává informace, známe se dobře, tykáme si, hlas je mi povědomý, mám říci ahoj či dobrý den, vteřiny běží, moje nejistota narůstá. Tuším tedy, kdo to je, řeknu dobrý den. Odpověď: Jé, ty jsi mě poznala po hlase…Jak jinak bych vás měla poznat? Tohoto konkrétního člověka jsem neviděla několik let, nejsme přátelé, nestýkáme se, náhodně se vídáme
2. Jaké připomínky mohou ublížit zrakově postiženému?
V textech na mém blogu se můžete dozvědět, co nečinit v přítomnosti zrakově postiženého, jaké jsou zraňující komentáře vůči někomu, kdo špatně vidí, či jakým chováním zrakově hendikepovaného nepotěšíte. Následující řádky přinesou opět pár příkladů, které mohou ublížit zrakově hendikepovanému, i když kolikrát ten, kdo je pronese, si pouze neuvědomí, že je komentář zbytečný a může být zraňující. Lidé si to neumějí představit.
Pravděpodobně se shodneme na tom, že pokud má někdo těžké zrakové postižení, tak jsou mu některé činnosti zapovězeny. Mám na mysli např. řízení vozidla v běžném provozu, neboť již dnes existují zážitkové akce, kde si řízení lze i bez kontroly zraku vyzkoušet. Asi nebude z nevidomého precizní mikrochirurg a další podobné činnosti, které vyžadují zrakovou podporu. Jsou však činnosti, které vykonáváme za pomoci dostupných pomůcek, i když si to intaktní veřejnost nedovede představit. Lidé pak velmi často soudí podle sebe, svých pocitů a možností. Zdroj: www.blindicka.cz
Podle zákona o sociálních službách je pečovatelská služba terénní nebo ambulantní službou poskytovanou osobám se sníženou soběstačností z důvodu věku, chronického onemocnění nebo zdravotního postižení, a také rodinám s dětmi, jejichž situace vyžaduje pomoc jiné fyzické osoby.
Pečovatelská služba se poskytuje ve vymezeném čase v domácnostech osob a v zařízeních sociálních služeb. Služba zahrnuje pomoc při zvládání běžných úkonů péče o vlastní osobu, při osobní hygieně, při zajištění chodu domácnosti, poskytnutí stravy nebo pomoc při jejím zajištění, zprostředkování kontaktu se společenským prostředím.
O poskytnutí sociální služby může dotčená osoba požádat konkrétního poskytovatele sociálních služeb nebo obec, ve které má trvalý nebo hlášený pobyt. V případě obce, pak může požádat o zprostředkování možnosti poskytnutí sociální služby anebo o zprostředkování kontaktu s poskytovatelem sociálních služeb.
Mezi žadatelem a poskytovatelem sociálních služeb se následně uzavírá písemná smlouva, níž je přesně vyspecifikováno, mimo jiné, místo výkonu, jakých úkonů se péče týká a v jakém rozsahu.
Pečovatelská služba patří k sociálním službám poskytovaným za úhradu. Žadatelé, potažmo klienti, potom hradí úhradu za základní činnosti v rozsahu stanoveném smlouvou.
Existují však situace, kdy se služba poskytuje bez úhrady. S výjimkou nákladů za stravu poskytnutou v rámci základní činnosti se jde o:
Poskytovatel sociálních služeb může odmítnout uzavřít smlouvu o poskytování pečovatelské služby, pokud tuto sociální službu neposkytuje, nemá dostatečnou kapacitu anebo žadateli v době kratší než 6 měsíců před novou žádostí smlouvu o poskytnutí téže sociální služby vypověděl z důvodu porušování povinností vyplývajících ze smlouvy.
Pečovatelskou službu lze poskytovat jen na základě oprávnění. To vzniká rozhodnutím o registraci. O registraci rozhoduje krajský úřad příslušný dle místa trvalého nebo hlášeného pobytu fyzické osoby nebo sídla právnické osoby. V případě, že zřizovatelem poskytovatele sociálních služeb je ministerstvo, rozhoduje o registraci toto ministerstvo čili "registrující orgán". Ten kontroluje plnění podmínek stanovených u poskytovatelů sociálních služeb.
Zdroj: www.proprarodice.cz
Občas bývá za nejdelšího živočicha považována medúza Trubýš pochybný (Praya dubia) s délkou přes 40 metrů.
Je-li v únoru sucho a zima, bude horký srpen.
Zavadlou zeleninu vložíme na chvíli do horké vody a potom do studené.
Tato kniha je pohledem nejen na aféry vznešených lidí, ale ukazuje je hlavně jako pouhé lidi. Bez lesku královského majestátu. Nezabývá se jen evropskými vládci, ale také např. svatbou íránského šáha. Vybral si teprve 16letou nevěstu, která sotva unese svatební šaty a šperky.
Manželství trvalo už 5 let a bylo stále bez následníka. Šáh uzavírá vedlejší manželství se ženou, která mu dá dítě. Jeho žena odjíždí do Evropy a manžel jí brzy nabízí rozvod. Anglický král Jiří V. pocházel z německy znějícího rodu Sachsen-Coburg und Gotha.
Vedl svou zemi do 1. světové války. Po německém bombardování Londýna se král rozhodl změnit své jméno na Windsor, aby tím podpořil anglické vlastenectví. Celá královská rodina se zřekla používání německých titulů a převzali britská příjmení.
Britský král Edward VIII. se oženil s rozvedenou Wallis Simpsonovou, která nebyla šlechtického rodu. Po kritice a nesouhlasu ze strany církve i parlamentů všech zemí, které byly součástí britského impéria, v roce 1936 abdikoval. Současná britská královna Alžběta II. se se svým manželem Filipem seznámila ve svých 13 letech.
Filip byl nemajetný, jiného náboženství, a hlavně byl Němec a jeho rodina kolaborovala s nacisty. To bylo pro antifašistickou Anglii nepřijatelné. Jejich velkou lásku však neporazili žádní kritici a v roce 1947 se vzali. V roce 1953 byla Alžběta korunována na anglickou královnu.
Jedna z kapitol je věnována i princi Charlesovi a princezně Dianě. Také Charlesově přítelkyni Camille, která si ho nakonec, po smrti Diany, vzala. Poměr s vdanou Camillou Charles udržoval po celou dobu manželství s Dianou. Charles měl milostných románků mnoho, přestože to jeho vzhled a povaha příliš nepředpokládaly.
Další příběh je věnován Charlesovu bratru Andrewovi, který byl pro neúspěchy v lásce přezdíván Rytíř smutné postavy. Manželku mu pomohla získat až princezna Diana, která mu nenápadně dohodila svou divokou přítelkyni Sarah Fergusonovou, zvanou Fergie. Je dcerou majora a stejně neurozené matky.
Andrew stále nebyl doma a Fergie řešila samotu utrácením. Byla neoblíbená u anglických občanů. Po zplození dvou dcer a 10letém manželství se rozvedli. Důvodem byla většinou Fergiina nevěra a bulvární tisk. Další kapitoly hovoří o jiných příslušnících královských rodů a jejich většinou pohnutých osudech.
V měsíci únoru oslavil narozeniny Michal Trégr, svátek pak Jarmila Tarčincová, Liliana Slánská, Lenka Klemerová a Božena Valentová. Všem srdečně blahopřejeme a přejeme hodně zdraví, štěstí a spokojenosti.
Suroviny: 1 kuře, 200 g olomouckých tvarůžků, 150g libovější anglické slaniny, palička česneku, 4 jablka, sůl, pepř, sladká paprika, olej.
Postup: Kuře zevnitř důkladně vymažeme utřeným česnekem. Dutinu naplníme pokrájenými tvarůžky promíchanými se slaninou a řádně zašijeme. Kuře na povrchu lehce osolíme, položíme ho do pekáče s olejem, obložíme polovinami neloupaných jablek a v troubě upečeme. Podléváme podle potřeby.
Klub přátel červenobílé hole z. s.
IČO: 26999960
Adresa: Cafourkova 13, 181 00 Praha 8
web: www.klubpratel.wz.cz
Naši činnost finančně podporuje Nadační fond Českého rozhlasu ze sbírky Světluška.
Úřad vlády ČR – Vládní výbor pro osoby se zdravotním postižením