Paprsek ze tmy Červenec-Srpen 2024

Úvodní strana > Paprsek ze tmy > Paprsek ze tmy Červenec-Srpen 2024

Vydává - Klub přátel červenobílé hole z. s.

Obsah


Poznámka nad čarou

AI (umělá inteligence) při náboru diskriminuje zdrav. postižené uchazeče o práci

Životopisy (CV) zdravotně postižených hodnotí hůře ve většině případech. Stále více společností automatizuje výběrové řízení nových zaměstnanců, kdy životopisy hodnotí umělá inteligence (AI), která ovšem podle studie amerických vědců diskriminuje zdravotně postižené uchazeče.

Procházení životopisů může být únavné, v posledních letech proto korporáty tuto činnost stále častěji nechávají na počítačových algoritmech. Ty svedou zpracovat obrovské množství dat v krátkém čase, čímž ušetří cenné hodiny. Vědci již dříve popsali diskriminaci menšin ze strany systémových algoritmů. Postgraduální studentka Kate Glazková se zaměřila na jejich „přístup“ ke zdravotně postiženým. Jak by AI vůbec mohla hodnotit takto znevýhodněné jedince?

Malé šance na úspěch

CV obsahující pojmy jako slepota, hluchota, dětská mozková obrna či autismus systém hodnotil hůře než ostatní životopisy. Pouze ve třech případech se CV s údaji o nějakém zdravotním postižení umístilo výše než životopisy zdravých uchazečů. Prakticky v jakékoli sféře by zaměstnavatel účast v panelu hodnotil jako výrazné pozitivum, ale ne algoritmus. ChatGPT-4 hodnotil CV zmiňující zdravotní postižení hůře i v případech, kdy byly ostatní informace shodné s originálem.

Například uchazeč s autismem nebyl schopen vykonávat vůdčí role. Kandidáta s depresemi zase neshledával schopného řádně vykonávat „technické a výzkumně orientované aspekty role“ – v obou případech jde o jasnou diskriminaci. „Lidé (náboroví manažeři) si musí být vědomi zkreslení systému, když ho používají pro tyto účely,“ shrnuje výsledky práce zdůrazňující důležitost lidského faktoru při výběrovém řízení nebo v oblasti posuzování a rozhodování Glazková.

Tyto algoritmické systémy mohou být do určité míry neslučitelné s vytvářením výstupu, který není diskriminační k lidem se zdravotním postižením.

Zdroj: https://odkazovac.cz

zpět na obsah

O čem přemýšlíme

Strastiplná cesta k řidičskému průkazu pro řidiče se sluchovým postižením

Získat řidičský průkaz není pro některé neslyšící zájemce snadné. Řešením má být nový metodický manuál pro autoškoly, podněcující spolupráci se zájemci se specifickými potřebami, řidiči se sluchovým postižením. Dle ombudsmana totiž všichni mají právo na osobní mobilitu.

Výzkumné šetření ombudsmana

Ombudsman nedávno zveřejnil tiskovou zprávu na téma autoškoly a jejich přístup k řidičům se sluchovým postižením. Chybějící pravidla pro dorozumívání s neslyšícími zájemci o řidičský průkaz a neznalost problematiky sluchového postižení mohou za to, že některé autoškoly dokonce zájemce se sluchovým postižením výslovně odmítají. Tím ale dochází k nerovnému přístupu k získání řidičského oprávnění.

Problémy s řidičským průkazem

Konkrétní životní příběh prozradil neslyšící Robert Jungmann, který je zaměstnancem Kanceláře veřejného ochránce práv a který měl peripetie s absolvováním samotné zkoušky. Zkušební komisař seděl za ním a on coby neslyšící řidič mu nerozuměl. Zkoušku tak napoprvé neudělal. Dále se ombudsman v roce 2020 zabýval případem neslyšící ženy, která v Praze nemohla najít žádnou autoškolu, která by ji přijala navzdory sluchovému postižení a jiným komunikačním potřebám.

Právo na osobní mobilitu

Autoškoly by měly být připravené na přijímání zájemců s postižením/specifickými potřebami, neboť i oni mají právo na osobní mobilitu, jak to vyplývá z Úmluvy OSN o právech osob se zdravotním postižením.

Řešení

Nyní ministerstvo dopravy na doporučení ombudsmana zhotovuje metodický manuál pro autoškoly, který má podpořit komunikaci lektorů a zkušebních komisařů vůči řidičům se sluchovým postižením. „Komunikace lidí se sluchovým postižením je velmi rozmanitá, není samozřejmě možné sepsat vše do jednoho dokumentu. Důležité ale je, aby všechny strany věděly, co mohou očekávat,“ doplnila Šárka Prokopiusová, prezidentka Svazu neslyšících a nedoslýchavých v ČR. Cílem manuálu bude, aby autoškoly přijaly zájemce se specifickými komunikačními potřebami bez kompromisů.

Zdokonalovací kurzy

Ministerstvo dopravy ve spolupráci s Platformou VIZE 0 připravilo speciální zdokonalovací kurzy pro řidiče s postižením. Pro řidiče se sluchovým postižením jsou nachystány do konce roku 3 kurzy, v nichž si mohou zdokonalit své řidičské kompetence a zvýšit tak bezpečnost v silničním provozu. Kurzy jsou bezplatné. Tlumočení do českého znakového jazyka je zajištěno.

Zdokonalovací kurzy pro řidiče se sluchovým postižením:

  • 9. září 2024 – Autodrom Sosnová v České Lípě
  • 10. září 2024 – Autoklub Karosa ve Vysokém Mýtě
  • 11. října 2024 – Steel Ring Třinec v Třinci

Více o kurzech: https://kurzy.platformavize0.cz

Zdroj: https://www.tichezpravy.cz

zpět na obsah

Aktuálně před uzávěrkou

Situace ze života se zrakovým postižením

Přináším opět pár příkladů zkušeností běžného dne, se kterými se může potkat zrakově postižený. Je to takový vhled do rozličných světů zrakově hendikepovaných a intaktní společnosti, které spolu nějakým způsobem interagují.

Rozličné světy

Tím, že píšu příklady odžitého a zkušeností těch, kteří se potýkají se zrakovým postižením, nechci určitě někoho dehonestovat. Je mi naprosto jasné, že všichni jsme na tomto světě poprvé, a děláme prvně rozhodnutí, získáváme zkušenosti postupným učením a žitím, tudíž nikdo nemůže vědět vše zvlášť, když se s danou problematikou setkává poprvé. A tak jedná přesně tak, jak si myslí, že by jednat měl.

Texty také slouží k tomu, aby ti, kteří by se mohli setkat s někým, kdo špatně vidí, měli praktický návod, jak by s tímto jedincem mohli jednat, aby to bylo vůči němu přívětivé. Určitě nechci tvrdit, že komunikační přešlapy dělá intaktní veřejnost schválně, aby naštvala chudáka nevidomého. Nicméně se potkáme se situacemi, které nejsou zcela korektní. Ty však jsou v kompetenci daného člověka a jsou často dány pouze naturelem, výchovou a prostředím. Nechci je tedy schvalovat, ale chci o nich mluvit, aby se jim případně předešlo a aby ti, kteří je zažili, věděli, že v tom nejsou sami, že i jiní zrakově postižení řeší podobné nekomfortní situace.

Aktuální stav

Někdo je spíše introvert, jiného je zase plný prostor všude tam, kam přijde. Jeden je silný jako skála, nic se ho nedotýká, druhý je více emocionální, a tak si bere vše k srdci a pláče doma do polštáře. Bohužel nikdo z nás neví, jak ten druhý bude reagovat na naše prohlášení, které třeba původně nemělo být myšleno hanlivě. Nikdy nevíme, co si člověk aktuálně v sobě řeší, co prožívá, jaké má starosti, a tak u toho, koho neznáme, bychom možná měli zachovávat více profesionální a konverzační téma bez našich osobních připomínek a dalších poznámek. Samozřejmě chápu, že je toto velmi těžké rozlišit a poznat.

K čemu je studium?

Nedávno mi v Messengeru přistál dotaz od úplně neznámé ženy, že si přečetla můj příběh a že jí není vůbec jasné, proč jsem věnovala tolik energie studiu, když nevidím, k čemu mi to vlastně je? Přiznám se, že mě dotaz překvapil, i když ne vlastně tolik, protože i při mém studiu na VŠ jsem se s tímto setkala. Proč chci studovat, když na to nevidím?

Touha po tom získat nové vědomosti, objevit nepoznané, obohatit se nejen znalostmi, ale i zkušenostmi, novými příležitostmi a lidmi, není přece záležitostí funkčního zraku, ale nějaké člověčí přirozenosti. Já chtěla studovat, vždy mě bavilo psát si poznámky, sepisovat různé seminární a předmětové práce, učit se a zjišťovat pikantnosti v daném předmětu. Chápu, že každý to máme jinak, někdo cestuje, jiný miluje vaření, další žije hudbou, ale to stále nesouvisí se zrakovým postižením. Proto mi přišel dotaz nestandardní zvlášť, když jsem s dotyčnou nikdy předtím nekomunikovala.

Stále doma

Další zpráva, co jsem četla na svých sítích, bylo konstatování, že dotyčná by tedy slepá být nemohla, protože to nemůžete jít do kina, do restaurace, do baru s přáteli, jak byste se potom vraceli domů? To musí být strašný život být stále doma… Mimochodem být prakticky nevidomá také není moje svobodná volba, já si to nevybrala, ale snažím se s tímto celý svůj život kvalitně pracovat.

Překvapilo mě, že i v dnešní době si stále někdo tohle myslí. Přijde mi, že nevidomí jsou ve veřejném prostoru poměrně vidět, ať s bílou holí, či vodicím psem. Na všechny tyto zprávy se snažím odpovídat a vysvětlovat je, aby tyto mýty stále nekolovaly veřejností. Jak jsem psala, dotazovatel neměl zkušenost, pouze svou představu a domněnku. Tudíž vysvětluji, i pomocí mých článků, že zrakově postižení hojně studují, aby se uplatnili na trhu práce, aby získali bohatší přehled, větší hodnotu třeba sami pro sebe aj.

Zrovna tak chodí ven s přáteli, jezdí na výlety, pobytové akce, ale i chodí do kin a divadel, i když představení třeba jen poslouchají. Socializace je stejně důležitá pro ty, co vidí, ale i pro ty, co mají se zrakem problém. A ti, kteří nemohou sami přijít, neaplikují samostatný pohyb a prostorovou orientaci, tak mohou využít placené průvodcovské služby či služeb různých dobrovolnických agentur, které poskytují dobrovolníky i právě na doprovázení těžce zrakově postižených.

Ale já jsem vás viděla…

Tato poznámka od úřednice mi přijde už dost přes čáru. Když přišla moje známá žádat z důvodu těžkého zrakového postižení o příspěvek na Úřad práce, tak jí úřednice řekla, že jí viděla venku, ale naštěstí pro ni byla s doprovodem… Alarmující na tom je, že kdyby známá šla s holí sama, což je naprosto přirozené, tím slepota nezmizí, tak by zřejmě úřednice zkoušela triky, jak jí příspěvek nepřiznat, jelikož pravděpodobně nemá takové postižení, jak tvrdí, když může chodit sama…

Samozřejmě aktuální zdravotní stav je vždy podložen zdravotní dokumentací žadatele, ale školený pracovník by neměl takové poznámky vypouštět z úst. Jelikož citlivý jedinec nabyde dojmu, že mu úřednice tvrdí, že si své postižení vymýšlí, když chodí ven… Opravdu si sociální pracovník, který měl praxi s různými postiženími během svého studia, myslí, úřednici na ÚP, myslí, že dávka je podmíněna sezením doma a civěním do čtyř stěn?

Ale vy koukáte do telefonu…

Nejsem sama, a není to poprvé, co mi někdo v okolí říkal, že určitě vidím, když koukám do mobilu. Ano, mám ho před obličejem jako zdravý člověk, ale objektivně na něm nevidím nic, resp. pouze to, že svítí obrazovka. Ale držím jej zpravidla jako všichni ostatní. Na hlučném místě jej ale dávám blíže k uchu, abych lépe slyšela hlasový výstup.

Někteří zcela nevidomí dokonce vypínají obrazovku, aby šetřili baterii, protože stejně na obrazovce nic nevidí, a tak přirozeně okolí reaguje tím, že upozorní na to, že máte černou obrazovku, tak přístroj zřejmě nefunguje. Což mi připadá vcelku logické a pochopitelné, jelikož těžko bude běžný uživatel znát pokročilá nastavení telefonu jako clona obrazovky. Takže lidé, kteří mají těžké zrakové postižení využívají technologie úplně ve stejné míře, pouze k tomu využívají sluch a hmat. Tudíž rozporovat míru zrakového postižení na základě práce s telefonem není na místě.

Jestlipak víte, že…?

Poslední příklad je spíše asi takovým folklórem místa, kde se příhoda udála. Moje známá, prakticky nevidomá od narození, začala chodit s mužem bez postižení. Našli v sobě zalíbení, a tak se chystalo ke stěhování do společného bydlení v jedné vísce. Shodou okolností ve stejné vsi bydleli i rodiče ženicha. Sousedka rodičů ženicha měla tu drzost a šla na návštěvu s tím, zda oni rodiče vědí, že jejich budoucí nevěsta nevidí, co si o tom myslí a zda to tak nechají…

Věřím, že podobné zkušenosti se najdou napříč spektrem zrakově postižených. Posouzení situace nechám na vás… Nabídla jsem opět pár různorodých příkladů z interakce se zrakově postiženým. Některé mohou být snad poučné, další jsou spíše nevhodné až neuvěřitelné a dosti drzé. Tak či tak, věřím, že přečtení těchto řádků může přinést osvětu a pochopení mezi světy vidících a nevidomých.

Linda Albrechtová

Zdroj: https://medium.seznam.cz/clanek/

Jak se žije sluchově postiženým v naší společnosti

Jsou to také lidé. Jsou postižení, ale jejich postižení není na první pohled vidět

Ano, řeč je o sluchově postižených lidech. Jedním z nich jsem já. Dlouho jsem přemýšlela, zda mé zkušenosti zveřejnit, ale protože takové zkušenosti nemám jen já, je na místě, aby se nad tím někdo pozastavil. Jako dítě jsem byla vlastně slyšící, pak přišel zánět mozkových blan z příušnic. Nic nenasvědčovalo tomu, že bude mít následky. Postupem času jsem však pocítila první příznaky, že je něco špatně.

Přestávala jsem slyšet slabé tóny, později jsem přestávala rozumět cizím slovům, ať už v písničkách nebo při výuce cizích jazyků, což bylo asi závažnější. Takový diktát z francouzštiny je v tu chvíli doslova peklo. To však byl jen začátek. Spolužáci si mé tehdy ještě lehké nedoslýchavosti všimli a sem tam jsem byla terčem posměchu.

V době puberty je to pro člověka hodně ponižující, ale to jsem ještě nevěděla, co dokážou dospělí. Čas běžel a sluch se stále zhoršoval, znemožnil mi studium na VŠ, znemožnil mi poslech TV, rádia, telefonu. Že si ze mě utahovala i rodina, bylo hodně nepříjemné. Co bylo ale nejhorší? Jakákoliv komunikace na úřadech a u lékařů. Přijdete na úřad nebo k lékaři, nahlásíte, že špatně slyšíte. První, co udělá dotyčná osoba, začne na vás doslova řvát. Po upozornění, že to je k ničemu, že jde o ztrátu srozumitelnosti, že je potřeba při mluvení být čelem ke mně, se na Vás dotyčná osoba podívá stylem, jestli jste vůbec normální. Ponižující, trapné, nevíte si rady. Poprosíte, zda by vám to napsali na papírek. Reakce? Od toho tady nejsme.

U lékařů to bylo bohužel podobné. Lékař vám něco říká a u toho kouká do PC nebo do papírů, nevíte z toho vůbec nic. Nemluvě o tom, že spousta lékařů jsou cizinci a mají jiný přízvuk, tam nemáte šanci porozumět jediné slovo. Asi vás teď každého napadne, proč není přítomen doprovod. Samozřejmě, že pokud to časově jde, doprovod tam je. Ale žádný doprovod za vás nemůže odpovídat lékaři, žádný doprovod lékaři přesně nepopíše, co vám vlastně je a hlavně, když doprovod mluví s lékařem, vy vůbec nevíte o čem. Nemůžete tedy zareagovat, ano tak to je nebo ne, je to jinak. Tím vzniká spousta chyb v diagnózách a vy si zase připadáte s prominutím jako „pitomec“.

Že vznikají i hádky s příbuznými, protože jste jim špatně porozuměli, je rovněž stresující, ale když se k vám zachová příšerně zdravotnický personál… V době covidu u nás nebyl žádný lékař, jednoduše stávající lékař skončil a 3 měsíce se čekalo na nového. Tehdy mi bylo hodně zle, nebylo to na urgent, ale evidentně jsem potřebovala lékaře. Posílat emaily lékařům, zda vás vezmou, je doslova ztráta času. Lepší je zavolat, ale to vy jako neslyšící nemůžete. Tak tedy osobně. Na doporučení jsem zašla do jedné praktické ordinace, dokonce předem domluvené přes příbuzné. Bohužel jsem ale narazila na nejhorší zdravotní sestru, co jsem v životě zažila.

Vysvětlila jsem jí situaci, dokonce i to, že je to domluvené přes tu a tu osobu. Odpověď sestry ale byla doslova kudlou do zad. „Hluché nebereme, si tady kvůli vám nebudeme sundávat roušku.“ Stála jsem jak opařená, tekly mi slzy a jen jsem se zmohla na odpověď: Tak se omlouvám, že jsem obtěžovala, že jsem neslyšící a tím nejsem člověk. S pláčem jsem vypadla z té ordinace a v bolestech, které nikdo neřešil, protože jsem „hluchá“, doma jen brečela a brečela. Nakonec jsem jela na urgent. Tam mi pomohli, ale zbytečně jsem zatěžovala urgent s něčím, co jde vyřešit přes praktika.

Samozřejmě takhle se nechovají všude, setkala jsem se i s dobrým přístupem, bohužel za takovým přístupem jsem jela 100 km. Další věc je, když se u lékařů vyvolávají jména rozhlasem nebo volají jména z ordinace. Ač je upozorníte, že neslyšíte, řeknou vám, že si pro vás přijdou a oni vás přesto volají. Poznáte to podle toho, že se nikdo nezvedá a sestra nakonec vyjde z ordinace a zařve znova vaše jméno. Vy ho neslyšíte, ale dojde vám to.

Není to jen ale tohle, jsou tu problémy například s bankami, s pojišťovnami. Ne kvůli chování personálu, ale spousta věcí se řeší jen telefonicky, musíte to být přímo vy, nesmí za vás mluvit jiná osoba, takže je to nemožné. A co když jste někde sami? Například: Jedete autem, porouchá se vám vůz, v tom lepším případě, nehoda je ta horší varianta. Jste na dálnici. Postup je takový, kontaktujte svou pojišťovnu, ona se o vás postará. Má to ale jeden háček, jde to jen telefonicky, nejde to ani formou SMS, to jde policie, ale ta nebude volat vaši pojišťovnu. Dotaz, který jsem položila pojišťovně, zda to jde jinou formou, třeba SMS, mi řekli, že ne, že musím zavolat. Na otázku, jak mám volat jako neslyšící mi odpověděli, že neví. Taková maličkost.

To je jen opravdu minimální přehled překážek pro lidi se sluchovým postižením. Co tito lidé prožívají, slyšící člověk nikdy nemůže pochopit. Sluchově postižený člověk je odstřihnut od televize, kina, rádia, společnosti a mnohdy je terčem posměchu. Ať už v práci nebo jinde. Věřte nebo ne, je to opravdu velmi stresující, únavné a pro většinu sluchově postižených to končí tak, že se uzavřou do své ulity, straní se společnosti, u doktorů zažívá ponížení, nedostane správné informace, v nemocnici si připadá trapně. Vyjma oddělení určené přímo pro neslyšící, což jsou jen oddělení ORL ve velkých městech.

Proč jsem to zveřejnila? Za všechny sluchově postižené vás prosím, abyste s nimi jednali jako s lidmi vám rovnými. Nikdy nevíte, co se může stát vám. Ale hlavně, jsou to většinou slušní, vzdělaní lidé, kteří nějaký způsobem přišli o sluch a v podstatě jsou za to trestáni. Nejsou na vozíku, nemají to na čele napsané, ale často to poznáte při hovoru nebo tím, že vás na to postižený sám upozorní. Mají ale stejné právo žít, mají právo na ošetření, nemohou se bránit, tak, jak by potřebovali, protože hovoru nerozumí.

Iveta Bezděková

Zdroj: https://medium.seznam.cz/

zpět na obsah

Zajímavosti

Zajímavosti ze světa zvířat

Hoacin chocholatý (Opisthocomus hoazin) je pták žijící v Jižní Americe, kde obývá husté porosty u vody. Mláďata mají na křídlech drápky, čímž připomínají pradávného archeopteryxe. Drápky za 80 dní od vylíhnutí zmizí. Hoacinové se živí rostlinnou potravou, kterou jim ve zvětšeném voleti pomáhají trávit mikroorganismy, podobně jako například v jednom z žaludků krav. Údajně dokáží tráveninu vyvrhovat v podobě koulí při obraně. Díky bakteriálnímu rozkladu již ve voleti hoacinové poměrně dost zapáchají. Tito ptáci jsou těžkopádnými letci, ale na druhou stranu jsou poměrně dobrými plavci.

Kočka rybářská (Prionailurus viverrinus) se potápí. Jak název napovídá, tato kočka loví (packou) ryby. Dokáže se pro ně i potopit. Aby jí nenatekla voda do uší (což u koček a psů způsobuje zdravotní problémy), sklopí je k hlavě. Neživí se však pouze rybami, ale i suchozemskými obratlovci, měkkýši. Její domovinou je jihovýchodní Asie. Je o něco větší než kočka domácí. V České republice ji mají v pražské Zoo.

Pranostika

Červenec nese parna, krupobití a medovice, jestli hojný na bouřky a vichřice.

Když fouká v srpnu severák, bude dlouho pěkně pak.

Rady našich babiček

Citrón a pomeranč dá více šťávy, když jej před rozkrojením za-hřejeme v teplé vodě.

Rozpůlený citrón déle vydrží, zavěsíme-li jej na háček nad dřez směrem dolů.

zpět na obsah

Nabídka pro čtenáře

Czendlik Zbigniew – Postel, hospoda, kostel

Známý římskokatolický kněz, který pochází z polských Beskyd, se narodil 6.9.1964 a patří do katovické arcidiecéze, přestože působí u nás. Vystudoval teologii ve Varšavě a v Katovicích. Vysvěcen byl v převratném roce 1989, kdy začal působit v Polsku jako kněz. V roce 1992 byl vyslán do Čech, nejdříve v Náchodě, poté v Lanškrouně. Kromě kněžství se zde věnoval rekonstrukci a záchraně kostela sv. Václava, který se podařilo zachránit před zkázou. Stará se také o tamní dětský domov a faru. Je znám také z televizních vystoupení jako účinkující i jako moderátor. Je též aktivním sportovcem, věnuje se golfu. Dříve hrával fotbal.

Kniha o jeho životopisu se věnuje celé jeho kněžské i životní kariéře, je psaná velmi čtivě. Dozvíte se z ní, proč je studium Bible nuda, proč Zbigniew nerad zpovídá své farníky, proč a jak odrazuje všechny, kdo chtějí pokřtít, proč miluje ženy a jak snáší celibát, kterou hospodu má nejradši a proč rád pije whisky, proč se mu nelíbilo ve Vatikánu a mnoho dalších zajímavostí. Také se dozvíme, proč v Česku nejsou plné kostely a jak žije v soukromí a jak vnímá mezilidské vztahy, život i Boha. Tento populární kněz, kterého si oblíbily mnohé české celebrity, si svou upřímností a otevřeností získá i mnohé z vás.

Fuks Ladislav – Spalovač mrtvol

Děj knihy se odehrává v Praze koncem 30. let minulého století. Karel Kopfrkingl pracuje v krematoriu jako řadový zaměstnanec, má dvě děti a s rodinou spokojeně žije v krásném bytě. Svou prací je fascinován, hovoří o ní s každým a velmi si zakládá na zpopelňování mrtvých. Odmítá války i násilí, má rád východní filozofii a miluje i svou zemi. Jednou ho navštíví přítel z 1.světové války Willi s manželkou. Willi je 100% Němec, žijící v Československu. Je velkým fanouškem nacistické politiky, člen Sudetoněmecké strany, podporuje NSDAP a navrácení Sudet Německu.

Věří ve vznik nového a lepšího světového řádu, který bude očištěn od Židů a všech nečistých ras. Kopfrkingla jeho názory zaujaly a přemýšlí o nich. Když Hitler zabral Sudety, pozve Willi Karla i jeho syna na box, nejoblíbenější sport Adolfa Hitlera. Čtrnáctiletý Milivoj však boxem nadšen není. Brzy na to Hitler obsazuje Prahu. Willi přemluví Karla, aby šel v převleku za žebráka k synagoze a slídil tam po lidech i informacích. Za odměnu mu nabídne členství v důstojnickém kasinu. Karel mu prozrazuje všechny své židovské známé, spolupracovníky, lékaře i ředitele krematoria, kde pracuje.

Na oplátku se dozví, že židovské kořeny má i Karlova žena, a tedy i děti. Na rozdíl od nich má Karel krev německou. Karel slíbí, že se dá rozvést. Ředitel krematoria je brzy sesazen a Karel nastupuje na jeho místo. S manželkou se rozvést nedá, rozhodne se ji „osvobodit“ od utrpení a uškrtí ji v koupelně. Když se syn vrátí z prázdnin, utluče ho železnou tyči v krematoriu a vloží do rakve určené k žehu. Plánuje ještě vraždu své dcery. Při čtení buddhistické knihy má vidiny, že po zabití posledního člena rodiny se stane novým Buddhou. Náhle je naložen do bílé sanitky. Děj se přesouvá do léta 1945, židé se vracejí z koncentračních táborů a Karel mezi nimi sleduje své bývalé spolupracovníky, ředitele, lékaře a další, které udal. Má šťastný pocit, že je spasil a zachránil.

zpět na obsah

Literární okénko

Charles Baudelaire - Epigraf na odsouzenou knihu

Čtenáři, zvyklí bukolice,
prosťáčci vkusu střídmého
toť kniha ducha vilného,
nezabývejte se jí více.

Nevycvičenci v rétorice
u Ďábla, kněze lstivého,
nepochopíte ničeho,
jen výstředníka ve mně zříce.

Kdo, aniž dáš se okouzlit,
však můžeš shlédnout do propastí,
čti, nechť si zvykneš rád mě mít;
zvídavá duše, plná strastí,
ráj hledající, lituj mě!

Sic prokleji tě potupně!

Charles Baudelaire - Co povíš večer dnes

Co povíš večer dnes, duše osamělá,
co, srdce, zvadlé již, dnes večer povíš té
která, tak líbezná, tak laskavá, tak vřelá,
svým božským pohledem zas náhle křísí tě?

Své pýše dáme pět jen samou chválu o ní,
nic není sladšího než v její moci být,
nehmotné tělo jí andělskou vůní voní
a její pohledy nás oblékají v třpyt.

Nechť je to za noci a stranou všeho hluku,
nechť je to v ulicích a v nejhustějším shluku,
zjev její plápolá jak plamen pochodně.

”Jsem krásná,” říkává, ”a poslyšte mé přání!
Milujte napříště jen Krásno kvůli mně.
Jsem strážným Andělem, jsem Múza, vaše Paní!”

zpět na obsah

Výročí

V měsíci červenci oslavili narozeniny Ladislav Berky, František Eliáš, Jana Jungmanová, Alena Roidtová, Jana Rzepecká, Božena Valentová, Lucie Bubeníková, Linda Ingrišová a Miroslav Klemera, svátek pak Vítězslav Kryl, Jaroslava Navarová, Jaroslava Dvořáková, Jaroslava Žáková, Martina Hanusová, Anna Eliášová a Olga Trégrová. Všem srdečně blahopřejeme a přejeme hodně zdraví, štěstí a spokojenosti.

V měsíci srpnu oslavili narozeniny Blanka Berkyová, Zora Hádek, Dana Ťukalová a Zdeněk Navara, svátek pak Hana Marie Kurková, Hana Procházková, Helena Škramlíková a Alena Roidtová. Všem srdečně blahopřejeme a přejeme hodně zdraví, štěstí a spokojenosti.

zpět na obsah

Co nám chutná

Tatranské kuře

Suroviny: Kuře, žampióny, cibule, pórek, vepřová šťáva, sýr eidam, solamyl, olej, sůl, petržel, rajče, bramborákové těsto, anglická slanina.

Postup: Kuře vykostíme a bez kůže nakrájíme na drobné kousky, smícháme se solí a solamylem, a na opečeme na oleji. Přidáme žampióny, orestujeme, zasypeme drobně pokrájenou cibulí a pórkem a podusíme. Z bramborákového těsta vyrobíme malé bramboráčky. Bramboráčky dáme do zapékací misky (vždy 1 porce po 3 kolečka), posypeme masem, přikryjeme plátkem slaniny, zasypeme sýrem a krátce zapečeme. Podáváme zdobené petrželkou a rajčaty.

Netradiční obalované kuře

Suroviny: Pro 4 osoby - 4 kusy kuřecích noh bez kůže, 120 ml bílého jogurtu, 40 g ovesných vloček, 45 ml mléka, 3 lžičky hořčice, 3 lžičky čerstvé, anebo sušené zelené petrželky či tymiánu, sůl, pepř dle chuti.

Postup: Předehřejeme troubu na 200 stupňů Celsia. Smícháme mléko se dvěma lžičkami hořčice, solí, pepřem a potřeme připravené kuře, které pak obalujeme v ovesných vločkách. Připravené obalené kuře pečeme do zlatova na plechu asi 40 minut. Tak dlouho, až z kuřete nevytéká růžová šťáva. Rozmícháme bílý jogurt s jednou lžičkou hořčice, nasekanou zelenou petrželkou či tymiánem, dochutíme solí a pepřem dle chuti. Servírujeme s pečeným kuřetem a vaší oblíbenou přílohou.

zpět na obsah

Kontakt

Klub přátel červenobílé hole z. s.
IČO: 26999960
Adresa: Cafourkova 13, 181 00 Praha 8
web: www.klubpratel.wz.cz

Naši činnost finančně podporuje Nadační fond Českého rozhlasu ze sbírky Světluška.

Úřad vlády ČR – Vládní výbor pro osoby se zdravotním postižením


zpět na obsah
(c) 2007 KPČH o. s. - webdesign jarha (externí odkaz)