Paprsek ze tmy Listopad 2024

Úvodní strana > Paprsek ze tmy > Paprsek ze tmy Listopad 2024

Vydává - Klub přátel červenobílé hole z. s.

Obsah


Poznámka nad čarou

Mýty a předsudky vůči zrakově postiženým

Mýty a předsudky jsou často založené na neznalosti, mylných představách nebo nedostatku zkušeností s lidmi se zrakovým postižením. Rozepsané předsudky a vysvětlení, proč nejsou pravdivé, mohou pomoci lépe pochopit život nevidomých. Nabízím přehled těch nejčastějších předsudků a mýtů.

1. Nevidomí lidé žijí ve tmě

Lidé si často myslí, že nevidomí vnímají svět jen jako temnou prázdnotu. Každý, kdo ztratil zrak, má jiný způsob vnímání. Někteří lidé s vážným poškozením zraku mohou vnímat světla, stíny nebo barvy. Málokdo vidí naprostou černotu, která se ve skutečnosti nedá charakterizovat jako černá, spíše jako nic. Proto je třeba slepotu chápat jako spektrum různých úrovní vidění.

2. Nevidomí mají mimořádně vyvinuté ostatní smysly

Nevidomí údajně automaticky kompenzují ztrátu zraku tím, že mají „supersluch“ nebo „superhmat“. Je pravda, že nevidomí lidé často věnují více pozornosti sluchu, hmatu nebo čichu. Tyto schopnosti však nejsou přirozeně „nadpřirozené“. Jsou výsledkem dlouhodobého tréninku, vědomé pozornosti a praxe.

3. Nevidomí nemohou pracovat na běžných pozicích v zaměstnání

Lidé si často myslí, že nevidomí nejsou schopni vykonávat práci mimo úzký okruh specializovaných oborů (např. maséři). Zrakově postižení mohou úspěšně vykonávat řadu povolání, od učitelů a právníků po programátory nebo podnikatele. Důležité jsou správné asistivní technologie a přístup zaměstnavatelů.

4. Nevidomí jsou zcela závislí na pomoci ostatních

Nevidomí prý potřebují neustálý dohled a podporu, aby se vůbec pohybovali nebo fungovali v běžném životě. Díky moderním technologiím, jako jsou mluvící pomůcky, různorodé aplikace a možnost kurzu samostatného pohybu a orientace v prostoru, jsou nevidomí velmi soběstační a nezávislí.

5. Každý nevidomý používá Braillovo bodové písmo

Lidé často předpokládají, že nevidomí umí Braillovo písmo a používají ho ke čtení a psaní. Ve skutečnosti jen menší část nevidomých pravidelně používá bodové písmo. Většina zrakově postižených spoléhá na hlasové výstupy svých počítačů a další výpočetní techniky. Častým názorem je, že Braillova gramotnost není v dnešní době vždy nutností.

6. Nevidomí nesportují a neprovozují různé aktivity

Lidé si myslí, že sport a aktivní pohyb jsou pro nevidomé nedostupné. Nevidomí lidé se věnují celé škále sportů, od běhu a plavání po judo, fotbal nebo lyžování. Mnoho sportů má upravená pravidla nebo používá speciální vybavení (např. míče s rolničkami pro fotbal).

7. Nevidomí nerozumí vizuálním konceptům

Lidé si myslí, že zrakově postižení asi nemají představu o věcech, jako jsou barvy, obrazy nebo geometrické tvary. I lidé, kteří se narodili bez zrakové kontroly, mohou rozvíjet abstraktní vnímání vizuálních konceptů. Navíc ti, kteří zrak ztratili později, si často uchovávají vzpomínky na barvy nebo tvary. Učitelé používají různé metody, aby žákům pomohli porozumět vizuálním pojmům prostřednictvím hmatových pomůcek.

8. Nevidomí jsou automaticky šťastnější nebo trudomyslnější než ostatní

Představy okolí jsou takové, že nevidomí buď „nadlidsky zvládají“ své postižení a jsou inspirativní, nebo naopak vedou velmi omezený a smutný život. Zrakově postižení však mají stejnou škálu emocí jako kdokoli jiný. Nejsou neustále pozitivní nebo zoufalí. Způsob, jakým se vyrovnávají se svým postižením, závisí na individuálních zkušenostech a podpoře okolí.

9. Vodicí pes je jako „automatický pilot“ pro nevidomé

Lidé si myslí, že vodicí pes nevidomého vede a určuje trasu, zatímco psovod se ho jen drží.  Vodicí pes určitě nepřebírá kontrolu nad pohybem nevidomého. Majitel musí znát trasu a dávat psovi pokyny, kam jít. Pes pomáhá s překážkami a bezpečností, ale orientace a navigace jsou odpovědností majitele psa.

10. Je vhodné mluvit k nevidomému přes doprovod

Lidé často komunikují s nevidomými prostřednictvím jejich doprovodů, místo aby se obrátili přímo na ně. Nevidomí lidé jsou plnohodnotní účastníci konverzace. Pokud hovoříte s nevidomým, vždy se obracejte přímo na něj. Pokud je zapotřebí něco vysvětlit nebo objasnit, nechte to na nevidomém samotném.

Překonávání těchto mýtů a předsudků začíná lepší informovaností, respektem a ochotou učit se o realitě života lidí se zrakovým postižením.

Linda Albrechtová

Zdroj: www.blindicka.com

zpět na obsah

O čem přemýšlíme

Upoutávky na TV pořady

Bylo by skvělé, kdyby televize v upoutávkách označovaly, jestli jsou pořady zpřístupněny i osobám s postižením sluchu. Ukázaly by tak, že jim záleží na divácích a zároveň by to byla jejich vlastní sebereklama. Během 2hodinového sledování televizoru jich vidíme hodně a mohli bychom si předem naplánovat, který pořad budeme sledovat. Celé to má několik rovin. Zmíním 3 nejdůležitější:

1) Existence skrytých titulků

Spousta lidí vůbec neví, že nějaké skryté titulky existují a lze je vyvolat dálkovým ovladačem. Lidé nejčastěji přicházejí o sluch věkem, a když už neslyší natolik, aby dobře rozuměli mluvenému, zesilují zvuk a za nějaký čas pouštějí televizor s hlasitostí „na plné koule“ a ruší tak okolí. Kdyby věděli o ST (zkratka pro skryté titulky), pustili by si je a zvuk nezesilovali.

2) Sebereklama televizní stanice

Některé stanice titulkují víc, než mají stanoveno zákonem (veřejnoprávní má stanoveno 70 %, komerční 15 %), a je škoda neukázat, že dělají něco pro osoby s postižením. Ostatně v dnešní době je docela moderní se něčím takovým chlubit. A i když titulkují pouze zákonem stanovené procento, nebo dokonce méně (i takové stanice jsou), je „cool“ to ukazovat.

3) Kouká celá rodina

V domácnostech, ve kterých žije osoba s postižením sluchu, to bývá tak, že je sledován pořad opatřený ST, a ačkoli jej všichni viděli snad 10×, nepřepne se na atraktivní premiéru filmu, jenž ale titulky opatřen není. A nepřepne se z ČT (tam je totiž téměř jistota, že titulky budou) na atraktivní film, ani když se dopředu neví, že je titulky opatřen.

Pořady s titulky vyhledávají i slyšící. Když nechtějí rušit zvukem okolí, úplně jej vypnou a sledují jen s titulky, nebo když se zdokonalují v jazyce a porovnávají mluvenou a psanou formou. Kdo všechno a proč pořady s titulky sleduje je však nad rámec tohoto článku a vracím se k myšlence označování v upoutávkách.

Zdroj: http://kochlear.cz

Kultura nevidomých: Jak život bez zraku formuje osobnost a kreativitu

Život bez zraku představuje pro mnohé výzvu, která se může jevit jako téměř nepřekonatelná. Nicméně, nevidomí lidé se často setkávají s překážkami a nalézají jedinečné způsoby, jak je překonat. Tento článek se zaměří na fascinující aspekty života nevidomých jedinců, včetně jejich schopnosti vnímat svět kolem sebe pomocí jiných smyslů, a zkoumá, jak absence jednoho smyslu může zásadně ovlivnit osobnost a kreativitu.

Škála smyslových vjemů

Překvapivým faktem je, že mnozí nevidomí lidé vyvinou značně zvýšenou citlivost zbylých smyslů. Například, jejich sluch se může stát výjimečně vyvinutým natolik, že dokážou detekovat jemné vibrace a nuance okolního hluku, které by pro vidícího člověka zůstaly skryty. V některých případech dokážou bez problémů rozlišit, odkud zvuk přichází, nebo si zapamatovat rozložení prostoru na základě akustiky. Tato sluchová dovednost jim umožňuje nejen reagovat na výzvy každodenního života, ale také najít radost v hudbě a dalších audiovizuálních uměních.

Jazyk se u nevidomých rovněž stává klíčovým prostředkem sebevyjadřování. Mnoho nevidomých osob volí psaní jako formu uměleckého vyjádření, přičemž jejich schopnost zaměřit se na detaily a emoce se odráží v literárních projevech. Tato zaměření na pocity a atmosféru dává jejich dílům intenzivní hloubku, což přitahuje pozornost čtenářů. Navíc se často zapojují do různých osvětlovacích projektů, které pomáhají šířit osvětu o nevidomosti a budují mosty mezi lidmi s různými zkušenostmi.

Životní přístupy a vnitřní síla

Jedním z nejdůležitějších aspektů, které se přímo dotýkají nevidomých, je jejich životní přístup. Schopnost žít pozitivně a vítězným způsobem bojují proti stigmatizaci, s níž se často setkávají. Jejich cesta je často plná odhodlání a houževnatosti, což je motivuje k překonávání každodenních překážek. Společné sdílení zkušeností mezi nevidomými jednotlivci může vést k vytvoření silné komunity, která si vzájemně poskytuje podporu, a rozvíjí tak pocit sounáležitosti.

Způsob, jakým nevidomí vnímají život, odhaluje, jak mohou být omezení v jednom směru kompenzována rozvojem jiných dovedností a smyslů. Kultura nevidomých není jen o jejich testování, ale o oslavě lidských schopností a zkušeností ve všech jejich podobách. Tato zjištění nás vyzývají k zamyšlení nad předpoklady, které o vnímání a interakci se světem máme, a zanechávají v nás naději na větší porozumění a inkluzi.

Zdroj: www.jooka.cz

zpět na obsah

Klubové aktivity

Umělecká zahrada pod Nuselským mostem

Znovu zrozená zahrada podél trati pod Vyšehradem. Místo nenechá nikoho v klidu. V éře 1.republiky vznikl ateliér a sochařská dílna Karla Nováka. Ve 2.půlce 20.století tam bylo filiálka Trnkova ateliéru, detašované studio loutkového filmu pod vedením Břetislava Pojara. Dnes se v prostoru setkává minulost se současností.

V sobotu 12.října 2024 členové Klubu přátel červeno bílé hole navštívili Uměleckou zahradu, kde jsme užasle koukali na vše, co se podařilo vytvořit, ale hlavně zachránit. Karel Novák otevřel ateliér a dílnu v r.1924. Kromě mnoha jiných děl se podílel na největší jezdecké soše Jana Žižky z Trocnova. Z důvodu znárodnění r.1952 došlo k ukončení ateliéru. Poté sem byl umístěn Krátký film Praha. Právě zde tým výtvarníků natočil legendární pohádky jako Pane, pojďte si hrát, Kocour Mikeš, Pat a Mat, Dášenka nebo O zvířátkách pana Krbce.

Zkázou zahrady byla v 70.letech stavba Nuselského mostu. Zahrada sloužila jako zázemí stavebníků a umělecká díla končila v betonových základech mostu. Zapomenutou sochařskou dílnu i ateliér v zahradě začal oživovat v r.1992 Ing. Vojtěch Haluza, kterému velice děkujeme a doufáme, že se v budoucnu opět sejdeme. Rádi bychom spatřili řadu originálních altánů či vstupních portálů.

Autor: František Eliáš

zpět na obsah

Aktuálně před uzávěrkou

Nevím, co říkáte, protože neslyším (velmi důležitý článek!)

Pokud někdo řekne: „Nerozumím, co říkáte,“ v prostředí, kde není hluk, často takové sdělení vyvolá u druhé strany dojem, že ten „někdo“ je nechápavý a nerozumí obsahu slov. Že nerozumí samotná slova jej mnohdy ani nenapadne.

Když někdo „jen“ neslyší, není to na něm vidět. Nemá hole, vozík, bílou hůl, či jiné „poznávací znamení“ a při setkání se s osobou, která jej nezná, nemusí ona osoba vůbec tušit, že neslyší. Zvláště v situacích, kdy osoba s postižením sluchu (dále jen SP) odezře několik úvodních slov/vět rozhovoru. Když SP po 3.větě řekne: „Já Vám nerozumím,“ (a do té doby rozuměl/a), v podstatě sám/a vytváří dojem, že je nechápavý/nechápavá.

Modelový (a vymyšlený) příklad z úřadu, kde SP osobu neznají:

SP: „Dobrý den.“

úřednice: „Dobrý den, co potřebujete?“

SP: „Dočetl jsem se na internetu, že končí platnost mého občanského průkazu a potřebuji nový.“

Úřednice: „Přineste dvě fotografie a do týdne Vám bude nový průkaz vyhotoven.“

SP: „Jaký formát ty fotografie musí mít?“

úřednice: „Standardní rozměr průkazkové fotografie, v barvě. Ne lesklé, ale matové.“

SP osoba do této chvíle vše odezřela, ale už ne „lesklé, ne matové“, takže řekne: „Já Vám nerozumím, protože neslyším.“ Úřednice (docela logicky) zvýší hlas a opakuje poslední větu. Mluvení „víc nahlas“ je na odezírání mnohem těžší (zpravidla až nemožné), takže SP neodezře už vůbec nic a opakuje, že nerozumí a že neslyší.

Úřednice (ještě víc nahlas): „Standardní rozměr průkazkové fotografie, v barvě. Ne lesklé, ale matové.“

SP: „Já Vám nerozumím.“

Úřednice si musí myslet, že ten člověk je nějaký slabomyslný, když neví, co jsou to matné a lesklé. SP osoba samozřejmě ví, co jsou matné a lesklé, jen neodezřela ta slova. Mnohem lepší tedy je, když SP místo slova „nerozumím“ řekne „nevím“, s udáním důvodu a případnou prosbou o napsání.

Úřednice: „Přineste 2 fotografie a do týdne Vám bude nový průkaz vyhotoven.“

SP: „Jaký formát ty fotografie musí mít?“

úřednice: „Standardní rozměr průkazkové fotografie, v barvě. Ne lesklé, ale matové.“

SP: „Já nevím, co říkáte, protože nic neslyším. Zkraje jsem to sice odezřel, ale teď už ne. Můžete mi to prosím napsat?“

A ještě lepší je, „hlásit neslyšení“ hned zkraje a „neodezřít ani „dobrý den“

SP: „Dobrý den, nic neslyším, nebudu vědět, co říkáte, můžete mi prosím psát?“

Na všechna následující sdělení úřednice, pak krčit rameny, kroutit hlavou a vyndat papír a tužku (i když se leccos odezře).

To už je ale jakési navádění a můj osvědčený způsob. Osvědčený proto, jelikož se mi za 20 let neslyšení stalo snad jen 5x, že mi bylo na úřadu psaní odepřeno. Jednou například proto, že úřednice byly neznalé problematiky, a když jsem řekl, že neslyším, komunikuji česky a potřebuji sdělení v písemné formě, byly však přesvědčeny, že bych češtině a psanému textu stejně nerozuměl (jak je často někde uváděno) a sháněli mi tlumočníka do znakového jazyka, kterému bych nerozuměl já.

U lékaře a podobně se mi to nestalo nikdy. Nejlepší je, zeptat se, v jakém jazyce má komunikace probíhat. Avšak pokud SP normálně a plynule mluví česky (pouze neslyší), nebude najednou komunikovat v jiném jazyce.

--osvětová vsuvka--

Znakový jazyk je zcela samostatný jazyk, s vlastními pravidly a gramatikou. Český znakový jazyk je češtině podobný, jako třeba čínština a je mateřským jazykem zhruba dvou procentům lidí s postižením sluchu. Ostatních 98 % komunikuje česky.

viz článek Počet lidí s postižením sluchu v České republice.

--/konec osvětové vsuvky—

Myšlenka tohoto článku je hlavně ta, že když někdo někomu řekne „nerozumím“, nemusí to být kvůli tomu, že je nechápavý. V hlučném prostředí (diskotéka apod.) je to dokonce i docela přirozené a normální, kdežto tam, kde je slyšet dobře to opravdu vyvolá dojem nechápavosti. Možná by nebylo špatné, se v tomto případě (rozhovor s neznámou osobou, která zkraje rozumí) zeptat, proč druhá strana nerozumí. Nemusí jít pouze o SP, ale třeba i o cizince, jenž nemá dostatečnou slovní zásobu a nezná slovo „matové“. Autor článku: Ladislav Kratochvíl

Zdroj: https://blog.idnes.cz/ztlumeno

Tři přijetí v životě se zrakovým postižením

Když člověk ztrácí zrak postupně či jej ztratí náhle, hledá nejsnadnější a nejrychlejší způsob, jak tento nový stav přijmout, jak se s ním vyrovnat a jak se s ním ztotožnit. Existuje nějaký zaručený návod, jak přijmout hendikep a vyrovnat se s ním?

Přijetí hůlky

Přijmout bílou hůl jako součást svého života na každodenní bázi je velmi složitý proces, který vyžaduje od sebe sama hlavně přijetí svého hendikepu a rozhodnutí ohledně zlepšení své samostatnosti a soběstačnosti. Je však třeba pochopit, že pokud člověk zjistí, že samostatný pohyb, jak byl na něj zvyklý, to znamená bez přítomnosti hole, není již možný, pak rozhodnout se nosit bílou hůl představuje zásadní milník v životě zrakově postiženého.

Já sama prožívala něco podobného. To, že jsem najednou neviděla tak, jak jsem byla zvyklá, jsem přisuzovala dočasnému stavu. Říkala jsem si, že další operace a delší doba rekonvalescence můj stav jistě zlepší. Ale jak se budu pohybovat sama mi dělalo velké starosti, i když jsem si sobě potvrzovala, že to těch pár týdnů či měsíců vydržím s doprovodem, a pak už zase budu chodit sama jako doposud.

Sama tak, že nepřitahuji pozornost díky bílé holi či jinému označení, které by ukazovalo, že špatně vidím. Já přece hůl nepotřebuji, neboť nejsem slepá úplně. Ačkoli jsem se narodila s těžkým zrakovým postižením, i tak jsem se holi vyhýbala, resp. jsem nedostala informaci, že i já bych s ní mohla chodit. Ačkoli dnes již vím, že jsem ji měla mít odjakživa, a tak by býval byl můj pohyb snadnější a méně stresující. Jenže tyto poznatky získá člověk až zkušenostmi a prožitím různých situací, které mu napoví, jak by mohlo chození být snadné a pohodlné, kdyby člověk hůl nosil.

Pokud se tedy člověk potýká s myšlenkami, že jeho zrak není ještě tak zlý, aby vyžadoval označení bílou holí, pak tento proces přijetí může trvat opravdu dlouhou dobu. Často ani jedinec sám objektivně nevyhodnotí stav, že už hůl potřebuje. Však si říká, že žije v prostředí, kde to zná a že v neznámém prostoru půjde opatrně, a ještě to snad ukouká. Někteří jedinci raději zvolí variantu zůstat doma a čekat, že se zdravotní stav zlepší.

Přijetí nošení hole je proces, který se vyvíjí od popírání skutečného stavu našeho zraku, od zlehčování toho, že vůbec mám tak závažné zrakové postižení, že potřebuji bílou hůl. V tomto procesu je i stav vyčkávání, že se oči zlepší a vše bude jako dřív, že hůl není potřeba, neboť ji nosí jen zcela slepí lidé. Objevuje se i názor, že hůl není potřeba, přece zase tak moc daná osoba někam nechodí, že doma je to přece jen nejpohodlnější a bezpečné. Panují obavy ze ztráty anonymity, z toho, že na nás bude každý koukat, každý o nás mluvit a všichni se dozvědí, že špatně vidím, což je takové stigma, které člověk nedokáže v tu chvíli akceptovat a zpracovat.

Většinou lidé na ulici ale neřeší tyto naše obavy a strasti, vidí člověka s holí a velmi často další jejich sled myšlenek nenásleduje. Každý si všímá sám sebe, ti více všímaví se snaží pomoci, ale nikdo nehovoří o tom, že ten či onen má bílou hůl… Jistě, situace na maloměstě může být zcela jiná, tam se pravděpodobně probírá vše nové a jiné, ale i tak do toho dalším lidem nic není. Protože to, že člověk zůstane doma, nikomu nepomůže, a jedinec škodí pouze sám sobě, jelikož on zůstane sedět doma, on bude stále analyzovat a hodnotit své možnosti, nikoli ti, kteří vesele chodí venku a z kterých máme strach, že o nás budou hovořit. Není to jednoduché, vždy je vše v nás a v naší hlavě. Ale určitě lze na sobě v tomto smyslu pracovat a zkoušet nové výzvy a možnosti, které se nám samostatným pohybem nabízejí a otevírají.

Přijetí sama sebe

Přijetí hole velmi úzce souvisí s přijetím sama sebe, svého postižení. Není-li člověk zcela smířen se svým postižením a s tím, že ztrácí zrak či o něj přišel, pak hůře přijímá nabízené možnosti spojené se zrakovým postižením. Jelikož si stále říká, proč by se učil nové dovednosti, však jeho stav je dočasný a bylo by to pro něj zbytečné. Velmi často pak takový jedinec vyčkává a čeká, že se něco změní tak, jak si přeje, jak si to vysnil. Popírá skutečnost, že nevidí. Často se utěšuje tím, že ještě něco vidí a že toto vidění stačí na koukání a vše, co k životu potřebuje. Myslí si, že lékaři mu jeho oči ještě spraví. Přesvědčuje sám sebe, že nebude chodit mezi lidi, kteří špatně vidí, tak zle, dle svých slov, na tom ještě není…

Nikdo nechce po člověku, který náhle ztratil zrak, aby svůj stav přijal ze dne na den a byl šťastný. Nikdo netvrdí, že je jednoduché se vyrovnat a přijmout náhlou ztrátu zraku. Je to velmi těžké, náročné, vyčerpávající, ale jde to. Určitě to vyžaduje hodně sil, odhodlání, sebezapření a motivaci. Chce si to celý proces odžít, proplakat, být na celý svět naštvaný, ale na konci této cesty lze říci, že momentálně nevidím a přijímám sám sebe takového, jaký jsem. A tak chci znát možnosti, které v tomto stavu mám a které mohu pro sebe využít, abych mohla žít stále dobrý a kvalitní život.

Neexistují žádné zkratky, jak tento proces zrychlit a usnadnit jej tomu, kdo jím právě prochází. Vždy je to pouze na daném člověku, jak sám se sebou bude pracovat, jak bude silný a odhodlaný. Všeobecný návod ani délka přijetí zkrátka neexistuje.

Ale ani není špatně to, že jeden se vyrovnal s těžkou životní situací poměrně rychle a druhému to trvalo déle. Není nikde psáno, jak dlouho má proces sžívání se s hendikepem trvat, nic není dobře ani špatně. Ať si každý z nás dopřeje času, kolik potřebuje, není třeba nic uspěchat.

Přijetí nemožnosti pracovat zrakem

I toto přijetí je velmi náročné, zvlášť, když je jedinec vizuální typ, který rád četl, pracoval s dokumenty, tužkami a papíry, a tak velmi těžce nese, že vše bude muset provádět bez zrakové kontroly za pomoci hlasového výstupu různých kompenzačních pomůcek.

I zde máme stavy, kdy se naplno snaží osoba využít ještě stávající zbytky zraku. Kdy luští písmena pomocí lupy, ať v textu či na monitoru počítače. Hledá zdroj světla, kam by se postavil, aby text lépe viděl. Stále kupuje nové lupy v domnění, že teď už to bude ta pravá. Zkouší více či méně světelných zdrojů, zda se stav čtení nezlepší. Tiskne větší a větší fonty písma v naději, že teď už to jistě přečte…

Všechny tyto pokusy jsou nakonec zbytečné a zabírají mnoho času, ale jsou ve finále potřebné k tomu, aby člověk zjistil, že zrak už natolik neslouží, aby byla práce efektivní a účelová, že nakonec tento pomalu a jistě vezme na milost hlasový výstup, se kterým se postupně naučí pracovat tak, aby byl ve své práci opět výkonný,funkční.

Změna si vždy vyžaduje čas a prostor na to, aby se na ni člověk adaptoval. Vstřebal změnu stavu, nové podmínky a získával nové zkušenosti s novou životní etapou. Vše takové si žádá jistou formu sebezapření a odříkání, aby jedinec přijal a naučil se žít s novými podmínkami. Někdo bude postupovat rychleji, někdo pomaleji, někomu se bude dařit více, jinému méně. Ale je důležité vždy začít a uvědomovat si, že chceme na sobě pracovat a zlepšit svoji situaci.

Zdroj: medium.seznam.cz

zpět na obsah

Zajímavosti

Zajímavosti ze světa zvířat

Medvídek koala (který nemá s medvědy nic společného) má úplně stejné otisky prstů jako člověk. Těžko se odlišují i pod mikroskopem. Koala ve stresové situaci vydává srdceryvný skřek podobný dětskému pláči. A umí skvěle plavat.

Pranostika

Jestliže sníh listopadový dlouho zůstane, více než hnůj polím prospěje.

Rady našich babiček

Cibule přestane pálit, když ji přelijeme vřelou vodou.

zpět na obsah

Nabídka pro čtenáře

Havlíček Jaroslav – Petrolejové lampy

Děj Havlíčkova románu se odehrává na jeho rodném Jilemnicku na přelomu 19. a 20. století. Týká se dvou rodin, vzájemně příbuzensky propojených. Stavitel Kilián si vzal Annu z vedlejšího statku a narodila se jim dcera Štěpa. Bratr Anny Jan má dva syny, Pavla a Jana. Kilián doufal, že bude mít syna, ale další dítě se nenarodilo. Štěpa byla od malička velká, tlustá a hodně vyvinutá. Děti se jí pošklebovaly, rodiče se jí příliš nevěnovali a jedinou radost měla v recitaci a divadle. Často si hrála s bratranci Pavlem a Janem a na děvče se uměla velmi dobře prát.

Pavel brzy odešel na studia, ale příliš se mu tam nelíbilo a toužil po kariéře v armádě. Štěpa mezitím dospívala, ale neměla příliš štěstí. Rodina měla peníze, Štěpě ale chyběl vkus a také postava a vzhled. V jejích modelech se jí na promenádě často smáli. Když jí bylo 19, byla navíc hlučná a nespolečenská, nápadníci se nehrnuli. Měla dobré srdce, ale to bylo pro chasníky málo. Většinou z ní měli strach. Jak roky ubíhaly, Štěpa stále víc toužila po rodině a dítěti.

Běhala za všemi svobodnými mladíky, se ženatými se zaplést odmítala. Když jí bylo skoro 30, projel městem první vlak a Pavel se vrátil z armády. Kromě dluhů si přinesl také vážnou pohlavní nemoc – syfilis. Začal se točit kolem Štěpy, která si myslela, že se na ni konečně usmálo štěstí. Pavlův důvod byl však jiný – Štěpino věno, kterým by dluhy splatil. Na Pavla tlačil i jeho bratr Jan, který spravoval rodný statek, protože tam překážel. Kilián nejdříve se sňatkem nesouhlasí, ale Štěpa naléhá a přemluví ho. Byla velká svatba, o svatební noci ale nechá Pavel Štěpu na ocet. Štěpa se ho zeptá, zda je nemocný, Pavel se urazí a odejde.

Ona ho odprosí a svěří se mu s touhou po dětech. Pavel jí slíbí, že zajde k lékaři. Místo toho ale začne všechny terorizovat a být agresivní. Když už skoro nemůže chodit, dovede ho Štěpa do města k doktorovi, kde se dozví pravdu. Pavlův stav se zhoršuje, navíc ještě víc pije. Kilián umírá a Štěpe k starostem přibývá i péče o matku.

Zanedlouho zemře i ona. Jan vysvětluje Štěpě bezvýchodnost situace, z Pavla se stává nebezpečný blázen, je potřeba ho odvézt do ústavu. Přemlouvání trvá dlouho, protože Štěpa je velmi soucitná. Nakonec Pavla odvezou do Prahy, kde v ústavu zemře. Štěpa začíná hospodařit s Janem. V roce 1971 natočil režisér Juraj Herz podle této knihy stejnojmenné drama s Petrem Čepkem a Ivou Janžurovou v hlavních rolích.

zpět na obsah

Literární okénko

Charles Bukowski - V pasti

v zimě mi po stropě plují, mý oči velikosti pouličních lamp
mám čtyři nohy jako myš, ale peru si svý prádlo – jsem zarostlý
mám kocovinu stojí mi a nemám právníka.

můj obličej připomíná hadr na podlahu. Zpívám milostné písně a tahám se s ocelí.
radši zemřu, než bych brečel, nemůžu vystát mizery nemůžu bez nich žít.
opírám si hlavu o bílou ledničku a chce se mi vydat ze sebe
poslední srdcervoucí výkřik života ale jsem větší než pohoří.

zpět na obsah

Výročí

V měsíci listopadu oslavili narozeniny Karla Jandlová a Jindřiška Linhartová, svátek pak Karla Jandlová. Všem srdečně blahopřejeme a přejeme hodně zdraví, štěstí a spokojenosti.

zpět na obsah

Co nám chutná

Kuřecí prsíčka s brambory

Suroviny

4 porce z kuřecích prs (600g), 500g brambor, 2 středně velké cibule, 1 mrkev, 50g anglické slaniny, pepř, sůl, máslo na potření.

Postup

4 čtverce alobalu potřeme máslem, Na každý položíme mírně osolený plát kuřecího masa. Na něj poklademe oloupané, na kolečka pokrájené brambory, posypeme strouhanou cibulí i strouhanou mrkví, znovu osolíme, opepříme, přidáme plátky slaniny a zabalíme. Pečeme 30 minut při 200° C.

zpět na obsah

Kontakt

Klub přátel červenobílé hole z. s.
IČO: 26999960
Adresa: Cafourkova 13, 181 00 Praha 8
web: www.klubpratel.wz.cz

Naši činnost finančně podporuje Nadační fond Českého rozhlasu ze sbírky Světluška.

Úřad vlády ČR – Vládní výbor pro osoby se zdravotním postižením


zpět na obsah
(c) 2007 KPČH o. s. - webdesign jarha (externí odkaz)