Paprsek ze tmy, leden - únor 2015

Úvodní strana > Paprsek ze tmy > Paprsek ze tmy, leden - únor 2015

Vydává - Klub přátel červenobílé hole o. s.

Obsah


Poznámka nad čarou

Milí přátelé, přicházíme k vám s prvním dvojčíslem Paprsku v roce 2015. Doufám, že si v něm opravdu každý vybere. Např. v rubrice „Zajímavosti" nahradila paní Rzepecká Zajímavosti ze světa přírody Zajímavostmi ze světa drahých kamenů a Pranostiky vystřídaly Pověry. Ty prosím berte jako zpestření a náhled do uvažování našich předků, nikoliv jako návod k tomu, čeho se začít bát. Zbývá už jen popřát příjemné počtení a těšíme se na vaše případné odezvy.

Martina Hanusová

zpět na obsah

O čem přemýšlíme

Nedávno jsem ve schránce objevila dopis od naší milé Mařenky Váňové. Moc mě potěšil. Mařenka nám poslala nějaká svá milá dílka, která určitě potěší i vás na stránkách našeho Paprsku. Obdivuji Mařenčin elán v jejím úctyhodném věku a i její optimismus a pohled na život. Nikdy nenaříká a se vším jak se zdá je smířena. V době, pro ni jistě těžké a bolestné, kdy ztratila svého milovaného syna na nás myslí a posílá vánoční zdravici. Může být pro mnohé z nás příkladem, zejména pro ty, kteří se stále nad něčím rmoutí, mnohdy nad prkotinkami, pro ty kteří nejsou ochotni slevit ze svého zažitého pohodlí, pro ty kdo nejsou ochotni nic udělat, a to mnohdy ani pro sebe. Mařenko i my na tebe myslíme celým srdcem a moc si tvého přání vážíme. Těšíme se, že se snad s tebou na nějaké akci shledáme. Posíláme ti ten nejvřelejší pozdrav do Hybrálce.

Ota Pačesová

Novoroční pozdrav od Marušky Váňové

Naši milí přátelé, žijte všichni vesele!
Marcela, Martina, Ota a Danička –
jste výborná pracovní partička.
Děkuji a těším se vždy na vaše psaní –
ať se i vám splní každé přání.
Také i velký dík časopisu Paprsku ve tmě
Pomáhá mi stále a věrně.
Těším se na další shledání
A děkuji i za přání.
Ať Bůh pomáhá vám nadále
Já myslím a vzpomínám stále.

Předsudky, bariéry a Neviditelná výstava…

Když se řekne: „Neviditelná výstava“, obvykle si pod tímhle pojmem člověk nedokáže představit nic konkrétního. To přece nejde dohromady. Když výstava, jak může být neviditelná? Napadne náhodného pozorovatele nebo někoho, kdo si tento název přečte třeba z nějakého reklamního plakátu.

A přece to je skutečnost, dokonce velmi zajímavá zkušenost, kterou mohou udělat návštěvníci této ojedinělé výstavy. Jak vlastně vznikl nápad takovou výstavu zorganizovat? V devadesátých letech minulého století se jeden manželský pár v Německu ocitl ve velmi nesnadné situaci. Muž přišel o zrak. A co na to jeho paní? Rozhodla se, že se svému manželovi přizpůsobí a zkusí také zažít, jaké je to být v naprosté tmě. Celý byt zatemnila. A projekt byl na světě. Nejprve v Německu, kde návštěvníci procházeli tmavým prostorem s bílou holí. To se ale příliš neosvědčilo, tak vznikl další nápad, tentokrát v Maďarsku.

Zde již nechodí lidé s bílou holí, ale naopak se snaží využívat ruce na orientaci a zkoumání předmětů, které právě potkávají na různých místech neviditelné výstavy. Je možné ji navštívit nejen v Maďarsku. Také v Česku lze objevit tuto unikátní výstavu, konkrétně v Praze, na Novoměstské radnici. A opravdu, není tam nic vidět. Návštěvníci, většinou vidící, se náhle ocitnou v úplné tmě, kde se ke slovu, nebo přesněji řečeno do akce musí zapojit ostatní smysly. A právě to je na tom velmi zajímavé, jak pro průvodce oné výstavy, tak pro samotné návštěvníky. Co si mají najednou počít s tím, že nevidí, navíc na to vůbec nejsou zvyklí, v tuto chvíli ani připraveni?

Začíná se odvíjet zajímavý děj. Návštěvníci, tápající a nejistí, ponenáhlu začínají ztrácet na svých dřívějších představách o těch, kdo je na výstavě provázejí a jsou si tak jisti, že není třeba obav. V takových situacích přichází na mysl různé otázky, pro které je v průběhu procházky tmou také prostor. Je velmi zajímavé pozorovat, jak mizí ony předsudky a boří se bariéry mezi oběma světy. Každá výprava je jiná, ale většinou o otázky není nouze. A jsou věru různé. Od velmi praktických až po ty nejosobnější.

Pro návštěvníky Neviditelné výstavy je velmi dobrá příležitost dozvědět se něco zajímavého a možná podnětného o lidech se zrakovým handicapem, ale také o průvodcích samotných. A naopak, pro průvodce Neviditelné výstavy to může být velmi poučné. Pro mne, například v tom smyslu, že jsem konečně pochopila, proč si vidící lidé myslí o nevidomých, že nic nemohou, že neslyší, nevnímají dění kolem sebe.

Vlastně ti návštěvníci to takhle mají. Jakmile vejdou do tmavého prostoru výstavy, dost často jsou hodně dezorientovaní nejen v prostoru. Projevuje se to také tím, že opravdu nejsou schopni využívat ostatní smysly, například hůř slyší. Krátký čas jsem na Neviditelné výstavě provázela a mohu říct, že to bylo v mém životě velmi zajímavé a užitečné období.

A tak mě napadlo, že by bylo prima, kdybychom mohli společně bořit bariéry v nás na obou stranách. I předsudky bývají někdy vzájemné a právě takový projekt, jako je Neviditelná výstava, může pomoci ve vzájemném porozumění. Pojďme raději nacházet to, co nás spojuje, a zapomeňme na věci, které nás od sebe dělí.

Milena Dohelská

zpět na obsah

Klubové aktivity

V letošním roce oslaví náš klub (KPČH) deset let své existence. Slavnost proběhne formou celorepublikové konference s názvem „Péče o hluchoslepé ze všech aspektů“. U jeho zrodu byli Ota Pačesová, Marcela Machovičová, Leopold Brückner, Alan Ptáček a Klára Lipská, nyní Ptáčková. Náš klub byl čtvrtou organizací osob s hluchoslepotu, která vznikla po roce 1991, a to v dubnu 2005 na základě přání několika hluchoslepých lidí, kteří projevili touhu neformálně se scházet a svobodně se vyjadřovat. S pomocí dobrovolníků chtěli být sami aktivní a činnost klubu si řídit sami bez závislosti na odborném týmu pracovníků, který by jim určoval a vybíral pro ně volnočasové aktivity. Chtěli se scházet volně, přátelsky, plánovat společné akce. Navzájem si předávat zkušenosti. Příkladem může být Liberec, kde se dvě členky klubu pravidelně spolu scházejí a vytvářejí překrásné věci. Jsou-li členové klubu soběstační, nemusí mít na pobytech povinně průvodce. Pokud průvodce potřebují a nemají svého vlastního, zajišťujeme je z řad dobrovolníků, většinou studentů. Prvním předsedou KPČH byl zvolen Ing. Leopold Brückner, který současně vedl i klub v Brně. Další členové prvního předsednictva byli Karla Jandlová a Martin Tarčinec. Tajemníkem KPČH byla jmenovaná Ota Pačesová, bývalá ředitelka LORM, která je ve funkci dosud. Zajišťuje především administrativní, organizační a účetní práce a v neposlední řadě také práci tlumočníka na akcích klubu. O něco později se k hlavnímu týmu přidala velká opora Martina Hanusová, výtvarně nadaná drátenice a dobrovolník z Okamžiku.

První dva roky náš klub hospodařil pouze s členskými příspěvky a dary od drobných dárců. Pracovníci i dobrovolníci si veškerou režii hradili sami včetně jízdného, účasti na pobytech apod. Od roku 2008 nás začal pravidelně podporovat Úřad vlády, jmenovitě Vládní výbor pro zdravotně postižené občany. Jedná se především o finanční prostředky na realizaci putovní výstavy „Nevidíme, neslyšíme, ale cítíme…“, kterou od roku 2007 pořádáme v městských knihovnách po celé ČR. Své desáté výročí letos oslaví i občasník Paprsek ze tmy. Zajímavý je tím, že si jej vytvářejí především aktivnější členové klubu, kteří do něho pravidelně přispívají. Současným předsedou je Martin Tarčinec a členy předsednictva Dana Ťukalová a Marcela Machovičová.

Ota Pačesová, (Článek byl uveden v časopisu Gong)

zpět na obsah

Aktuálně před uzávěrkou

Využijte možnost zdarma informovat o vašich aktivitách, výrobcích či službách pro handicapované formou pozvánek, inzerátů, tiskových zpráv, nabídky práce atd. na informačním portálu www.zijushandicapem.cz (externí odkaz) Pozvánky na vaše akce si můžete sami vkládat zde: http://www.zijushandicapem.cz/pozvanky/vytvor-pozvanku.html (externí odkaz) např. formou výzvy či pozvání na akci, to necháme libovolně na Vás. Vložení je velmi jednoduché.

Děláme také zdarma redakční testy pomůcek pro handicapované, rozhovory se zajímavými osobnostmi, organizacemi atd. V případě dotazů či návrhů na vzájemnou spolupráci nás kontaktujte, nebo alespoň podpořte náš Facebookový profil kliknutím na Like, zde - https://www.facebook.com/ZijuShandicapem (externí odkaz)

S pozdravem za redakci portálu Žiju s handicapem
Tomáš Mošnička – šéfredaktor
Tel: 606 76 67 15,
www.zijushandicapem.cz (externí odkaz),
mosnicka@zijushandicapem.cz

zpět na obsah

Zajímavosti

Příběh hluchoslepé Francouzky Marie Heurtin

Upraveno a zkráceno ze článku od Louise Arnoulda, dopisovatele ústavu.(Cross 17.srpna 1921)

Nedávno jsme s Martinou viděly film „Příběh Marie“. Měl to být pravdivý příběh o hluchoslepé dívce. Martina našla na internetu odkaz na pravdivý příběh. A tak bych ráda tento příběh převyprávěla i vám, ovšem bez příkras a podle skutečnosti. Pracovala jsem s internetovým překladem a doufám, že jsem vše pochopila správně.

Marie Heurtin se narodila v roce 1885 a zemřela v roce 1921. Její otec byl bednář a společně s tetou žili v malé vesnici Vertou u dolního toku řeky Loiry. 1. března 1895 se objevili v klášterní škole pro neslyšící v Larney. Přivedli sem desetileté dítě, které však na svůj věk nevypadalo. Dítě mělo divoký výraz ve tváři, nemluvilo, vydávalo jen skřeky, neslyšelo a od narození bylo slepé. Byla to velmi zanedbaná dívka Marie. Otec Cooper se snažil dítě umístit do blázince, do ústavu pro slepce, ale nikde dítě nechtěli. V jednom byli ochotni vzít dítě na zkoušku, ale dívka se nechtěla otce pustit a držela se pevně 1,5 hodiny a tak to vzdali. V jiné instituci mu sdělili, že dívka má živé oči a tak vidí a doporučili ústav „Grand-Saint-Jacques“, což byl hospic pro šílené. Tam by jí čekala doživotní svěrací kazajka a mříže.

Naštěstí se otec doslechl o zařízení Larnay, kde měli již zkušenost s dítětem, postiženém ve válce v roce 1870, kterému bylo 3,5 roku, když osleplo a ohluchlo a sestrám se podařilo chlapce vzdělávat. Sestra Medula, která se mu věnovala, ale před rokem zemřela a tak se nabídla sestra Margareta, že vyzkouší metody, které u sestry Meduly viděla. Tento případ dívky byl však vážnější. Přesto dívku přijali. Dívce bylo v té době deset let. Jakmile zjistila, že nemá u sebe otce a tetu, začala nepříčetně zuřit. Návaly vzteku trvaly po dobu dvou měsíců. Většinu času trávila na zemi, kde se zřejmě cítila v bezpečí. Venku se vrhala do příkopu u cesty a za pomoci dělníků - cestářů jí dopravovali domů.

Postupně poznávala hmatem další osoby, ale rozčilovala jí tvrdá čelenka u úboru jeptišek. Její oblíbenou věcí byl malý kapesní nožík. Toho využila sestra Margareta a vytrvale brala nožík a opět vracela a ukazovala znak „nůž“. První krok k poznání byl učiněn a Marie pochopila vztah mezi předmětem a znakem. Pokračovala potom s poznáváním dalších slov – nejdříve se znaky oblíbeného jídla, potom osoby a poslední byly abstraktní pojmy. Jako první se učila znaky, potom i psanou formu a to pomocí daktylu a brailla. Zřejmě měla dobrou přirozenou inteligenci a vše se naučila. Podle hmatu poznávala pojmy např. co je to mladý člověk (mládí), dítě (dětství), starý člověk (stáří). Sáhla si i na mrtvou sestru, aby pochopila co je to smrt (chladné tělo, která nedýchá).

Měla ráda přírodu, slunce a později i lezla ráda na stromy, aby byla k slunci blíž. Připomínalo jí svými teplými paprsky pec na pečení chleba. Ve svých devatenácti letech je Marie hezká dívka, trochu s nervózními gesty, ale většinou usměvavá. Marie si každého nového člověka musí osahat a podle hmatu pozná i stáří člověka. Postupně se seznamuje i s biblí a vírou. Umí počítat, zná i dějiny Francie a dokonce se učí i podle hmatu poznávat mapy. Naučila se i anglicky. A umí psát na tabuli. Dokáže i téměř všechny domácí práce, včetně zašívání. Umí psát na psacím stroji. Naučila se plést, háčkovat a dělat košíky a pletené židle. Naučila se i pracovat se šicím strojem. Prohlubuje se znalosti dějin náboženství i Francie. Rozumí metrickému systému, zná cenu peněz. Její oblíbená hra je Domino, později se naučí hráti i Dámu.

V roce 1910 umírá její věrná učitelka Margareta, která jí všude doprovázela a učila. Je to velká psychická zátěž pro Marii. Uvádím zde ukázku z dopisu panu vikáři, který napsala po smrti Margarety. „Od smrti mé nejdražší Matky Sainte-Marguerite často se modlím u jejího hrobu. Tady cítím vůni nebe a mám pocit, že zemřít potom, co věnujeme svůj život službě Bohu, není tak zlé. Vaše pokorné dítě, MARIE HEURTIN“

V této době se do ústavu dostává i její sestra Marta, která je také hluchoslepá a Marie pomáhá s její výchovou. Po sestře Margaretě pokračují ve výchově sestry Luisa a Roberta. Ráda čte večer a v neděli. Jinak pracuje, umí dělat dobře šály pro dámy a límce. Pracuje a žije v Larnay již 25 let a je zde velmi spokojená. Do ústavu přicházejí další hluchoslepí a Marie se podílí na jejich výchově. V pracovní skupině je jedna sestra – jeptiška, která vede společně s Marií 4 děti, a to 2 nevidomé a 2 hluchoslepé. V době války tato skupina vyrábí pro vojsko kartáče a to v počtu 1400 ks za měsíc. Vyrábí také proutěné židle na kolečkách pro zmrzačené osleplé vojáky. V roce 1921 onemocní Marie i její sestra Marta spalničkami. Přidají se komplikace a Marie 22. července umírá. Její sestra Marta se po delší nemoci zotaví, ale je velmi nešťastná.

Příběh je napsán na 34 stran, takže jsem mnohé vynechala, ale snad vám to přinese potřebné základní informace o této nadané dívce. Louis Arnold tento článek píše velice emotivně a dívku velmi obdivuje. Velká část je věnována popisu pochopení víry v Boha samotnou Marií.

Ota Pačesová

Zajímavosti ze světa drahých kamenů: Sodalit – je uklidňující kámen, léčí vysoký krevní tlak, podporuje funkci žláz, mírní strach a úzkosti. Vládne znamením Kozoroha, Vodnáře, Panny a Střelce. Místa nálezu: Brazílie, Indie, Západní Afrika. Barva: tmavě modrá se šedobílou vrostlicí.

Sokolí oko - posiluje oči, prohřívá a uvolňuje organismus, ulevuje bolestem hlavy. Vládne znamením Vodnáře a Střelce. Místa nálezu: Jižní Afrika. Barva: ocelově modrý se zlatohnědou vrostlicí.

Pověra: Rozsypání slánky nebo její převrhnutí má nést 7 let neštěstí. Ovšem toto je snadno zažehnatelné, když špetku oné rozsypané soli hodíme dozadu, přes levé rameno.

Chůze pod žebříkem. Pamatujte, že pokud projdete pod stojícím žebříkem, čeká vás smůla. Takže doma ukliďte všechny žebříky a cizím se vyhýbejte. Pokud jste omylem pod žebříkem prošli, vraťte se pozadu zpět a smůla bude zažehnána.

Jana Rzepecká

zpět na obsah

Nabídka pro čtenáře

Boris Pasternak – Doktor Živago

Slavná kniha Borise Pasternaka Doktor Živago nás zavede do Ruska v době nepokojů roku 1905. Seznámíme se s mladým lékařem, jeho rodinou i budoucí ženou Táňou. Za dramatických okolností se Jurij Živago setká s krásnou Larou, která později zasáhne do jeho života. Vypukne první světová válka, která se v Rusku velmi podobá válce občanské a končí Říjnovou revolucí roku 1917. Živago pracuje na frontě jako lékař a vzpomíná na rodinu i na malého syna. Lara je zdravotní sestrou a jejich cesty se na čas spojí. Bolševická revoluce přinutí po válce Živagovu rodinu opustit Moskvu a odstěhovat se na venkov, protože jejich původ není proletářský. Cestou za Ural poznávají obrovskou bídu i bezprávní, které v zemi panují. Ve chvílích smutku začíná Živago psát své nejlepší verše. Lara, provdaná za novou nomenklaturou pronásledovaného vůdce Rudých, Strelnikova, se stává také nežádoucí a z Moskvy i s malou dcerou prchá. Usídlí se za Uralem, aby byla blíže svému muži. Jednoho dne se v městské knihovně oba náhodou potkají a jejich láska znovu vzplane. Situace v zemi je však velmi nebezpečná a Jurij ani Lara nezůstanou hrůzám doby ušetřeni. Živaga při cestě z města, kde byl pro morfium na připravovaný porod své ženy, unesou partyzáni a přinutí ho jim sloužit. Táňa, jeho žena se synem i nově narozenou dcerou, v zájmu vlastní bezpečnosti, emigruje do Francie. Živago putuje s partyzány zemí, účastní se všech přepadů a bitev a stále čeká na příležitost uprchnout. Podle této knihy natočil r. 1965 americký režisér David Lean velmi úspěšný stejnojmenný film. Do hlavních rolí obsadil Omara Sharifa (Živago), krásnou Julie Christie (Lara) a také Geraldine Chaplinovou (Táňa). Přestože film má přes 3 hodiny, věřím, že ho vnímavý divák shlédne jedním dechem.

Truman Capote – Chladnokrevně

V roce 1959 jsou v malém americkém městečku Holcomb, v domě farmáře Cluttera, objeveny čtyři bestiálně zavražděné mrtvoly. Farmáře s manželkou, jejich patnáctiletého syna a sedmnáctileté dcery. Obyvatelé jsou zděšeni, rodina patřila mezi oblíbené a neměla nepřátel. Policie zjistí, že z domu se kromě malé sumy peněz a rádia nic neztratilo, nešlo tedy pravděpodobně o loupežnou vraždu. Lidé se začnou podezírat navzájem, městem se šíří strach. Po dlouhých měsících narazí policie na stopu vězně, který kdysi na Clutterově farmě pracoval a poté spoluvězni prozradil detaily o rodině. Tím byl Dick Hickok, několikrát trestaný recidivista, který žil utkvělou myšlenkou, že v domě Clutterů je ukryt sejf plný peněz. Spolu s přítelem Perry Smithem, rovněž zkušeným kriminálníkem, se ihned po propuštění vydají na uvedenou adresu a z dosud nejasných pohnutek rodinu surově zmasakrují. Poté se rozhodnout uprchnout do Mexika a zajistit si beztrestnost. Náhoda tomu však chtěla a oba zločinci byli zadrženi ještě před útěkem. Celé vyšetřování, proces i trest, je další součástí tohoto díla. Toto reportážní drama (podle skutečné události) bylo zfilmováno r. 1967 režisérem Richardem Brooksem, který na jeho motiv vytvořil strhující kriminální psychothriller. Zajímavý byl rovněž osud autora knihy, Trumana Capote. Poté, co jeho román roku 1965 vyšel, rozpoutal revoluci v americké literatuře a nebývale ho proslavil. Capote se však při psaní románu zapojil do případu osobně, navštěvoval oba vězně v žaláři, účastnil se i jejich popravy a k jednomu z nich získal zvláštní, takřka milenecký vztah. To ho natolik poznamenalo, že propadl drogám a alkoholu, a do konce svého života už nic zásadního nenapsal. Film, který o vzestupu a pádu slavného spisovatele pojednává, se jmenuje Capote, a natočil jej r. 2005 americký režisér Bennett Miller. Hlavní roli skvělým způsobem zahrál slavný americký herec Philip Seymour Hoffman.

Jana Rzepecká

zpět na obsah

Literární okénko

František Halas – Vábení

Zdaleka vítr vál, hladina vod se chvěla,
Dálky a šíře sliboval, krev chtivě chtěla
Stoupati horce vzhůru, v smrštích být uchvácena,
Tryskati do azuru marností rozlícena.
Dštíti a dštíti, na zem spáliti tváře,
Zahleděné ustydnout rázem,
pro vše nedosněné.
Zdaleka vítr vane a vábí k rozběhnutí
Dálky a krásy předjímané zůstat a želet nutí.

Básnička bezejmenného chlapce z koncentračního tábora, 1941

Od zítřka budu smutný, až od zítřka,
Ale dnes se budu radovat.
K čemu je být smutný, k čemu?
Protože fouká vítr?
Proč bych se měl dnes rmoutit nad zítřkem?
Třeba bude zítra pěkně, třeba bude jasno.
Třeba zítra znovu vysvitne slunce
A nebude tu žádný důvod ke smutku.
Od zítřka budu smutný, až od zítřka,
Ale dnes, dnes se budu radovat
A každému hořkému dni řeknu:
Až od zítřka budu smutný,
Dnes ne.

Básně vybrala Jana Rzepecká

zpět na obsah

Výročí

V lednu oslavily narozeniny naše milé dámy Jana Kroulová a Jaruška Navarová. Svátek slaví Zdeněk Navara. V měsíci únoru oslavila narozeniny naše milá Hanička Soukeníková. Svátek měly dvě Jarmilky, Tarčincová a Latová. Všem upřímně gratulujeme a přejeme hodně štěstí, zdraví a spokojenosti.

zpět na obsah

Co nám chutná

Tatarák RAW

Na Facebooku Dany Ťukalová byl uveden recept na tatarák RAW. Ráda bych vám vysvětlila, co znamená slovo RAW. Slovo pochází z angličtiny a znamená syrový, nezpracovaný. Zde je použito pro styl stravování, kterému se říká vitariánství. V internetové encyklopedii se o něm uvádí:

„Vitariánství je výživový směr založený na přijímání výhradně tepelně neupravených potravin rostlinného původu, mezi něž patří zelenina, ovoce, ořechy, semena, naklíčené obilí a luštěniny. Za vitariány se mnohdy mylně označují i tací, kdož pijí syrové mléko, jedí syrové maso a mléčné výrobky převážně z kozího nebo ovčího mléka. Často se vitariánsky stravují v teplém ročním období i nevitariáni. Vitariáni pojídají tzv. živé jídlo (RAW food), které neprošlo tepelnou úpravou nad 42 stupňů Celsia. Právě v tomto bodě se začínají ničit enzymy, které jsou důležitou součástí jídla člověka. Vitariáni totiž tvrdí, že enzymy tvoří život. Jakmile například upražíte mandli, už vám v zemi nevyklíčí, ale shnije. Vitariáni odmítají jíst tepelně upravované jídlo, jelikož, stejně jako maso, ve střevech zahnívá, což je podle nich jedna z příčin civilizačních chorob.“

A nyní zpět k samotnému receptu. Udělat tatarák z masa není tak jednoduché jak to vypadá, ale co udělat RAW tatarák? Recept jsem našla na blogu Hany Trnčákové a musím uznat, že je bezkonkurenční. Připravíme si 150 g avokáda, 200 g papriky (kapie), 60 g sušených rajčat, 100 g jarní cibulky, česnek, sůl, pepř. Do mixeru vložíme papriky a sušená rajčata. Vše rozmixujeme. Ve vedlejší misce rozmačkáme vidličkou avokádo, do kterého přidáme nakrájenou jarní cibulku a směs z mixéru. Vše společně promícháme. Tatarák podáváme s česnekem (který si přidá, každý do směsi sám, podle své chuti) a chlebem.

Z internetu zpracovala Martina Hanusová

zpět na obsah

Kontakt

Klub přátel červenobílé hole o. s.
IČO: 26999960
Adresa: Cafourkova 13, 181 00 Praha 8
web: www.klubpratel.wz.cz

  • Liberec - Marcela Machovičová 460 05 Liberec
    e-mail: Machovicova@seznam.cz
    telefon: 485 113 223
  • Praha - Ota Pačesová Cafourkova 13, 181 00 Praha 8
    e-mail: pacesova.ota@volny.cz
    mobil: 775 164 190
    telefon: 284 691 012
zpět na obsah
(c) 2007 KPČH o. s. - webdesign jarha (externí odkaz)