Paprsek ze tmy, červen 2010

Úvodní strana > Paprsek ze tmy > Paprsek ze tmy, červen 2010

Vydává - Klub přátel červenobílé hole o. s.

Obsah


Poznámka nad čarou

Vážení přátelé, připravili jsme pro vás nové číslo Paprsku pro červen 2010, kde vás seznamujeme s proběhlou akcí KPČH a to návštěvou muzea v Máslovicích. V literárním okénku si vyzkoušíte jaké jsou vaše znalosti o výrobě másla a v dalším článku se seznámíte s životními zkušenostmi pana Blažka. U tohoto příspěvku bych se ráda zastavila, neboť velmi výstižně reflektuje pohled na život jednotlivce s úplnou ztrátou zraku, vychází z prožitých zkušeností a předává je dál nám ostatním, odstraňuje tak řadu předsudků. Děkuji vám všem za vaše příspěvky a přeji příjemné prožití letních dnů.

Michala Růžičková

zpět na obsah

O čem přemýšlíme

Po několika vycházkách po Jiřetíně pod Bukovou a okolí, které jsme si s Jaruškou náležitě vychutnaly, jsem si uvědomila jednu věc. Jdeme tak, jak stačíme a na co stačíme po cestách, které jsme pojmenovaly podle jejich náročnosti, směřování, cíle. Například jedna cesta se jmenuje Sváteční, další Krkolomná, další Strašidelná. V zásobě máme další. Máme obě radost z toho, že nám to jde. A já moc dobře vím, jak jsou pro Jarušku tyto vycházky nebo výlety důležité kvůli pohybu. Tak ráda by chodila více a všude, ale musí se spolehnout jen na několik lidiček, kteří vyslyší její prosbu. I tu nevyslovenou. Pracovnice LORMu dělá, co může a její dobrovolný průvodce též. Já jsem limitovaná svým postižením, které mi například neumožňuje vycházky za šera a tmy, cestu musím dopředu znát nebo si ji umět představit. Z tohoto hlediska například vyhovuje Sváteční cesta, která je široká, prosluněná, zkrátka přehledná. Když Jaruška požádala o tutéž službu jiné organizace, které se starají o zrakově postižené, byla dost často odmítnuta, nevyslyšena. Tak se ptám, jak to zařídit, aby existovaly služby pro tento druh zájmové činnosti. Sama vím, jak je pohyb pro mě důležitý a využívám jeho blahodárnosti, dokud to jde. Do města jdu například oklikou přes prostorný les a přehradu, je to mnohem snazší, než jet autobusem a prodírat se davy, tedy absolvovat velmi stresující cestu, ze které se občas vrátím vyčerpaná a zmatená zlobou lidí, kteří podrážděně reagují na moji těžkou nedoslýchavost a praktickou slepotu.

Marcela Machovičová

Návštěva u Menclů

Po delší době jsem se stavila, cestou na víkendové setkání dobrovolníků, u Menclů. Žijí v malé vesničce Stračov. Příjemný domeček jako z pohádky, obklopený zahrádkou plnou květin. Je až k neuvěření, kde si najde Zdenička Menclová čas na zahrádku, když pečuje o celou domácnost, svou dceru Jitku a manžela. Všechno a všude jak ze škatulky. A ještě měla pro nás úsměv, výborné občerstvení. Jitka si zrovna upravila svůj účes a moc jí to slušelo.

Popovídali jsme si o všech společných známých. Čas plynul rychle a ani se mi od nich nechtělo. Trochu mi bylo smutno, při vyprávění maminky Zdeňky o přístupu lékařů k předpisu invalidního vozíku. Kde se stala chyba, proč si musela Jitka koupit vozík sama a nedostala příspěvek od pojišťovny? Důvodem byl byrokratický přístup a únava maminky Zdeňky, která už neměla sílu, chodit jako ta slepička v pohádce O kohoutkovi. A tak si kladu otázku, proč to nejde u nás bez zbytečného papírování a řečí kolem toho? Neuvědomují si lékaři, pojišťovny, že tito lidé už mají dost ztížený život, tak proč jim nevyjít maximálně vstříc, proč jim nepodat pomocnou ruku, proč je naopak ještě více svým neomaleným přístupem stresují? Někdy cítím bezmoc nad tím, jak se úřední šiml hlasitě řehtá. A možná bychom měli my v organizacích více pomoci při řešení takových problémů. Je ale nutné, abychom se o tomto problému dověděli včas a lidé ať se nestydí si o pomoc organizací (LORM, KPČH, VIA) požádat. Vždyť jsme přeci tady pro ně.

Ota Pačesová

zpět na obsah

Klubové aktivity

Praha

Návštěva muzea másla

V sobotu 19.6.2010 jsme se členy a příznivci KPČH navštívili Malé máslovické muzeum másla. Jeli jsme po poledni autobusem z Kobylis do Máslovic a nedaleko zastávky uviděli malý domek, ve kterém muzeum sídlí. Muzeum se skládá ze dvou místností, v jedné je stálá expozice věnovaná výrobě másla a ve druhé se střídají různé výstavy. Tentokrát se zde konala výstava trpaslíků.

U vchodu se nás ujala paní průvodkyně a my jsme mohli vyslechnout zajímavý výklad. Seznámila nás s výrobou másla od dojení, odstřeďování, stloukání až po jeho balení. Řadu exponátů, jako jsou dížky, krajáče, máselnice a různé druhy máslenek, znali mnozí ze svého dětství nebo od svých venkovských babiček. Při odchodu si ještě někteří z nás koupili v pokladně dárečky na památku.

Poté jsme se vydali na zhruba půlhodinovou procházku po Máslovické naučné stezce k přístavu. Stezka vede přes malebné údolí a les a její součástí jsou dřevěné sochy, které jsou inspirované zdejší přírodou. V přístavu jsme poseděli u stánku s občerstvením a popovídali si u dobrého pití a jídla. Odpočinutí jsme se svezli s převozníkem do Libčic nad Vltavou a odtud jeli vlakem do Prahy.

Doma v klidu jsem si pak ještě přečetla pracovní listy z muzea, které nám při odchodu darovala paní průvodkyně. Jsou sice určené především dětem, ale zaujaly mě natolik, že malou ukázku z nich si můžete přečíst v Literárním okénku.

Martina Hanusová

Schůze Předsednictva a Dozorčí rady

V úterý 22.června se na žádost Oty Pačesové sešlo Předsednictvo a Revizní komise. Potřebovala schválit Výroční zprávu o hospodaření a činnosti Klubu přátel červenobílé hole. Schůze se konala na Ústředí České unie neslyšících - Dlouhá 37, Praha 1. Sešli jsme se všichni. Ladislav Berky přijel asi s 15 minutovým zpožděním, protože při cestě do Prahy potkal na silnici dopravní nehodu.

Schůze proběhla bez komplikací a předložený materiál byl jednoznačně schválen.

Předseda KPČH, Martin Tarčinec

Liberec

Před nedávnem jsem se setkala s Otkou a Martinou v liberecké knihovně. Probraly jsme možnosti, jak zapojit Jarušku do činnosti chráněné dílny a využít její dovednost drhat. Dlouho jsem si lámala hlavu nad tím, jak vyrobit přáníčko s udrhaným motivem, které by mělo jít do prodeje. I když Jarušku nepodceňuji, vím, že v tomto případě by měl být motiv bez chyby a přesný. A tak mě napadlo udrhané přáníčko, které jsem navrhla Martině, z jejíž reakce jsem usoudila, že se jí můj nápad líbil. Slíbila, že vyrobí z papíru motivy, do kterých zadrháme nějaké to ozdobné "drhovánoční" možná i "drhovelikonoční". I já bych se ráda do této činnosti zapojila a několik přáníček pro neznámé kupce udrhala. Uvidíme, jaký bude výsledek. Více podrobností sdělím až časem.

Marcela Machovičová

zpět na obsah

Aktuálně před uzávěrkou

Kdo žije v srdcích neumírá - František Hrubín

Dne 5.7.2010 zemřela tiše a v klidu naše milá Aninka Prášilová. Dožila se krásného věku 98 let. Byla pro mě jedním z nejmilejších lidí, které jsem v životě potkala. Milá Aninko, nikdy nezapomenu na tvoje milá slova a milý úsměv, tebe musel mít každý rád.

S upřímnou vzpomínkou Ota Pačesová a všichni přátelé z KPČH

zpět na obsah

Zajímavosti

Přečetli jsme si v Zorničce - duben 2010, kterou vydává ÚSP Brno - Chrlice

Několik slov o představení z pohledu diváka

Pan Brückner za pomoci našich uživatel přiblížil divákům rozdíl přístupu nepříjemného lékaře, který se vyhýbá přímému rozhovoru s nevidomým a komunikuje jen s jeho doprovodem, zatímco nevidomý mu chce říci, co vše ho trápí. Lékař ho však nepustí ke slovu a nakonec ho z ordinace vykáže.

Pravým opakem je přístup doktora (foto z vystoupení), který problematiku ovládá, pobaví se s nemocným a pomůže mu, poradí, kde je lékař odborný a co musí absolvovat. Taktéž scénky v obchodě přibližovaly, jak nevidomý přicházející do prodejny je absolutně přehlížen ze strany obsluhy, ač by potřeboval nakoupit nějaké potřeby. Druhá ukázka byla opět v souladu s myšlením lidí, kteří nevidomým pomoct chtějí a rádi to dělají.

Panu Brücknerovi musíme poděkovat za to, že se touto tématikou zabývá a že zapojuje do svých scének naše lidi, navštěvuje je v ústavu a zve je také do Klubu přátel červenobílé hole, kde mají svůj program. (m.j.)

Eliška na veterině

Většina asi ví, že mám vodicího psa jménem Eliška. Je jí 8 let a slouží 6 let. Na přední pacce má již delší dobu výrůstek, díky kterému trošku kulhala. Jedeme tedy na veterinu do Žatce. Doktor říká, že to odstraní. Jsme objednáni na středu 23. června. V 9:00 dostane uspávací injekci. Do deseti hodin máme volno. Při té příležitosti jsem jí nechal provést rentgen kloubů a páteře. K tomu také rozbor krve - cukr, ledviny apod.

Přijdeme na veterinu ve zmíněných 10:00 hodin a Eliška ještě spí. No teprve za půl hodiny se probrala. Potěšující zprávou bylo oznámení pana doktora, že Eliška je naprosto zdravá! Celá záležitost mě stála pouhých 500 Kč, protože si účtoval pouze materiál a léčiva. V Praze by to stálo minimálně 2500 Kč.

Packa se musí jednou denně vykoupat v heřmánkovém roztoku. V pátek 2. července máme přijet na kontrolu.

Martin Tarčinec

zpět na obsah

Nabídka pro čtenáře

Po přečtení tohoto rozhovoru Pavly Kovaříkové s Antonínem Blažkem, jsem si řekla, že to určitě bude zajímat i vás čtenáře Paprsku. Se svolením Terezie Kochové redaktorky Zpravodaje tady zveřejňujeme.

Nemusíme být vždycky hrdiny a tak zde přinášíme jeden z pohledů na společně sdílenou skutečnost slepoty od lidí, kteří ji žijí denně.

Antonín Blažek (narozen 1950)

Nevidím od narození, příčina není známa. Jsem ženatý s vynikající paní, která je také nevidomá. Bydlíme v Lisici u Brna. Celý život jsem pracoval jako učitel hudby, mým celoživotním - bohužel však jen intelektuálním - zájmem je slaboproud. Jsem vždycky rád při tom, když si kamarád třeba něco takového kutí. Velmi mne baví skládání a textování taneční hudby. Dříve jsem i hodně vystupoval, hlavně po okolí.

Co považujete za to nejdůležitější, aby byl člověk schopen vést spokojený život i beze zraku?

Tak především mít hodně dobrých přátel. Životní zkušenost mě naučila, že je to dobrá zásada, každému bych ji vřele doporučil. Kdybych se mohl vrátit, určitě bych se této zásady držel více.

Kdybyste zázrakem dostal jeden den vidění, jak byste s ním naložil?

Obávám se, že špatně. Rád bych si totiž zkusil to, co jsem neměl možnost vyzkoušet. Mám na mysli věci jako řízení auta. Od dětství sleduji hokej, a než se v mém životě objevila rocková hudba, lákalo mě reportování hokejových zápasů. Podíval bych se nejdříve, jak vypadá moje žena. Ne že by to ale mohlo nějak ovlivnit náš vztah, to, čím pro mne je. Byla by to z mé strany jen taková zvědavost. Zajímaly by mě třeba také barvy, když se o nich tolik mluví. Také by mne zajímalo, co lze doopravdy vyčíst z očí. Možná bych pak míň ubližoval, když bych viděl reakci dříve, než až když slyším to, co ten druhý promluví. Možná bych si pak pro sebe něco nechal, co bych jinak jen tak plácnul.

Co umíte lépe než většina těch, co vidí?

Nevím. Sám se sebou jsem spokojený, jak umím psát tu muziku včetně textů. Strašně rád bych uměl něco, čím bych se svému šikovnému kamarádovi revanšoval. Umím naladit klavír, ale o to každý nestojí.

Co na životě beze zraku pokládáte za to nejobtížnější?

Jednoznačně orientaci v každém smyslu. Třeba jen obcházení obchodů. Obchody mám strašně rád - na rozdíl od spousty mužů, i bych se tam nechal na chvíli zavřít. Vlastně bych ten den vidění klidně strávil v nějakém obchoďáku, kde bych se procházel a všechno si prohlížel. Poslepu je nakupování strašně problematické. Také třeba není možné se vyznat ve městě, když jsem tam napoprvé. Stále ještě mě ta bezmoc naštvává. Přivádí mě to k pocitu neřešitelnosti. Je nám sice nabízena řada kurzů, třeba výuka práce s počítačem, ale organizátor se neohlíží na to, jak se na ten kurz dostanu. Vidomí se do všelijakých experimentů mohou pouštět metodou pokus omyl - a k tomu beztrestně, bez následků.

Má nevidět podle vás i nějaké výhody? Pokud ano, prosím, uveďte jaké. (Co vidícím lidem rozhodně nezávidíte?)

Kdybych měl žertovat, uvedl bych takové ty věci, jako že si poslepu v pohodě dojdu třeba na záchod, jenže to už stejně umí i kdekdo vidící. Nebo takové ty legrácky, když vypadne proud... Já bych se těch srandiček ale moc rád vzdal. Takže když mám odpovědět vážně, tak mne žádná opravdická výhoda nenapadá. Strašně rád bych čelil záplavě vizuálních podnětů, reklam a všeho. A třeba reklamu v televizi si dost užívám.

Máte dojem, že vám kvůli nevidění něco podstatného v životě uniká? Existuje něco, čemu proto, že nevidíte, nerozumíte, nemůžete plně pochopit?

Určitě, spousta věcí. Třeba veškeré vizuální umění. Vůbec netuším, proč někdo dá za obraz mnoho tisíc. Umění, které poslouchám, čtu, trvá nějaký čas. Kdežto když se člověk podívá na obraz, řekl bych, že ho jedním pohledem zvládne, ale tak to asi není. Prostě tohle nikdy nepochopím. Pak je tady třeba celá architektura.

Co ve vás vyvolá zážitek krásna?

Zážitek krásna ve mně vyvolá jen to, čemu rozumím - kvalitní literatura, kvalitní muzika, ale třeba i dobrý film nebo vtipná reklama v televizi. Mezi zážitky krásna řadím ale i zážitky ryze osobního charakteru. Třeba když jsme s manželkou jeli poprvé úplně sami na dovolenou. Bylo to v rekreačním zařízení pro nevidomé. Poprvé v životě jsme ráno mohli vstát, kdy se nám chtělo. My jsme totiž oba vyrůstali na internátě. Jinak krásno pro mne není dané nějakou skutečností, ale událostí, prožitkem. Když jsem třeba svou ženu potkal jako deváťačku, to byla nádhera. To jsou takové ty emotivní zážitky. Můj první magneťák, moje první klávesy. To všechno úžasné, co se mi v životě přihodilo, snad ani není možné. Ale ono se to doopravdy stalo. Když mě manželčini rodiče poprvé pozvali k sobě a hned výborně.

Je něco, co vám na nás nevidomých vadí, co vás dráždí?

To jsou takové dost hrozivé věci. Může to vypadat malicherně, ale vadí mi třeba, že spousta nevidomých nemá ráda televizi. Vadí mi na tom, že je to strašně nelogické. Proč knížku ano, ale film ne, vždyť přeci je to jen jiný druh zážitku. Já mám rád televizní seriály, že člověka proti skutečnosti mohou uklidňovat. Nebo mi vadí, že někteří nevidomí jsou natolik suverénní, že ten dojem, který vyvolají, není až tak úplně dobrý. My se s manželkou neženeme do týmů, třeba na slepecké dovolené. Máme spíše tendenci dostat se mezi vidící lidi a vzbudit dojem, že přeci nejsme žádní exoti. Není mi blízké takové to zpravodajství v časopisech pro nevidomé o akcích, jak se někde nevidomí spolu napili a společně jednomyslně něco odhlasovali. Mne spíše zajímá, co a jak lze poslepu udělat, zvládnout, třeba jak na rozpálené pánvi šikovně obrátit palačinku.

Když už máte nevidět, připadá vám na životě beze zraku také něco naprosto skvělé?

Řekl bych spíš - navzdory tomu, že nevidím, mi toho spousta připadá naprosto skvělé. Rozhodně si cením velkého množství věcí. Když vám někdo zemře nebo onemocní, to je pro člověka špatné, ať už vidíte nebo ne. Člověk se občas musí vyspat z těch chvilkových drobností, co se mu nedaří. Ale to, že jsem - to vynahradí všechno, a hlavně že jsme spolu s mou paní. Možná jsem trochu naivní, ale vynahradí mi to všechno. Ať se vrátím odkudkoli, doma je doma. Manželka už na mne čeká s něčím dobrým uvařeným. Krásné gesto! To ani každý vidící doma nemá, takovéhle nádherné zázemí.

Chtěl byste něco dodat k tomu, jak se nevidění vidícím běžně představuje? Myslíte si, že se o životě poslepu ještě něco důležitého lidem nesděluje?

Nevím přesně, co se jim sděluje. Často mi to přijde jen jako mlácení prázdné slámy. Řekl bych, že je důležité, aby toho o nás prostě věděli co nejvíc. A pokud možno co nejmíň formálních věcí ve stylu, kolik čeho bylo dosaženo, kolik peněz se vydělalo. Přišlo by mi třeba užitečné, kdyby nevidomého nějaká média sledovala delší čas a zaznamenávala by úplně obyčejný, každodenní život. Pro takovou akci by to ale chtělo vybrat někoho, kdo kolem sebe nemá tlupu pomahačů. Nás se s manželkou dotýká úplně všechno, z ničeho nejsme nijak vyvázaní - dneska dobrý, zítra špatný, neřešitelný. Jít po té pravdivosti pěkně do detailu, ale ne té slavnostní. Jdu do školy, krásně pohodově. A najednou napadne sníh a všechno je v háji, nemůžu najít cestu, třebaže to všude kolem znám jak své boty. A třeba se mi pak už ani nepodaří tam dorazit upravený, a ještě mi cestou hrozí nějaký blbý úraz..

Zdroj: Rozhovor připravila Pavla Kovaříková /Francová/
Asociace rodičů a přátel dětí nevidomých a slabozrakých v ČR, o.s., Zpravodaj červen 2010

zpět na obsah

Literární okénko

Malý testík o másle

  1. Z čeho se vyrábí máslo?
    • a) z pšeničného zrna
    • b) z jogurtu
    • c) z tvarohu
    • d) ze smetany
  2. Tradičním způsobem se máslo vyrábělo:
    • a) stloukáním smetany v máselnici
    • b) převařením smetany v hrnci
    • c) odstředěním smetany
  3. Kde najdeme první zmínku o másle?
    • a) v antickém Římě
    • b) v Indii
    • c) ve starověkém Egyptě
  4. Jak se říká krávám, které ještě nezačaly dávat mléko?
    • a) nekňuby
    • b) stračeny
    • c) jalovice
  5. Co je to dížka?
    • a) nádoba na dojení
    • b) odpadní jímka
    • c) spropitné taxikáři
  6. Vedlejším produktem při stloukání másla je:
    • a) syrovátka
    • b) odstředěné mléko
    • c) podmáslí
  7. Co je smetana?
    • a) mléčná bílkovina
    • b) mléčný tuk
    • c) tepelně zahuštěné mléko
  8. Co je máslenka?
    • a) menší máselnice
    • b) nádoba na servírování a uchovávání másla
    • c) máslová oplatka

Správné odpovědi: 1.-d), 2.-a), 3.-b), 4.-c), 5.-a), 6.-c), 7.-b), 8.-b)

Zdroj: Z tištěných materiálů Malého máslovického muzea másla

zpět na obsah

Výročí

Rádi bychom za celý Klub přátel červenobílé hole popřáli k narozeninám hodně štěstí a zdraví červencovým a srpnovým oslavencům. Přání putuje do Liberce manželům Berkyovým, na Palatu Lidušce Havlíčkové, do Chrlic Mirkovi Klemerovi, do Prahy Janě Jungmannové, do Přerova Pepovi Kvašovi a do Rožmitálu Aničce Zemanové, která rovněž oslaví své jmeniny.

zpět na obsah

Co nám chutná

Je léto, horko. Chuť k jídlu pramalá. Nabízím recepty, které osvěží chuťové buňky i v parném létě. Lidičky, hlavně pijte vodu, cokoliv, nejméně dva litry, ale raději více.

Nové brambory v dobrotě

Uvaříme nové brambory ve slupce. Připravíme si z olivového oleje, octa, hořčice, pepře, soli a petrželky zálivku. Horké brambory, které jsme předem oloupali a pokrájeli na plátky, obalíme v zálivce, dáme na talíř každému, kolik sní a k tomu okurkový nebo rajčatový salát.

Tvarohové knedlíky s borůvkami

500 g polohrubé mouky, 250 g plnotučného tvarohu, 2 dl smetany, půl sáčku kypřícího prášku, 3 žloutky, 30 g másla zpracujeme a dáme do ledničky odpočinout. Těsto vyválíme nebo rozmačkáme na válu posypaném moukou, aby se nelepilo, krájíme na čtverečky a plníme borůvkami. Vaříme ve vroucí vodě asi 8 minut, je třeba knedlík rozkrojit a zkontrolovat, jestli není uvnitř syrový. Vyndáme děrovačkou. Zalijeme rozpuštěným máslem s moučkovým cukrem a navrch ozdobíme lžičkou ušlehané smetany.

Dobrou chuť přeje Marcela Machovičová

zpět na obsah

Kontakt

Klub přátel červenobílé hole o. s.
IČO: 26999960
Adresa: Přemyšlenská 13, 182 00 Praha 8

  • Liberec - Marcela Machovičová 460 05 Liberec
    e-mail: Machovicova@seznam.cz
    telefon: 485 113 223
  • Praha - Ota Pačesová Přemyšlenská 13, 182 00 Praha 8
    e-mail: pacesova.ota@volny.cz
    mobil: 775 164 190
    telefon: 284 691 012
zpět na obsah
(c) 2007 KPČH o. s. - webdesign jarha (externí odkaz)