Paprsek ze tmy, září 2010

Úvodní strana > Paprsek ze tmy > Paprsek ze tmy, září 2010

Vydává - Klub přátel červenobílé hole o. s.

Obsah


Poznámka nad čarou

Vážení přátelé, připravili jsme pro vás Paprsek za měsíc září 2010. V zářijovém čísle Paprsku vám nabízíme poohlédnutí se za pobytem u moře, který absolvovala Jaruška Dvořáková a který si i přes své nachlazení jistě náramně užila. Ráda bych se pozastavila nad zaslaným příspěvkem od paní Gůrové, který mě velice zaskočil. Budete sami čtenáři udiveni, kolik zloby, neochoty, neporozumění pramení z lidského chování. Pokud by někdo z vás chtěl na tento článek reflektovat, zašlete nám obratem váš názor. Pan Coufal nám věnoval další svou báseň do rubriky literárního okénka. Paní Ota Pačesová se s vámi podělí o zážitky s knihou Roberta Fulghuma, kterou dočetla v nedávné době. Děkuji vám všem za vaše příspěvky.

Michala Růžičková

zpět na obsah

O čem přemýšlíme

Dnes bych se s vámi ráda podělila o zajímavý dopis, který mi poslala moje nevidomá kamarádka. Zážitek, který zde popisuje mi připadá smutný a budu ráda, pokud mi napíšete své reakce na něj nebo se svěříte s tím, jaké vy sami máte zážitky z cestování.

Martina Hanusová

Ahoj kamarádi, nedá mi to a chci se s vámi podělit o něco neobvyklého, co mě dnes potkalo. Když jsem nastoupila v obvyklou hodinu do obvyklé linky autobusu u nás na Jižním Městě a usadila se na první sedadlo u dveří nízkopodlažního vozu, netušila jsem, co se bude dít.

Řidič vypnul motor a prohlásil: "Přesedněte si na druhou stranu (za kabinu řidiče), tady nesmíte sedět." Vykulila jsem oči a ptám se jej, proč, že tam sedávám téměř vždy. Reakce byla něco jako: "Já zabrzdím, vy spadnete a já z toho budu mít problémy." Ještě chvíli jsme vedli dialog (tedy spíš dva monology) ve stylu, já tu sedávám již dvacet let, co bydlím v Praze, jezdím touto linkou a nikdo mi nic takového neřekl. V přepravních podmínkách to není napsáno, kde mám sedět. A řidičovy nervózní reakce: "Tady je to napsáno, (na okýnku) přesedněte si ihned nebo nepojedu."

Když jsem to (zdvořile) odmítla udělat, (z principu) začali se do celé akce vkládat cestující. A to už situace zhoustla a přitvrdilo se. Nějaký starší muž spolu s řidičem začal útočit: "Neumíte poslouchat? Asi jste nechodila do školy, co? Vy jste hloupá, zavoláme na vás policii." Byla jsem překvapená až vykulená, ale naštěstí ve mě nepřevládla agrese, takže jsem reagovala pouze poměrně asertivně ve stylu: "Já nejsem vaše dítě, ale cizí člověk, jak se to ke mě chováte?" Reakce muže a řidiče byli vesměs dost primitivní a výsměšné asi jako, chováme se, jak si zasloužíte nebo něco tak.

Po zhruba 7 minutách, kdy jsem již oznámila, že zatelefonuji na Ropid (firma organizující pražskou integrovanou dopravu), se do situace začalo vkládat čím dál víc lidí, jak rostla nervozita. Paní za mnou a ještě další tři vstaly, postávaly v uličce u mě a bavily se ve stylu: "Ona snad nerozumí, je normální? Stačí, aby si přesedla, o co jde, no asi nerozumí česky." Já již mezi tím mluvila mobilem s kamarádem, který mě ujistil, že mi zavolá číslo na patřičný orgán, neb sám pracuje v dopravním podniku. Chvílemi jsem jej nechala poslechnout reakce kolem mě stojících lidí. Když jsem mu volala o pár hodin později a ptala se jej na jeho dojem, prohlásil, že takhle si představuje společenské lynčování, které v naší společnosti probíhalo v minulých stoletích.

Chvílemi jsem se odmlčela a úmyslně jej nechala komentáře vyslechnout, sama si je pamatuji jen rozmazaně (naštěstí). Myslím, že tam nepadala sprostá slova, ale vulgární stoprocentně. Pak jsem chvíli čekala, než kamarád sežene patřičné číslo a přišel pro mě vrcholný bod celého "vystoupení", kdy mi asi tři lidé položili své ruce na mou levou ruku, protože někdo prohlásil: "Tak ji přesadíme!" Ucukla jsem a zřejmě dost příkře jsem se zeptala, proč na mě sahají, a tak odvaha trochu opadla. Nicméně dopředu se hrnulo dost dalších lidí se slovy: "Já kvůli vám nestihnu přípoj, já jedu do práce." To vše proloženo brbláním, reptáním a jiným obviňováním. Vyměkla jsem až ve chvíli, kdy shánění čísla trvalo déle a kdy ke mě dorazila zdravotní sestřička, že pospíchá na službu a jako jediná ke mě hovořila velmi mile a chápavě. Čišel z ní takový soucit jako bych byla její "psychiatrická" pacientka. Nicméně v tu chvíli jsem ztratila trpělivost a rozhodla se nechat sestřičkou dovést na jiné místo, nechat si přečíst zvláštní piktogram na okně a nadiktovat identifikační číslo vozu.

Když se vůz po 15 minutách rozjel, vzápětí jsem dostala telefon na oddělení kvality služeb Ropidu. Kamarád s úředníkem mluvil již přede mnou a ten se za celou situaci moc omlouval. Zavolala jsem mu osobně a ten mě ujistil, že si již našel náš vůz na GPS, nechal se obeznámit s celou akcí a přislíbil, že pan řidič projde ještě dnes nějakou kontrolou. Potvrdil mi, že postižený člověk má sice vyhrazené místo, na něž má právo, ale může se posadit na kterékoli jiné. A dokonce o tom, že zákaz pro děti do 12 let sedět na mém předním sedadle, je již také zrušen.

Příští týden asi navštívím pana úředníka na Ropidu a poptám se, jak to s panem řidičem proběhlo. Hlavně proto, že touto linkou budu jezdit dvakrát denně, dá-li pánbůh, ještě mnoho let. Ale mnohem víc než pan řidič mě zneklidnilo chování spolucestujících. Z těch mnoha lidí, možná desítek, se mě nesměle zastala jediná paní, která to vzápětí od řidiče a bojovného muže schytala se mnou. Připomnělo mi to nějaký typ davové psychózy. Že lidé, aniž by si něco ověřili, logicky zauvažovali nebo zapochybovali, tak slepě následují jakýsi zvučný hlas, který by je možná dovedl až k fyzickému násilí (mé přenesení na jiné místo), nemluvě o verbální agresi.

Tenhle nepříjemný zážitek ve mě vyvolává trochu strach. Díky mnoha terapeutickým zkušenostem jsem situaci řešila poměrně vyrovnaně a racionálně. Neumím si představit nevidomého člověka třeba jen krátce po ztrátě zraku, psychicky nevyrovnaného nebo neinformovaného. I když se cítím docela vyrovnaná, spokojená a přijímající svůj handicap, tato zkušenost mnou docela otřásla.

Katka Gůrová

zpět na obsah

Klubové aktivity

Praha

V Praze se sešla malá skupinka na výtvarnou dílničku. Při čaji, kávě a veselém povídání utekly dvě hodinky jako voda. A samozřejmě, že se i trochu pracovalo.

Byli jsme pozváni naším bývalým předsedou Leo Brücknerem na setkání jeho nového klubu. Konalo se v Praze na Dědině. Škoda, že tam byla tak malá účast. Za náš KPČH jsem se zúčastnila já a Jana Kroulová. Zajímavá byla přednáška pana doktora Jakeše. Počasí všem také přálo.

Ota Pačesová

Liberec

Jarušku jsem navštívila v poslední době dvakrát. Na řadě byla vycházka po krásném okolí Jiřetína pod Bukovou. Se smutkem v duši jsem konstatovala, že si spolu vyjdeme až na jaře, protože nejsem schopná dojíždět za šera. Po návratu z vycházky jsem Jarušku zaúkolovala. Především jsem chtěla poznat, jak mnoho je tvořivá. Také jsem zkusila nové téma. Ale popořadě.

Při předposlední návštěvě jsem přivezla barevné kamínky a makovice. Jarušku jsem donutila vytáhnout z kredence utěrku, na které by se její práce hezky vyjímala. Pak jsem ji poprosila, aby k makovicím přidělala z barevných korálků listy. Myslela jsem si, že vezme jeden kamínek po druhém a bude tvořit obrysy listů. Mile mě překvapila, protože rovnou popadla hrst kamínků, rozhodila kolem makovic a dotvořila je do podoby listů. Na mou pochvalu reagovala, že na tom nic není, že to dělají malé děti. No, a v tom to právě vězí. Nejsou snad děti nejkreativnější bytosti?

Na druhé sezení jsem s sebou přivezla sešívačku a měkký papír. Po Jarušce jsem chtěla, aby opatrně "vyšila" kytičku nebo nějaký abstraktní obraz. Mám v plánu, že příští rok "vyšijeme" tímto způsobem nějaký menší obrázek, který navíc vyděrujeme. Už se na to moc těším.

Marcela Machovičová

zpět na obsah

Aktuálně před uzávěrkou

Pan Ladislav Berky nám zaslal do Paprsku zajímavou informaci týkající se bankomatů pro nevidomé. Bankomaty jsou již v současné době vybaveny nejen hlasovým výstupem, ale i zabudovanou indukční smyčkou. Lze se tudíž domnívat, že pokud dojde ke spojení obou speciálních funkcí, budou bankomat moci využívat i lidé s hluchoslepotou. V článku jsem se však nedočetla, zda-li jsou v bankomatech zabudovány obě funkce zároveň.

Pokud byste měli zájem vybírat v bankomatech s hlasovým výstupem, jedná se o 220 bankomatů ČSOB a Poštovní spořitelny. Za pomoci běžně dostupných sluchátek (lze si je zapůjčit i v příslušné bance) se připojíte k bankomatu, který vás následně navádí za pomocí klávesnice k výběru hotovosti. Bankomatů s indukční smyčkou je po celé České republice nainstalováno údajně 26 a jsou od České spořitelny. Server na kterém vyšla tato informace stále upozorňuje na množství krádeží, jejichž obětmi jsou osoby se zrakovým postižením u výběrů z bankomatu. Proto prosím dávejte na sebe větší pozor. Tato informace byla zaslána z webové stránky: http://www.novinky.cz/finance/213325-nektere-banky-nabizeji-bankomaty-i-pro-nevidome.html.

Upravila Michala Růžičková

zpět na obsah

Zajímavosti

Pobyt u moře

Ve dnech 10.-19. září jsem byla s Dědinou (Pobytové a rehabilitační středisko pro zrakově postižené) u moře. Cesta autobusem trvala 12 hodin, vyjížděli jsme v 6 hodin odpoledne. Cesta probíhala bez problémů. Bála jsem se, že nebudu moci usnout, nakonec se mi to podařilo. Když jsme přijeli do letoviska, tak jsme museli čekat asi do 11 hodin, než nás ubytují.

Místo: Chorvatsko - Istrie - letovisko Kanegra, které leží 8 km od městečka Umag ve velké mořské zátoce, v borovicovém háji.

Pan Gruncl pak uvařil oběd. Po obědě, kdo chtěl, mohl si odpočinout, ostatní šli na pláž. Byla moc hezká, líbila se mi, všude plno hezkých kamínků. Přivezla jsem si jich hodně. Nádobí vždy myl ten, kdo se toho zrovna ujal. Já jsem při večerním mytí panu Grunclovi zlomila takovou hezkou vařečku. Každý den jsme chodili na procházky, odpoledne pak koupání, nebo kdo chtěl, povaloval se jen tak na pláži. V úterý jsme jeli na výlet lodí do Navigradu. Dostali jsme na lodi také oběd, uzenou makrelu se zeleninou a chlebem. Procházeli jsme také trhy se zeleninou a různými věcmi. Většina z nás si koupila levanduli v pytlíčku, který se dává do prádelníku, já jsem si ho dala do kabelky. Pak jsme jeli lodí zpět.

Bohužel zbytek pobytu jsem podle potřeby proležela, protože jsem dostala rýmu a nemohla jsem mluvit. Závěrečný den jsem koupila dárek pro naši rodinu - nafukovacího delfína. Na závěrečnou večeři jsme měli maso, hranolky, nějakou omáčku a syrovou cibuli. Maso jsem jen ochutnala dva kousky, jinak si ho vzala Bára, dovolila jsem jí to. Pak jsme měli jako přípitek na zakončení mirin, používá se i v makrobiotice. Do čaje, nebo do dezertů či salátů, nakládají se do něj rozinky. Já jsem ho měla jednou doma i v kávě. Malé množství samozřejmě. Zpáteční cesta proběhla opět v klidu. Vyjížděli jsme v 11 večer a v Praze jsme byli v 10 hodin. Poslední dva dny pršelo, jinak bylo hezké počasí. V pondělí jsem však jela domů, abych nenakazila ostatní.

Jaruška Dvořáková

zpět na obsah

Nabídka pro čtenáře

Robert Fulghum (čti fuldžum)

V poslední době čtu útlé knížečky od současného amerického spisovatele Roberta Fulghuma. Čtu je postupně každý den ráno, když jedu do práce a moc se na to těším. Zahajuji tak svůj den a nějak lépe se mi potom pracuje a den je příjemnější. Všímám si více všeho kolem sebe a přemýšlím, co by tomu asi řekl pan Fulghum a jak by třeba o tom napsal.

Při čtení knížek jsem zjistila, že autor je mi blízký, je přívětivý a senzitivní vypravěč. V úvahách je to člověk, který má rád lidi, a to se všemi klady i neřestmi. Je milým a přívětivým člověkem, který se denně rozhlíží kolem sebe, a o viděném umí výborně napsat své postřehy. Má radost z obyčejných lidí i věcí kolem sebe.

Jednu příhodu ze setkání s tímto spisovatelem jsem našla od anonyma na internetu. „Nedávno byl v Brně Robert Fulghum na autogramiádě. A jedna naše rodinná známá, jeho veliká obdivovatelka, jej z ničeho nic potkala. Vůbec netušila, že tu bude a už vůbec by ji nikdy nenapadlo, že si to bude štrádovat po chodníku přímo proti ní. Obrovský šok vystřídala euforie a ona na něj zavolala „Mistr Fulghum, mistr Fulghum.“ A chlapík se opravdu zastavil a podíval se na ni. Byla šíleně šťastná, opravdu je to on. Muž, od kterého přečetla každou knihu a neskonale ho obdivuje. Její nejoblíbenější autor. Přišla až k němu a nadechla se. Chtěla mu poděkovat za jeho knihy, ale nejednou jí došlo, že neumí ani slovo anglicky. Tak tam proti sobě stáli a dívali se na sebe pár vteřin. Vtom dostala nápad. Natáhla paže a přivinula ho na svoji slovanskou hruď. A Fulghum… ten ji objal taky. Je zvláštní, kolik věcí se dá říct beze slov. Třeba: „Mám vás ráda, čtu vaše knihy a jsem potěšena, že vás vidím.“ Když mi tuhle příhodu vyprávěla, uvědomil jsem si, že jsem nikdy žádnou knihu od Roberta Fulghuma nečetl. Jen pár různých povídek, dokonce jsem byl i na předčítání jedné jeho povídky Miroslavem Moravcem, ale knihu jsem nečetl žádnou. A přišlo mi to líto."

Já už litovat nemusím, já je četla, i když zatím jen některé. Díky Martino, že jsi mně je půjčila.

A tak vám vřele autora doporučuji a doufám, že jeho knížky se najdou i v katalogu KTN v Praze v Krakovské, a tak si je budou moci přečíst i ti, co nečtou černotisk. Některé najdete i na internetu on-line a tak si je tam můžete přečíst. A tak linkujte.

Krátce z jeho životopisu:

Současně žijící americký spisovatel. Narodil se v Texasu a nyní žije se svou manželkou v Seattlu. První kniha mu vyšla, když mu bylo 51 let - ocitl se na vrcholu svého zralého věku a měl pocit, že už má právo čtenářům něco říkat. V životě poznal různá povolání: byl kovbojem, folkovým zpěvákem, obchodním agentem, barmanem, učitelem kreslení. Sám se cítí být lidovým filozofem. Působil také jako protestantský pastor a jeho úvahy a povídky, které si léta psal do šuplíku, vznikaly původně pro kostel. Má dva syny, jeden z nich je také spisovatel. Popularitu si po celém světě získal především svými knížečkami s drobnými úvahami.

Nejznámější jeho knihou je "Všechno, co opravdu potřebuji znát, jsem se naučil v mateřské školce". První kniha, kterou Fulghum vydal v roce 1988 pod tímto názvem, mu okamžitě zajistila slávu (14 miliónů knih prodaných v 93 zemích po celém světě). Uvedu zde jen několik rad z této knížky, i když bych vám je zde uvedla nejraději všechny. "Žij vyrovnaně - trochu se uč a trochu přemýšlej a každý den trochu maluj a kresli a tancuj a hraj si a pracuj."

"Představte si, oč lepší by byl svět, kdybychom si všichni - na celém světě - každý den ve tři odpoledne dali koláček a mléko a pak si lehli a zdřímli si s polštářkem pod hlavou. Nebo kdyby základní politikou všech vlád bylo vždy vracet věci nazpátek a uklízet po sobě."

Další tituly: Ach jo; Možná, možná ne; Třetí přání, Třetí přání 2: zbytek příběhu (skoro), Třetí přání splněno; Už hořela, když jsem si do ní lehal; Od začátku do konce; Slova, která jsem si přál napsat sám; Opravdová láska; Co jsem to proboha udělal?

A na závěr vám položím jednu otázku, kterou si Fulghum pokládá ve své knížce "Ach jo". Zkuste se nad ní zamyslet a pokud najdete odpověď napište nám ji. "A je skutečně možné se chovat k ostatním tak, jak bych chtěl aby se ostatní chovali ke mně, a proč je to tak zatraceně těžké?"

A jednu mou radu na závěr, kdo nerad přemýšlíte, tak ty knížky nečtěte, bude to pro vás ztráta času a možná i trochu zklamání.

Ota Pačesová

zpět na obsah

Literární okénko

Z básnické tvorby pana Luďka Coufala

Tvořím píseň

Já rád pěknou melodickou hudbu si
poslechnu, a když ji právě poslouchám,
tak rád text k ní poskládám.
V tuto chvíli mi teď zní, a proto
slova nyní skládám k ní,
ty často zpíváš krásně a melodicky
do mikrofonu s kaskadéry,
zkus mně zazpívat také občas do
telefonu nebo pěknou hudbu
pozahrávat, já k ní zkusím slova
nějaká napsat třeba nám to
spolu vyjde a písničku pěknou se
nám podaří stvořit.
Tak se zatím měj já telefon pokládám a
do postele ulehám na tvou odpověď
čekám zvoní zvonec mým slovům je
konec.

zpět na obsah

Výročí

I tentokrát nesmíme zapomenout na naše oslavence. V říjnu oslavili narozeniny Lenka Klemerová, Ota Pačesová, Marcelka Machovičová, Monika Růžičková a Honzík Lata s maminkou Jarmilou. V listopadu pak čeká narozeninová oslava Karlu Jandlovou, Jirku Javůrka, Jiřinku Bartákovou, Irenku Šepsovou, Silvu Vymazalovou a Jitku Menclovou. A 11.11. má svátek náš předseda Martin Tarčinec, tak uvidíme zda přijede na bílém koni. Všem přejeme vše nejlepší.

zpět na obsah

Co nám chutná

Dnes je na jídelníčku palačinka plněná tvarohem a karamelem. Docela obyčejně si připravíme palačinky. Množství záleží jen na vás. Z hladké mouky, vajíček a mléka si připravíme řídké těstíčko, které nalijeme na rozpálenou pánev. Tu předem pomastíme olejem. Naděláme několik palačinek, třeba dvacet. Mezitím si připravíme tvaroh, do kterého zamícháme cukr a rozinky. Lépe je mít tvaroh vyndaný delší dobu venku, aby nebyl příliš studený. Tvarohem pomažeme palačinky a zatočíme. Slabě pocukrujeme a především ozdobně polijeme karamelem, který si připravíme tak, že krystalový cukr pomalu rozpouštíme na malém plaménku. Dobré chutnání.

Marcela Machovičová

zpět na obsah

Kontakt

Klub přátel červenobílé hole o. s.
IČO: 26999960
Adresa: Přemyšlenská 13, 182 00 Praha 8

  • Liberec - Marcela Machovičová 460 05 Liberec
    e-mail: Machovicova@seznam.cz
    telefon: 485 113 223
  • Praha - Ota Pačesová Přemyšlenská 13, 182 00 Praha 8
    e-mail: pacesova.ota@volny.cz
    mobil: 775 164 190
    telefon: 284 691 012
zpět na obsah
(c) 2007 KPČH o. s. - webdesign jarha (externí odkaz)