Paprsek ze tmy, speciální vydání k 10.výročí činnosti KPČH

Úvodní strana > Paprsek ze tmy > Paprsek ze tmy, speciální vydání k 10.výročí činnosti KPČH

Vydává - Klub přátel červenobílé hole z. s.

Obsah


Slovo úvodem

V letošním roce slaví Klub přátel červenobílé hole10 let své činnosti. A stejně dlouho vychází náš občasník Paprsek ze tmy. U jeho vzniku (stejně jako u vzniku KPČH) stála paní Ota Pačesová. Paprsek se měl stát nikoli jen občasníkem pro hluchoslepé, ale především občasníkem hluchoslepých. V těchto dvou pojmech je velký rozdíl, i když to tak na první pohled možná nevypadá. Občasník pro hluchoslepé by byl jen zdrojem informací psaných pro hluchoslepé především tzv. „zdravými“ přispěvateli. Naproti tomu občasník hluchoslepých předpokládá, že se na jeho tvorbě a podobě budou podílet hlavně sami hluchoslepí s přispěním pracovníků Klubu. A to se myslím dodnes daří. Členové Klubu přispívají do Paprsku buď přímo napsanými příspěvky, nebo posílají podněty ke článkům a upozorňují na zajímavé informace z internetu.

zpět na obsah

Trocha dat a historie

Prvním "šéfredaktorem" Paprsku byla Ota Pačesová. Rozsah časopisu byl zpočátku nevelký, informoval o klubových aktivitách probíhajících především v Praze, Brně a Liberci. Přinášel také pozvánky na klubová setkání, zajímavé informace týkající se osob se zdravotním postižením, recepty, literární tvorbu samotných hluchoslepých, výročí apod.

Postupně rozsah Paprsku narůstal, a protože narůstaly také povinnosti Oty Pačesové s organizací a vedením Klubu, ujala se jeho tvorby v červnu 2008 Marcelka Machovičová. Ta si sama vytvořila nové pravidelné rubriky a časopis tak získal zase trochu jinou tvář. V březnu 2010 odešel z KPČH pan Leo Brückner a odstoupil z funkce předsedy. KPČH tak přišel o brněnský klub a Paprsek o příspěvky jeho činnosti.

V dubnu 2010 převzala starost o Paprsek Míša Růžičková. Rubriky časopisu se opět trochu pozměnily, ale to základní zůstalo. Marcelka Machovičová i nadále do Paprsku pravidelně přispívala.

V říjnu 2011 se rubrik „Zajímavosti“, „Nabídka pro čtenáře“ a „Literární okénko“ ujala paní Jana Rzepecká a vznikla tak nádherná spolupráce, trvající dodnes. Její příspěvky je vždy radost číst, jsou zajímavé a stylisticky skvěle provedené.

Od ledna 2012 až dosud se o tvorbu Paprsku stará Martina Hanusová. Rubriky zůstaly stejné.

Všechna čísla Paprsku ze tmy, která vyšla, je možné najít na našem webu www.klubpratel.wz.cz. Zde vám jen předkládáme výběr z toho, o čem všem se v Paprsku psalo. Vybrali jsme ty příspěvky, které byly nějak zásadní pro náš Klub nebo prostě jen milé a zábavné. Přeji příjemné ohlédnutí za uplynulými roky.

Martina Hanusová

zpět na obsah

Rok 2005

Úplně první číslo Paprsku ze tmy vyšlo v dubnu 2005. Celkem v tomto roce bylo vydáno 6 čísel.

Stalo se

Pro vaši informaci sdělujeme, že 9. dubna t. r. proběhlo zasedání přípravného výboru Klubu přátel červenobílé hole. Zde byly zpracovány Stanovy, které budou potvrzeny na nejbližší Valné hromadě v měsíci dubnu či květnu 2005 a budou předány k registraci na Ministerstvo vnitra ČR.

Něco málo o etice

To, co nazýváme z řečtiny přejatým slovem etikou nebo jiným z latiny převzatým morálkou, obstojí zcela obecně ve správném lidském chování. Musí nás zaměstnávat nejen naše vlastní blaho, nýbrž i blaho ostatních, stejně jako blaho lidské společnosti.

Prvního pokroku ve vývoji etiky bude dosaženo, rozšíří-li se kruh solidarity s ostatními lidmi.

Jakmile však člověk začne přemýšlet o sobě a o svém vztahu k ostatním, uvědomí si, že člověk jako bytost je mu rovný a že je jeho bližním.

Myšlenka, že člověk má povinnosti ke každé lidské bytosti je fundamentální zásadou etiky.

Pobytový festival Klubu přátel červenobílé hole - Svratka 2005

Sešli jsme se ve Svratce a bylo nám dobře. Asi tak by bylo možné shrnout pobytové setkání hluchoslepých a jejich přátel na Vysočině. Snad všichni účastníci z Prahy, Brna, Přerova, Liberce a Jihlavy byli spokojeni jak se stravou, ubytováním, tak s krásnou přírodou a samozřejmě s programem, který pro ně připravil Klub přátel červenobílé hole.

Ten se pobytovému setkání snažil vtisknout ráz festivalu, na kterém jeho účastníci předváděli své tvořivé schopnosti. Zcela určitě je možné říci, že se všem podařilo to, oč pořadatelům šlo. Předvedli své umění a poslední den také vlastní práci, kterou jsme vystavili, aby si ji všichni mohli prohlédnout.

Celkem se aktivně zúčastnilo 16 osob. A to 15 osob zdravotně postižených a dokonce se dala strhnout i jedna průvodkyně. První den se všem podařilo vytvořit šperk z lesních plodů a Jirka z Palaty jich vytvořil dokonce několik. Dokázal ale ještě něco víc, každý den napsal básničku, kterou večer přečetl při společném setkání. Jednu z nich věnoval své mamince, a protože je krásná, tak ji zde ocitujeme:

Maminka

Posekám trávu.
Zavolám si mámu.
Maminko milá,
Tys na mě hodná.
Natrhám pugét kvítí,
Protože ty, maminko,
ty to myslíš s upřímným srdcem.

Není krásná? Nám se všem moc líbil a Jirkovi jsme zatleskali.

Druhý a třetí den jsme vytvářeli brože z drátu, lýka a lesních plodů. Podle našeho názoru byla jedna brož hezčí než druhá a nemohli jsme se dohodnout na to, která je nejkrásnější. Vyhráli úplně všichni.

Maruška z Jihlavy přivezla všem účastníkům jako dárek překrásná vyšívaná přáníčka, za která by se nemusel stydět profesionál. V každém přáníčku byla vložena báseň, kterou sama složila. Součástí pobytového setkání byl také večer, kdy jsme pečlivě sledovali přednášku o vodicích psech a venku jsme se s pejskem prošli, jedno odpoledne jsme poslouchali povídání o astrologii transformace. Nechyběla ani oční jóga. Otázek bylo pokaždé hodně.

Samozřejmě jsme chodili i na krásné procházky, lesy na Vysočině jsou ještě krásné a zdravé. Sešli jsme se i v cukrárně, zatímco se menší skupinka turistů vydala na Karlštejn, malý zámeček na kopci, ze kterého byl jeden hezčí pohled než druhý. Alespoň to říkali průvodci. Ani výlet do blízkého Hlinska nechyběl. Je možné, že jsme toho tolik stihli v pouhých šesti dnech?

Předposlední den jsme se sešli v malé milé hospůdce, kde jsme zpívali jako ostatně každý večer na ubytovně, kdy jsme také hráli soutěže. Poslední večer byl velice dojemný. Všichni dostali drobné dárečky, někdo za to, že chodil ráno na rozcvičky, někdo za to, že byl dobrý turista, někdo za to, že nám krásně zpíval a hrál na benžo atd. Liduška z Palaty nakonec zazpívala dvě krásné písničky jako výraz vděku paní Otce. Poděkoval ale každý každému. Pořadatelé účastníkům festivalu, účastníci pořadatelům. Pořadatelé za to, že všichni účastníci byli tak milí a že dokázali ostatním zpříjemnit krásné chvíle, účastníci pak Otce za organizaci pobytu, Leovi za masérské služby a Marcele za to, že se všechny snažila něco naučit ve výtvarných dílnách.

Věříme, že se znovu setkáme a že nám bude znovu tak hezky jako tentokrát. Za všechny účastníky a pořadatele.

Marcela Machovičová

Jak jsme prožili vánoční kluby

Praha:
Prosincové setkání se uskutečnilo 10. prosince v sobotu na Palatě (Domov pro zrakově postižené). Bylo v duchu přípravy občerstvení, kterého se zúčastnili téměř všichni. Spojili jsme příjemné s užitečným. Bylo nás celkem dvanáct. Připravili jsme si chlebíčky a upekli perníčky. Ty však bohužel s neznámých důvodů rychle ztvrdly, a tak musíme počkat na příště. Snad změknou. Chlebíčky neztvrdly, ty jsme snědli. Také jsme si uvařili společnými silami oběd, pro ty, kteří na Palatě nebydlí. Společně umyli nádobí (hlavně Mařenka Řeháková) a věřte nevěřte, nakonec po celé slávě vše uklidili naši muži (Otík a Jirka). Všem patří můj dík za přípravu a úklid. Sponzorem setkání byli manželé Řehákovi, paní Marie Shonová a Jirka Czerný. A protože ještě něco z peněz zbylo, tak si můžeme něco podobného zopakovat v novém roce.

Vánoční besídka brněnského klubu:
Dne 13. 12. 2005 v úterý v 10 hodin jsme se sešli v klubu tak jak jsme se dohodli na předchozí schůzce. Krátce představím náš klub pro ty, kteří se k nám chystají a stále váhají. Klubovna má bezbariérový přístup, k dispozici je předsíňka a WC pro vozíčkáře. Sál je útulně a moderně vybaven a nechybí zde ani malá kuchyňská linka s nádobím a vybavením. Vánoční setkání proběhlo u vánočního stromečku a s vánočním cukrovím. Nejprve jsme si něco pověděli z historie o Vánocích a o vlastním významu pro člověka. Pak jsme si rozdali část bible Nový zákon s úpravou pro slabozraké a dílo mojí maminky "Chudoba cti netratí", která byla také hluchoslepá. Mělo by být svědectví pro povzbuzení nás všech. Následovaly vánoční koledy za doprovodu pana Veselého a vše vyvrcholilo všeobecným tancem v radostném rytmu. Po společném obědě v hostinci U Sládků jsme zakončili celou akci procházkou po brněnském vánočním tržišti a rozešli jsme se s přáním všeho dobrého na hlavním nádraží ČD. Bylo to pěkné, moc se nám to líbilo a těšili jsme se i na ostatní, které zaskočila možná ledovice na chodníku. Celkem nás bylo 10.

Ing. Leopold Brückner

zpět na obsah

Rok 2006

V tomto roce bylo vydáno 6 čísel časopisu.

Letošní seriál

V tomto roce zahajujeme v našem Paprsku seriál "O odpuštění" a bude to také tématem našich setkání. Rádi bychom vám přiblížili některé myšlenky z překrásné knihy autora Jaro Křivohlavého "O odpouštění". Možno si objednat v Karmelitánském nakladatelství.

Jistě vás někdo v životě naštval, ublížil vám a vyslovili jste větu: "Nikdy ti to neodpustím." Je to přirozená reakce na psychické zranění. Avšak neříká se také: "Nikdy neříkej nikdy"?

Chceš-li být otrokem nějakého člověka, nesnášej ho. Pak s tebou bude ráno, po celý den i v noci. Tenhle člověk s tebou bude také jíst a naruší tvé trávení. Zničí tvou schopnost koncentrace, zničí každou příjemnou chvilku a zbaví tě tvého drahého pokoje i radosti. Své štěstí vkládáš do jeho rukou. Dáváš mu skutečnou moc nad sebou samým.(John Powell)

Proč odpouštět?

Neodpuštění negativně ovlivňuje celý život člověka, včetně jeho těla a psychiky. Zanedbané, potlačené a někdy i zdánlivě zapomenuté křivdy nic neřeší. Působí destruktivně. Neodpuštění člověka ničí, rozkládá a znepokojuje. Je zdrojem napětí a podrážděnosti. Neodpuštění působí jako jed zasahující všechny oblasti života a vztahů: k Bohu, k lidem, ke světu a i k sobě. Projevuje se na úrovni osobní, na úrovni rodin, různých skupin i národů.

Skrze odpuštění se člověk stává vnitřně nezávislým na negativním vlivu zla. Ukřivdění pak ztrácí svou zničující moc. (Jaro Křivohlavý)

Pokud máte nějakou životní zkušenost s odpouštěním, podělte se s námi. Můžeme si o tom popovídat na klubu nebo uveřejníme v tomto seriálu.

Konference

Hlavní událostí měsíce března byla Konference „Nic o nás bez nás“ a Valná hromada Klubu přátel červenobílé hole. Sešlo se nás celkem 31 osob, vč. hostů a dobrovolníků. Zprávu z konference pro vás napsala Marcela Machovičová.

Klub přátel červenobílé hole v sobotu 25. 3. 2006 v Rehabilitačním a rekvalifikačním středisku pro zrakově postižené v Praze 6 Dědina uspořádal svou první konferenci, s jejímž obsahem vás chceme seznámit. V úvodu Marcela Machovičová naznačila, že téma konference nebude vztaženo pouze k Zákonu o sociálních službách, ale k mnohem obecnějším otázkám. Mimo jiné zaznělo, že se všichni sešli jako skuteční přátelé, kteří nemají zábrany mluvit o tom, o čem mluvit chtějí a skutečně se ukázalo, že nešlo jen o planá slova. Od začátku do konce byla konference velmi živá, dynamická a smysluplná. Původní název konference „Nic o nás bez nás“ se skutečně velice proměnil v to, co v úvodu naznačila paní Machovičová. A to název "O nás s námi".

Po úvodu paní Ota Pačesová seznámila všechny s historií, náplní a činností Klubu přátel červenobílé hole. Paní Machovičová v příspěvku o kultuře hluchoslepých seznámila všechny s možnosti, které se nabízejí každému zdravotně postiženému a trpícímu člověku, tyto možnosti rozvedla a současně nabídla. Jak jistě všichni dobře informovaní věci, již v minulem roce se uskutečnil l. festival tvořivosti hluchoslepých a ostatních zdravotně postižených. V tomto se roce se uskuteční 2. festival, pokračují výtvarné a literární dílny, přičemž koncem roku bude mít veřejnost možnost seznámit se s tvořivosti již zmíněných na vlastní oči.

Pan PhDr. Jan Jakeš pozoruhodně rozvedl předešlé téma ve svém brilantním vystoupení, které každého zaujalo. Jeho příspěvek měl název „Angažovanost hluchoslepých v emancipačním hnutí“ a při poslechu jeho přednášky muselo každého napadnout, jak daleko ve svém sebevyjadřování pan Jakeš došel.

Po přestávce a občerstvení, které připravila děvčata - dobrovolnice z Okamžiku a studentky Teologické fakulty UK a další obětavé duše z řad přátel, následoval příspěvek paní Pačesové, která zmínila hlavni zásady osobni asistence.

Pan JUDr. Bohuslav Dohelský se věnoval Zákonu o sociálních službách, přičemž v rámci jeho výkladu vznikla nádherná atmosféra, jakou je možné zažít jen tam, kde jsou všichni respektováni jako svobodné a svéprávné bytosti. Lidé se ptali, své doplňující a stejně inspirující odpovědi nabízel zejména PhDr. Jan Jakeš a ostatní. Při pohledu na aktivní hluchoslepé přátele si musel každý z přihlížejících položit otázku, jak je možné, že názory, filozofie a nové pohledy těchto zajímavých osobností se nenesou éterem tak, jak by se slušelo a patřilo, že o nich není větší povědomí. Lze jen doufat, že se vše zlepší a například Klub přátel červenobílé hole má za svou hlavní prioritu přání a zájmy členů a přátel Klubu, kteří si jeho činnost určují sami.

V závěrečném příspěvku Mgr. Jiří Langer pohovořil o taktilním jazyku a své profesionální vystoupení doplnil o praktickou ukázku toho, co si lze pod taktilním jazykem představit. Panu Mgr. Langerovi přejeme mnoho úspěchů na poli bádání i uvádění taktilního jazyka do praktického života.

Po dobrém obědě následovalo sociálně právní poradenství, kdy JUDr. Dohelský odpovídal na individuální dotazy účastníků. Čekal nás sice další den, kdy se konala Valná hromada, ale v den konference jsme pokračovali v zábavě. Večer nám zpříjemnily milé zvuky banja pana Veselého z Brna.

Na závěr bych chtěla poděkovat všem obětavým dobrovolníkům a všem, kteří se na přípravě konference podíleli. Nemohu všechny vyjmenovat a tak jen opravdu všem.

Marcela Machovičová

Něco hezkého na úvod od Jarušky Dvořákové z Českých Budějovic

Prasklá studna

Byly dvě studny jen pár desítek metrů od sebe. Rozhlížely se kolem sebe a občas se také daly do řeči. Každá byla úplně jiná.
První studna byla dokonalá. Její kamenné okraje byly pevné a ani kapička vody se z ní neztratila její vinou.
Naopak ta druhá byla popraskaná, děravá. Z jejích stran vytékaly stružky vody.
První byla velmi hrdá a pyšnila se svou dokonalostí. Stála osamoceně, přiblížilo se k ní jen občas pár ptáčků nebo drobný hmyz.
Druhá byla obrostlá záplavou rozkvetlých stromků, svlačci a dalšími rostlinami, které hltavě pily unikající vodu. Hmyz neustále kroužil kolem a ptáci si dokonce na okraji studny postavili hnízdo. Nebyla dokonalá, ale cítila se šťastná.

Výstava "Nevidíme, neslyšíme, ale cítíme…"

Na výstavě se představuje naše organizace. V současné době má náš klub 48 členů. Z toho 75 % jsou hluchoslepí. Na výstavě uvidíte, co jsme dokázali za rok a půl. Seznámíte se s tím, jak vlastně hluchoslepí komunikují, co čtou, jaké potřebují učebnice, co vyrobili na festivalových pobytech.

Na výstavě chceme ukázat, jak vlastně hluchoslepí žijí, že se normálně baví, hrají šachy, jezdí na dvoukole, dokonce i tančí. Chodí na pivo. Nechtějí být někde doma v koutě a plakat nad svým nepříznivým osudem. Nemají jinou možnost, než se svým handicapem žít. A naší snahou je aby žili plnohodnotným životem. Snažíme se, aby se jejich život přiblížil tomu běžnému životu, jaký žijí ostatní lidé.

Naše výstava bude putovní a dalším místem bude Hradec Králové, Liberec, Brno, Opava, Jihlava a další. Chceme tímto způsobem propagovat hluchoslepé občany a informovat o jejich problematice v pozitivním smyslu veřejnost.

Na výstavě je průřez spektrem organizací, které hluchoslepým podávají pomocnou ruku a poskytují různé služby. Vyjmenuji zde ty nejhlavnější. Jsou to Knihovna a tiskárna pro nevidomé – zajišťuje především tisk bodových a nahrávky zvukových knih, učebnic, Tyfloservis o.p.s. – zaměřen především na sociální rehabilitaci zrakově postižených, LORM poskytuje globální služby pro hluchoslepé, VIA je obdobné sdružení jako my a sdružuje hluchoslepé. Okamžik poskytuje našim členům dobrovolníky, Diakonie, naši lidé se zúčastňují jejich akcí a prázdninových pobytů, Záblesk sdružuje rodiče hluchoslepých dětí.

Ota Pačesová

zpět na obsah

Rok 2007

V tomto roce bylo vydáno 10 čísel a 2 přílohy.

Moje příhoda pro zasmáníčko - Jak jsem se stala mažoretkou

V rámci svého studijního oboru na vysoké škole, bylo podmínkou složit zkoušku z chůze s bílou holí. Jelikož, jak každý víme, není to žádná legrace, půjčila jsem si na fakultě hůl domů a začala trénovat pěkně v klapičkách. Jednou jsem vyrazila ven s holí a klapičkami se svým přítelem, sama jsem se samozřejmě neodvážila, a že se cestou stavíme v drogerii, koupit prací prášek. Před drogerií jsem hůl složila a vešla s ní do prodejny. A potom se to stalo. U kasy mi paní prodavačka povídá: "Jéé, to mají dnes ty mažoretky takhle hůlky skládací"?

Míša Růžičková

Motto: Šťastně žít znamená zvítězit nad spoustou myšlenek negativních! Šťastně žít znamená, svou mysl mít vždy plnou myšlenek pozitivních"! (Marie Doležalová)

Tato slova jsou mým logem mnoho let, píše paní Marie Doležalová z Jihlavy v úvodu svého článku, který zaslala do letošní soutěže "Internet a můj handicap". A já jsem tato slova zařadila jako motto na duben. Na počítači paní Maruška pracuje od 25. února 2003. A tak napsala těm, kdo ještě váhají začít s počítačem následovně.

Tato slova jsou mým logem mnoho let. Jenom ony však nestačí! A proč? To když se do mého života vloudily neodstranitelné zdravotní katastrofy. Poinfarktové srdíčko s anginou pectoris, mi každý druh práce nedovolí, praktická hluchoslepota, mi ukončila schopnost zrakem vnímat prostředí, ve kterém se kdekoliv nalézám, čtení, psaní v černotisku mi také skončilo. Ani sluch mi nedával možnost se zapojit do hovoru, kde bylo třeba si něco vyřídit.

Klidnou mne to určitě nenechalo, strach škodil mému zdraví dál. Měla jsem a mám velkou podporu v mém manželovi, mých přátelích i lékařích. S jejich pomocí jsem si začala připravovat jinou možnost komunikace, než jsem měla dosud. Bylo to učení Braillova písma, abych si mohla sama číst, psát, Lormovy dotekové abecedy, k možnosti domluvit se s ostatními hluchoslepými lidmi, i s těmi, kteří mi chtějí předat informaci v rušnějším prostředí. Domnívala jsem se, že možnost komunikovat bez problému jsem si dostatečně zajistila.

Začala jsem opět klidně i radostně žít! Roky ubíhaly, objevil se i pětasedmdesátý rok mého narození a přišlo pokušení! Doporučení, abych se učila pracovat na počítači. Tak to bylo opravdu pokušení, ještě těžší rozhodování. Nebránily mi v tom jenom roky, ale hlavně moje praktická hluchoslepota!

Střídaly se pocity strachu, že to můj mozek a již nepružné prsty nezvládnou, ale také zvědavost, naděje, co když to zvládnu? Tak přes všechen strach, váhání, i odmítání, přece jen zvědavost i naděje zvítězily, když se mne ujal trpělivý učitel, usedla jsem k tomu obávanému elektronickému pomocníku a začala se učit.

Do soutěže jsem se přihlásila, abych Vám pověděla, jak je počítač prospěšný i pro starší, zdravotními pohromami již dost neobratné lidi, jako jsem já! Není ze mne počítačový přeborník, co jsem se však naučila, to mi ještě víc otevřelo cestu z domu, aniž bych z něj vyšla!

Internet nabízí hodně nového a zajímavého pro můj život! Vím, pro mladé lidi je to samozřejmost, vědí však, jaké zajímavosti je čekají, až i jim bude 78 roků?

Proto se raduji z každého odeslaného i přijatého dopisu a zprávy! Z možnosti uchovat si dopisy od milých lidí, básničky, které si napíši, různé nápovědy k učení, fotosnímky a mnoho jiných dokumentů. Založit si vše, na disketu, co chci uchovat, mne naučila zkušenost, prý se slušnými viry! Dlouho jsem odkládala udělat si zálohu, až jednoho dne mi všechno co jsem schovávala, zmizelo. Podezřívala jsem manžela, že to omylem vymazal. Snažili jsme se oba i přivolaný učitel, který mi vždy ochotně ještě radí, když bloudím. Učitel přišel na viry, které poštu jen zakryly, nezničily. Manželovi jsem se omluvila, učiteli poděkovala! Nyní jsou stále diskety po ruce! Nedá se vše vypsat, jak obohatil mě a manželovi internet život! Je to očekávání, bádání, vzájemné dohadování, kdo má pravdu, také i forma relaxace!

Přeji každému, komu zdravotní katastrofy život zkomplikovaly, aby měl vždy důvod, šťastně a radostně žít!

Báseň z pobytu v Harrachově

Přes ta naše postižení,
máme rádi vtip, smích
i historky k pobavení.
Bavíme se mezi sebou
i Lormovou abecedou.
Máme rádi vycházky – lesem či do hospůdky
Prostě vždy, každý někam vlezem
a moc rádi se žlutým vláčkem svezem.
Když začalo pršet a je zima?
Nám je tady stejně prima.
Neškareď se proto, i tak je hezky na světě
a pojď, zahrajeme si "Nezlob se člověče"!
Každého z nás někde bota tlačí,
ale dobře, že slzu každý zpátky vtlačí.
A bolesti ať nechal doma
a těší se tu s námi, z krás Harrachova.

Jitka a Zdenka Menclovi

Vzkaz

Děkuji všem svým přátelům z Klubu za to, že se mnou prožívali mé nejsmutnější období života. S jejich milými slovy, v telefonech, sms a emailech bylo to smutné období pro mě vlastně obdobím štěstí a uvědomění si, že mám kolem sebe tolik opravdových a dobrých přátel. Byla jsem mile překvapena, že přišli i na pohřeb mého manžela. Jsem všem za to vděčná.

Ota Pačesová

Svratka z pohledu studentky

Vždycky mě u každého města zajímá, proč je vlastně pojmenováno tak, jak jej všichni v dnešní podobě známe. Na www.svratka.cz jsem se dočetla, že město Svratka dostala svůj název podle klikatící říčky, odvozené od staročeského slova sworti, tj. vinouti se. Byla to říčka vinoucí se, tj. Swortka. Ne nadarmo, je to místo, kde je nádherná příroda a klid. Místní prostředí nám umožnilo využít příjemné procházky lesem, městem a navštěvovat okolní turisticky zajímavá místa. Večer se nám otevřel pohled na noční oblohu s posezením u táboráku a povídáním si o všem, co patří k životu každého z nás.

Setkání lidí se společnými problémy a náhledy na život jako jsou tato, kdy se můžeme na chvíli zastavit, večer se scházet u ohně, jsou chvílemi, kdy je vám se všemi dobře a říkáte si, že vše má nějaký svůj smysl a jste rádi jako já, že můžete být potřební právě jako dobrovolník v Klubu přátel červenobílé hole (dále jen Klub).

Setkání jako taková mi přináší možnost získat další zajímavé informace, názory, postoje, životní zkušenosti, ale i neustálé strachy ze své nedozrálosti na poli praxe a uvědomění si důležitosti permanentní práce na sobě.

Měla jsem možnost s některými z účastníků provést rozhovor, sloužící jako podklad k diplomové práci na téma: Zaměstnávání osob s hluchoslepotou. Setkala jsem se zde s aktivními přístupy, snahami o získání práce. Bylo mi dovoleno nahlédnout do životů několika osob, uvědomit si, že je velice obtížné se vcítit do jejich myšlení, světa.

Setkala jsem se s otevřeností a vstřícností. Účastníci rozhovoru vidí v pracovním uplatnění způsob seberealizace, finanční nezávislosti a smysluplného trávení volného času.

Pro všechny zúčastněné ve Svratce pro rok 2007 to bylo mimo jiné první seznámení se s dalšími nejrůznějšími arteterapeutickými technikami, jako je práce s provázky při tvorbě klíčenky nebo práce s modelínou při vytváření figurek pro betlém, sloužící pro potřeby výstavy Betlémů v Praze v období Vánoc.

I nadále se těším ze spolupráce s Klubem a jsem velice potěšena, že mohu být s tak příjemnými lidmi. Vzhůru za novým setkáním na Svratce.

Michala Růžičková

zpět na obsah

Rok 2008

V tomto roce bylo vydáno 9 čísel z toho 2 dvojčísla.

Brno

Rok v Brně zahájila pobočka klubu neslavně. Když se sešli na prvním novoročním setkání, byla klubovna zrušena. O tom úsměvně a s humorem napsal náš předseda Leo Brückner, který klub v Brně vede. Jako při cvičném požárním poplachu

Novoroční setkání brněnského klubu bylo tentokrát v pravdě netradiční. Sešli jsme se jako obvykle v tradičním složení skalních příznivců klubu, slovy šest. Mohli jsme si gratulovat, že mrzlo, až praštělo a byl pěkný ozembuch, takže mnozí se řádně omluvili, že si na to netroufnou a v pravdě dobře učinili, protože nebylo na co si troufnout. Na vrátnici nám kulantně sdělili, že náš klub musel být akutně vyklizen a předán k bydlení. Masarykova universita měla v tu dobu zrovna plnou kapacitu a nedaleké hostince otvíraly až za značnou dobu. A tak jsme si pěkně popovídali před domem a popřáli vše nej do nového roku. Tak jsme tam stáli jako při cvičném požárním poplachu. Když si uvědomím, že ve starém Rusku se Kristus narodil až v lednu a Aurora vystřelila svoji salvu až o měsíc později, naplňuje mě to optimismem a těším se na opravdu slavnostní setkání v nových a důstojných prostorách brněnského klubu.

A jak to dopadlo? Jak jinak než dobře. Od února 2008 byla zahájena činnost brněnského klubu v novém prostředí v Domě s pečovatelskou službou, Štefánikova ul. 63a, Brno - Královo Pole. Nové důstojné prostory s bezbariérovým přístupem se nachází dvě zastávky od původního klubu směrem na Řečkovice, tramvajová zastávka Kartouzská. Naše klubová setkání se budou konat vždy 2. a 4. úterý v měsíci a to od 13 hodin.

Leopold Brückner

Pohádka o jaru a slepci

Jednoho dne jistý nevidomý muž seděl na schodech před budovou s kloboukem na nohou a tabulí s nápisem: "Jsem slepý. Prosím, pomozte mi." Šel kolem moudrý muž a viděl, že slepec má v klobouku jen pár drobných. Sehnul se, a přihodil nějaké mince, a potom, bez toho, aby se zeptal, vzal tabuli a na druhou stranu napsal jinou větu.

Odpoledne se moudrý muž vracel okolo slepce a viděl, že slepcův klobouk je plný mincí i bankovek. Slepec poznal mužův krok a zeptal se, zda to byl on, kdo mu přepsal tabuli, a co tam napsal. Moudrý muž odpověděl: “Nic, co by nebyla pravda. Jen jsem dal tvým řádkům jinou podobu.” Usmál se a odešel. Nápis zněl: "Je jaro, ale já ho nemohu vidět."

ČUN – Přednáška o květinách

1. dubna měl v České unii neslyšících přednášku náš člen Ladislav Berky z Liberce. Připravil si i prezentaci květin s možností promítání na plátno převodem z PC. Bylo neuvěřitelné, kolik má znalostí o pěstování různých druhů květin a to pokojových i venkovních. Neslyšícím přátelům z ČUN sem přednáška moc líbila a těší se na podzim na pokračování. Přednáška pana Berkyho je ukázkou, že i vy hluchoslepí dokážete mnohé. Jen vám musí být dána příležitost to předvést. Z úspěchu přednášky jsem měla upřímnou radost.

Ota Pačesová

Výstava - Senior – Handicap - Lysá nad Labem

Dne 27. 4. jsme vyrazili vláčkem ku Lysé nad Labem, kde se konala tradiční výstava Senior – Handicap společně s výstavou Narcisů. Byl překrásný slunečný den, a tak nálada všech přítomných tomu odpovídala. Výstava nás opět nezklamala. Kromě stánků s výrobky různých soukromníků a družstev se vedle pyšnily krásné výrobky našich seniorů z domovů důchodců a penziónů. Bylo opravdu se na co dívat. Jsou to opravdu umělci, ta naše stará generace.

Náš klub také vystavoval, a to společné dílo "Betlém hluchoslepých". Obdrželi jsme i ocenění v soutěži „Svět mých radostí“. Slavnostní předání cen se konalo v přeplněném sále. Součástí byl i kulturní program, který zahájily mažoretky města Lysé nad Labem v našich klubových barvách, červená a bílá. Obdrželi jsme mimo diplom i několik knížek, o které se nám rozroste naše malá knihovna. Darované kytičky petrklíčů rozjasní naší klubovnu v Dlouhé ulici.

Ota Pačesová

Opravdu zajímavá fotogalerie

Na úvod jen krátké upřesnění pro ty, kteří mě neznají. Zabývám se zpracováním a správou internetových stránek klubu. Občas se mi podaří udělat nějaké fotografie z akcí.

Chtěl bych se s Vámi podělit o svůj zážitek. Při zpracování nové fotogalerie pro tyto internetové stránky se mi naskytla zajímavá příležitost. Mohl jsem a můžu se podívat na svět očima člověka, který téměř neslyší a velice špatně vidí. Tím člověkem je člen klubu pan Láďa Berky, který poutavě zdokumentoval průběh letošního zájezdu do Igrane v Chorvatsku. Ačkoli má se zrakem problém, tak vidění fotografa mu rozhodně nechybí. Většina fotografií pochází právě z jeho dílny. Na těch zbylých je prostřednictvím ostatních účastníků zájezdu zvěčněn autor sám. S dodanými materiály byla radost pracovat. Jen jsem u některých fotografií ořízl při okrajích drobné rušivé maličkosti, které Láďa nepostřehl.

Dojem z fotogalerie ještě umocňuje videozáznam, který jsem si při vší skromnosti dovolil sestříhat. Doufám, že se mi podařilo vše vystihnout tak, jak to autor zamýšlel. Mrzí mě, že většina členů klubu nemůže vidět, jak se to Láďovi povedlo. Myslím, že na nějakém hromadném setkání fotografie a video někdo vidící a slyšící všem zprostředkuje podrobným komentářem. Pro členy, kteří vidí, ale nemají internet, je možno poskytnout fotogalerii a videozáznam v elektronické podobě. Na závěr bych rád dodal: "Láďo jen tak dál!" Třeba zase někdy příště…

Jarda Hanus

Krátce o Komorním klubu Josefa Zimermanna

Nápad našeho pana předsedy hrát divadlo se rozjel v plné šíři. Podařilo se mu dát dohromady 9 osob s hluchoslepotou a zrakovým postižením. Výhodou je, že všichni většinou žijí v ÚSP Chrlice, a tak odpadl problém doprovodů na místo zkoušek.

Náročné na celé akci pro herce je, že téměř všichni jsou i herci divadélka LORMOS, a tak je pro ně náročné hrát na dvou scénách. Je to však jejich volba, a pokud je zde chuť hrát, tak ať si hrají. A že to zvládají, ukazují jejich dobré výsledky. Jak v LORMOSU, tak zde.

Poprvé jsem zhlédla divadlo s Martinou Hanusovou v Brně, kde se hrálo pro lidičky v Brně - Chrlicích, podruhé to bylo v Praze pro náš pražský Klub. Pan Brückner režisér, herec a scénárista v jedné osobě si opravdu nezadal. Hru pojal v duchu Járy Cimrmana a herce umístil na podium na židle do řady. Sám si stoupl za pultík a začal poutavě vyprávět historii ústavu Chrlice. V druhé části se dostali k hraní i ostatní členové. Diváky upoutalo zejména žertovné vyprávění pana Klemery o své dovolené u moře. Pan Klimosz v roli šéfredaktora Paprsku si rozhodně nezadal s nějakým profesionálním umělcem z divadla J.C. Jeho projev měl určitě kouzlo. Pan Hanák se s rolí ředitele ústavu přímo sžil. Role byla pro něho jako ušitá na tělo. Výrazně se projevila i Janička Brožková jako uklízečka. Je to herečka, která hraje s komickou nadsázkou. A nesmím zapomenout i na další, a to Janu Dopitovou, která měla rovněž jednu z hlavních rolí, bílou paní s výborným textem. Myslím, že by byla škoda, kdybychom přišli o tuto herečku. Každý si tam zahrál, i když třeba potichu a nevýrazně. Lenka s radostí všem zamávala. Luděk Coufal si zahrál ušlápnutého, ale spokojeného chovance ústavu.

Na závěr nezbývá říci nic jiného než "klobouk dolů" před tím, co pan režisér Brückner dokázal vykřesat ze všech herců, jak všechny dobře zapojil. Herci byli skvěle vybráni a role ztvárnili opravdu dobře. Kolik úsilí tomu musel asi pan Brückner věnovat, si těžko kdo představí. Zejména bychom měli obdivovat to, že je neprofesionálem, nikdy se divadlu nevěnoval, a přesto to dokázal. A to, že soubor je opravdu sestaven pouze ze zdravotně postižených, včetně režiséra a herce v jedné roli, má nesmírnou cenu.

A málem bych zapomněla, že se na závěr i zpívalo. Pro herce složila pěknou písničku nevidomá Lenka Řehánková s úžasným textem. V příštím Paprsku si ho přečtete.

Ota Pačesová

zpět na obsah

Rok 2009

V tomto roce bylo vydáno 8 čísel z toho 2 dvojčísla.

Poetické okénko

Máme tu čest předložit vám Hymnu ústavu, kterou složila Lenka Řehánková pro Komorní klub Josefa Zimmermana.

Moji milí, moji drazí,
přeji vám všem hezký den.
To co dnes chci povědět vám,
není vůbec žádný sen.
Od rána až do večera máme spoustu vyžití.
Člověk někdy věru neví, co má dříve zvoliti.
Jedni sotva posnídají,
už do dílen spěchají.
Jiní zase čtení tisku ujít si nenechají.
V dílnách nás čeká šití, keramika, košíky.
Pod rukama všech se tvoří vždycky zázrak veliký.
Nechybí nám ani pohyb a to při sportování.
Hrajeme kuželky, šaudaun, jezdíme na plavání.
Vévodí tu též kultura, koncerty jsou nádherné.
Na výletech poznáváme kraje blízké, vzdálené.
Naše hymna dokazuje,
že zde rádi zpíváme,
proto prosím přidejte se,
jak tuhle píseň známe.

Poznámka nad čarou

Milí přátelé, oznamujeme vám, že naše stránky www.klubpratel.wz.cz byly otestovány Tyflocentrem Brno, o.p.s. a poté získaly logo Blind Friendly, které je znakem středního stupně přístupnosti pro zrakově postižené. Výjimkou je zatím jen fotogalerie, která bude postupně také nějakým způsobem zpřístupněna. Děkujeme touto cestou našemu webmasterovi Jaroslavu Hanusovi za vynaložené úsilí, potřebné ke splnění všech podmínek.

Také bychom vám rádi sdělili, že náš občasník Paprsek ze tmy oslaví v dubnu letošního roku své páté narozeniny. Od prvního čísla Duben 2005, které mělo pouze jednu stránku, se jeho šat hodně změnil. Stal se z něho téměř měsíčník. Počet stránek se také rozrostl a někdy až na 12 stran. Do dnešního dne vyšlo 33 čísel. Změnila se a upravila k lepšímu i jeho struktura. Budeme rádi, když se budete na jeho tvorbě podílet a zasílat nám co nejvíce příspěvků.

Ota Pačesová

Praha

20. ledna 2009 se Klub přátel červenobílé hole zúčastnil výstavy nazvané Umano Divino (Lidské a božské) v budově Italského kulturního institutu v Praze. Sraz jsme měli u metra Národní, odkud jsme dojeli na Malou Stranu. Tajuplnými a klikatými uličkami jsme došli až do Šporkovy ulice, kde nás přivítala krásná historická budova Institutu. Na první pohled zaujal malebný dvůr s kašnou, který je obklopen nízkými budovami, a důstojnost celé stavby.

Výstava projektu "Rozeznání tvaru" byla přizpůsobena vizuální a hmatové prohlídce a díla pocházela ze Státního hmatového muzea Omero v Anconě a z Mazara del Vallo. V jedné z výstavních síní byla umístěna velká socha Tančícího Satyra, kolem kterého svítila barevná světla, umocňující zážitek. Rovněž velká socha boha Apolóna nebo budova řeckého Parthenonu byly velmi působivé, stejně jako mnoho dalších soch a plastických obrazů. Nejvíce samozřejmě všechny účastníky zaujaly sochy vytvořené nevidomým italským sochařem, jejichž jemnost a dokonalost byly obdivuhodné. Po ukončení prohlídky jsme ještě navštívili nedalekou cukrárnu, kde každý mohl vstřebat kulturní zážitek z akce.

Jana Rzepecká

Komorní klub Josefa Zimmermanna v Praze

Příprava na televizní natáčení v Praze byla tentokrát plná překážek, ale přinesla ovoce. Pravda je, že jsem předpokládal výpadky a onemocnění v souboru, a proto jsem připravil a nacvičil nové nastudování. To bylo oživeno o nové kostýmy a dekorace. To, co jsem si myslel, že by se mohlo naplnit, se stalo. Několik dní před odjezdem do Prahy odřekla spolupráci představitelka hlavní role z důvodu svého nového zaměření a s ní i další člen, který byl závislý na jejím doprovodu. Těsně před odjezdem do Prahy, kdy byl vyřešen doprovod přímo až z ÚSP Chrlice, oznámil vážné potíže s chůzí další člen naší divadelní skupiny, který se na vystoupení těšil a připravoval. S ním odpadla i jeho kamarádka, která oznámila potíže s dýcháním. Zůstalo nás pět. Někteří z nás museli ztvárnit dvojroli. Do poslední chvíle jsme pracovali na textech na míru pro účinkující. Ještě ve vlaku jsme si opakovali a udělali jsme generálku nového nastudování. V den natáčení pro televizi jsme měli svým způsobem štěstí, a to proto, že se natáčení opozdilo. Díky tomuto zpoždění jsme mohli uzpůsobit stísněné prostory a herci se mohli v klidu obléknout do kostýmů. Krátce před začátkem jsem byl informován, že do hry mám zapojit známého herce Pavla Soukupa. Přichází moderátor pan Cibulka v doprovodu pana Soukupa, krátce se představujeme a já vysvětluji roli pro nového účinkujícího. Moc se mi to hodilo, protože to, co jsme dřeli ve vlaku, nebylo to pravé ořechové. Ředitelem ústavu, který vede rozhovor s redaktorem časopisu Paprsek ze tmy, se stává pan Pavel Soukup a z původní role ředitele ústavu přechází náš herec do role osvětlovače divadla, který je tam pouze na dohodu o provedení práce. Aby nebylo všem komplikacím a překvapením konec, přichází za mnou kolegyně a prosí, abych zapojil do hry ještě jednoho našeho člena, se kterým jsem v této scénce vůbec nepočítal. Tedy stává se z něj obratem student, co přichází pozdě na přednášku a ruší celý program. Kamera se spouští, fotoaparáty cvakají a nemůže se začít jinak než s poděkováním pro ty, kteří nás podporují a pomáhají našemu Komornímu klubu. Předpokládáme, že by se mohl výstup z tohoto natáčení na ČT1 objevit v sobotu 27. června 2009 v pět hodin.

Večer na Dědině jsem zorganizoval muzikoterapii tak, jak jsem se to naučil v kurzu pro sociální pracovníky. Luděk hraje na klavír, já jsem cinkal do taktu lžičkami o sebe, Jana tancovala se psem a všichni jsme zpívali. Oslavili jsme tak narozeniny Jany Brožkové.

Brněnský klub byl jako nezmar, v neděli po snídani jsme si prohlédli s velkým zájmem cvičnou zahradu a jednotlivá pracoviště rehabilitačního a rekvalifikačního střediska. Byli jsme nadšení a vděční a slíbili jsme si, že za rok v květnu se zde opět sejdeme.

Poděkování a dík patří především Otě Pačesové a Martince Hanusové za jejich péči a zajištění programu.

Leopold Brückner

Báseň na téma "Pobyt Klubu přátel červenobílé hole na Mácháči"

Otík s hůlkou kluše
a vtipkuje suše.
Kristýna a Jana
venčí Elzu zrána.
Na verandě Janička
užívá si sluníčka.
A vedle ní Máca
stále něco plácá.
Petr zmokl príma,
leze na něj rýma.
Irenka a Hanička
to jsou naše zlatíčka.
Každé ráno z Jiřinky
musí tahat peřinky.
Potom Jirka přikluše,
promluví jí do duše.
Karlička sedí na parníku v podpalubí
a Pepa se na palubě na ryby zubí.
Luděk obdivuje Mácháče krásy,
pro Jiřinku se stal symbolem spásy.
Kdo nám šimrá zádíčka?
To je naše Hanička.
V jídelně Miluška u stolu papá,
ze stropu voda jí na hlavu kapá.
Pepa si svého talíře hledí,
nevšim si ani, že Miluška u stolu jiného sedí.
Prší, fouká, je tu slota.
Kdopak za to může?

Martina a Ota.

Vzpomínka

Odešel s posledními slovy: „Tak holka je to se mnou špatný“. Odešel necelý rok za svou milovanou Mařenkou tam, kde nás už nic netrápí. Náš milý Vašíček Řehák zemřel počátkem letošního června. Obětavý manžel, který se do posledních chvil staral o svou milou a určitě mu již v té době nebylo také moc dobře. Oblíbený snad všemi, věrný přítel nás všech.

S námi se sešel naposledy letos v únoru a sršel opět svým optimismem. Vašíčku, budeš nám moc chybět na našich setkáních. Nikdy na tebe nezapomeneme. Lituji, že jsem tě už nezastihla.

Za Klub přátel červenobílé hole Ota Pačesová

zpět na obsah

Rok 2010

V tomto roce bylo vydáno 7 čísel z toho 3 dvojčísla.

Poznámka nad čarou

Dostáváte do rukou trochu se zpožděním první číslo letošního Paprsku ze tmy. Důvodem byly nemoci, které se opravdu na našich pracovnících letos vyřádily. Také vám musíme sdělit změnu, že náš pan předseda Ing. Leopold Brückner se rozhodl ze své funkce odstoupit. Prozatím nebyl zvolen jeho nástupce, ale v nejbližších dnech by se mělo sejít předsednictvo a situaci vyřešit. Pan Brückner se osamostatnil a založil si svůj vlastní klub pod názvem Klub handicap Brno. Nepovažujeme to sice za rozumné, protože tím ztrácíme na vážnosti a oslabujeme svoje pozice vůči obecné společnosti. S panem Brücknerem jsme však kontakty nepřerušili a budeme nadále smysluplně spolupracovat, pokud to bude ku prospěchu nás všech. Možná časem zváží své kroky a dojde k názoru, že je lépe táhnout za jeden provaz.

Ota Pačesová

Návštěva u Menclů

Po delší době jsem se stavila, cestou na víkendové setkání dobrovolníků, u Menclů. Žijí v malé vesničce Stračov. Příjemný domeček jako z pohádky, obklopený zahrádkou plnou květin. Je až k neuvěření, kde si najde Zdenička Menclová čas na zahrádku, když pečuje o celou domácnost, svou dceru Jitku a manžela. Všechno a všude jak ze škatulky. A ještě měla pro nás úsměv, výborné občerstvení. Jitka si zrovna upravila svůj účes a moc jí to slušelo.

Popovídali jsme si o všech společných známých. Čas plynul rychle a ani se mi od nich nechtělo. Trochu mi bylo smutno, při vyprávění maminky Zdeňky o přístupu lékařů k předpisu invalidního vozíku. Kde se stala chyba, proč si musela Jitka koupit vozík sama a nedostala příspěvek od pojišťovny? Důvodem byl byrokratický přístup a únava maminky Zdeňky, která už neměla sílu, chodit jako ta slepička v pohádce O kohoutkovi. A tak si kladu otázku, proč to nejde u nás bez zbytečného papírování a řečí kolem toho? Neuvědomují si lékaři, pojišťovny, že tito lidé už mají dost ztížený život, tak proč jim nevyjít maximálně vstříc, proč jim nepodat pomocnou ruku, proč je naopak ještě více svým neomaleným přístupem stresují? Někdy cítím bezmoc nad tím, jak se úřední šiml hlasitě řehtá. A možná bychom měli my v organizacích více pomoci při řešení takových problémů. Je ale nutné, abychom se o tomto problému dověděli včas a lidé ať se nestydí si o pomoc organizací (LORM, KPČH, VIA) požádat. Vždyť jsme přeci tady pro ně.

Ota Pačesová

Návštěva Majáku na Slovensku

Dne 4. listopadu jsme se vypravily s kolegyní Martinou Hanusovou nočním vlakem do ciziny. Nyní asi netrpělivě očekáváte, do jaké asi ciziny jsme to odjely. Nebylo to tak daleko, jely jsme na návštěvu na východní Slovensko do malé vesničky u Košic, která má název Zdoba. Co znamená název obce Zdoba nevím, ale určitě první domov pro hluchoslepé mladé lidi - Maják n.o. je ozdobou obce Zdoba.

Zřízením tohoto domova v roce 2007 byly splněny touhy osmi mladých lidí s hluchoslepotou. 1. ledna 2007 mladí hluchoslepí vyletěli ze svého rodinného hnízda a začali žít "dospělácký" život. Žijí tady v dospělém věku bez rodičů, mohou prožívat téměř samostatně svůj život. Odborný personál Majáku jim pomáhá, aby jejich život byl plnohodnotný, kvalitní. Zajišťuje jim péči ve všech životních situacích tak, aby se přiblížil co nejvíce běžnému životu. Toto jen krátce na úvod.

Do Košic jsme přijely kolem sedmé hodiny ranní. Očekávala nás tam paní ředitelka Mgr. Henrieta Hajdeckerová. Milá, usměvavá, mladá žena. Nikdo by v této nenápadné osůbce nehledal tolik energie, kterou určitě vynaložila, aby se tento již zmíněný domov otevřel a začal fungovat, tak jak funguje. Naložila nás do auta a už jsme stoupali do kopců nad Košicemi.

Auto zastavilo před normální rodinou vilkou. Na schodech nás už s úsměvem vítala jedna z vychovatelek domova. Uvedla nás do jídelny, nabídla nám snídani a kávičku. V jídelně je jenom jeden stůl, u kterého se jí společně tak jako doma. Všichni kdo v domově působí, tam jedí a to od paní ředitelky až po uklízečku. Na snídani si může domácí osazenstvo dojít v rozmezí od půl osmé až po téměř devátou hodinu. Nemusí tam být na povel přesně v určitou hodinu. Prostě jako doma.

Ptali jsme se, kolik lidí Maják zaměstnává. Je to celkem 12 osob. Z toho jsou 4 osoby se zdravotním postižením a našli zde pracovní uplatnění. Většinou jsou neslyšící. Výchovný a pečující personál tvoří jeden speciální pedagog, tři vychovatelé, dva pomocní vychovatelé a dva noční vychovatelé. Pracují celotýdenně a to v 12-ti hodinových směnách. Kdo pečuje, či pracuje s osobami takto postiženými, si jistě dovede představit, jak náročnou směnu tito pracovníci musí denně absolvovat. Ale z finančních důvodů není žádné jiné řešení. Někteří zaměstnanci vykonávají dokonce i noční dobrovolnické směny. Neuvěřitelné!

Po snídani jsme se sešli v menším obývacím pokojíku. Probíhá zde takzvané uvítací kolečko. Aby mládež věděla, kdo s nimi ten den bude pracovat a kdo z nich je doma. Dozvědí se denní rozvrh, který se různě každý den podle potřeby mění. Není zde žádný stereotyp, pokud ho některý z "klientů" sám nevyžaduje. Jako například Peter, který musí mít každý všední den matematiku. Samozřejmě dodržuje i školní prázdniny, to se neučí. Navzájem jsme se představili. Nejprve oni a potom my. Každý nám řekl (ve znakovém jazyce) stručně něco o svém životě a o svých zálibách. Zřejmě z naší návštěvy měli i oni radost, zrovna tak jako nám bylo s nimi moc dobře. Upřímně jsme se zasmáli pantomimickému vystoupení Juraje, Martina a Petera. Předváděli své vychovatelky a i paní ředitelku, tak jak je vnímají oni. Bylo to až neuvěřitelné. Tady neexistuje hranice my a vy. Tady jsou pouze MY. Nikde nenajdete vyvěšené provozní řády, etický kodex. Proč taky, máme ho snad někdo z nás vyvěšený doma? To všechno musíme mít v sobě, osobní přirozenou disciplínu a dobrý vztah a lásku k bližnímu. Na co jsou všechny několikastránkové standardy kvality péče na papíře, když občas skutek utek? Určitě tyto papíry někde v tomto domově jsou vzorně zpracovány a uloženy, ale nejsou okatě vystavovány a zřejmě je mají zaměstnanci v malíčku a ve svých myslích a srdcích. To je cítit z atmosféry tohoto domu.

Dobře naladěni jsme se přesunuli do výtvarné dílničky. Seznámili jsme se zde se skvělým člověkem, profesionálním umělcem panem Helmutem Bistikem. Působí zde jako arteterapeut a vytváří se svými svěřenci neuvěřitelná dílka. V Majáku tvoří výzdobu všech prostor pouze výrobky pocházející z této dílničky. Maják je nejen domovem, ale také jednou velkou galerií. Je opravdu na co se podívat. Pro Martinu, naší lektorku arteterapie, bylo vše velkou inspirací pro její práci.

Následovala malá svačinka a my s Martinou jsme si prošly pokojíky hochů a dívek. Nahlédli jsme tak trochu do jejich soukromí. Pokoje jsou sice malé a skromně zařízené, ale každý má možnost si je vyzdobit, tak jak chce. Dokonce jsme objevily v jednom pokoji akvárium s rybičkami, vzorně čisté a upravené. A samozřejmě obrázky a ozdoby vlastní výroby. Podívaly jsme se také na podzimní zahradu, záhonky se zbytky zeleniny. Nesmělé sluníčko dokreslovalo podzimní náladu.

A už jsme byly posazeny k jednomu velkému stolu k výbornému obědu se všemi obyvateli i zaměstnanci, včetně paní ředitelky. Pan kuchař vaří jako v interhotelu. Výborná polévka fazolačka a chutně upravená rybička s bramborovou kaší. Recept na tento den dala neslyšící paní uklízečka a usměvavý pan kuchař to podle toho uvařil. A když se vaří s úsměvem a chutí, tak do podle toho také chutná.

A nastalo loučení, předání dárku. Vezeme si do Prahy krásný autoportrét Juraje. Bude pro nás příjemnou vzpomínkou na pěkně a účelně strávené dopoledne. Nelitujeme té dlouhé noční cesty na východní Slovensko. Mile nás překvapilo, že domov je opravdu domovem. A ač je špičkově profesionálně i odborně veden neztratily se zde lidský přístup, láska a ani neformálnost. A tak odjíždíme s trochou závisti, že u nás v České republice, něco tak krásného dosud nemáme. Naše návštěva splnila veškerá očekávání i představy, že takto by měly vypadat všechny domovy pro lidi se zdravotním postižením, kteří pro svůj těžký handicap nemohou žít úplně sami.Klobouk dolů před vámi, přátelé z Majáku!

Ota Pačesová

zpět na obsah

Rok 2011

V tomto roce bylo vydáno 8 čísel z toho 3 dvojčísla.

Cihelny u Karlových Varů a golf

ta Pačesová poslala e-mail, že v pátek 20. května bude v Cihelnách u Karlových Varů golf, kde dostane KČPH nějaké peníze. Po malém bloudění jsme přijeli do Cihelen. Bylo moc hezké počasí a je zde moc krásné prostředí. Asi v 10:30 hodin bylo slavnostní zahájení. Do třinácti hodin jsme měli volno. Podívali jsme se na autíčka, kterými si vozí soutěžící hole. Mamka si zapomněla doma foťák a tak jsme poprosili, aby nás Ota vyfotila, jak sedím ve vozíku. Také zde stál vrtulník, před který jsem si stoupl na schůdky. Elišce se tam nějak nechtělo. Schůdky byly asi moc vysoké. Ve třináct hodin pro nás přišel instruktor, abychom si mohli vyzkoušet, jak se hraje golf. Bylo to moc hezké, několikrát jsem se trefil do důlku nebo do tyčky, která značila místo důlku. Moc pěkný výlet! Otko! Moc děkujeme za zajímavý výlet.

Předseda KPČH Martin Tarčinec

O čem přemýšlíme

Před nedávnem jsem byla na víkendovém setkání v Krásné u Jablonce nad Nisou. I když to bylo pro někoho daleko, já jsem byla okouzlená krásným prostředím. Taky jsem byla spokojená s jídlem, které mi moc chutnalo. Navíc se mi zamlouvalo prostředí, kde se člověk nemusel bát toho, že něco poškodí. Vím, že pro některé členy KPČH není toto prostředí ideální, ale napadlo mě, že by ho bylo možné využít pro aktivitu, kterou nosím v hlavě od počátku, tedy od doby, kdy KPČH vznikl. Tehdy bylo řečeno, že bude sloužit jako zázemí pro zájmovou činnost. V poslední době, kdy jsem se ze zdravotních a rodinných důvodů nemohla zúčastnit pobytu na celý týden, myslím na to, jak bych se mohla aktivit KPČH více zúčastňovat, alespoň na dva až tři dny. Napadlo mě, že by se Krásná mohla využít pro pobytové setkání od pátku do pondělí se zaměřením na výtvarnou činnost. Toto setkání by bylo určené těm, kdo by chtěli malovat, drhat, hrát divadlo. Myslím, že by se pár lidiček v KPČH našlo. Co vy na to? Zkuste se vyjádřit. Myslím, že v srpnu až září by několik z nás našlo hezké rozptýlení a současně odpočinek v tak krásném prostředí, jako je Krásná. Ti, co potřebují delší dobu na adaptaci a spíše poznávací pobyt se zaměřením na výlety, by mohli vyrazit na osvědčený týdenní pobyt, jak je v KPČH milým zvykem.

Marcela Machovičová

zpět na obsah

Rok 2012

V tomto roce bylo vydáno 9 čísel z toho 3 dvojčísla.

Praha

Když jsem dostala od paní Pačesové možnost vyjádřit se ke své návštěvě v Klubu, byla jsem moc ráda. Z vánočního setkání jsem si odnesla moc příjemný pocit. Horko těžko se ale dá převést na smysluplný článek. V roli doprovodu jsem byla jen chvíli, proto se asi dá tato pozice těžko posoudit. Pro mě to ale bylo příjemné dopoledne s milými lidmi za občasného podání pomocné ruky. Stejně tak samotný doprovod byl spíš milým povídáním, u kterého jsem jen musela dávat trochu víc pozor na cestu. Jsem si vědoma, že jsem jako doprovod udělala mnoho chyb, a za ty se omlouvám, hlavně paní Věře. Musím říct, že umět poznat, na co je potřeba upozornit a co je naopak zbytečné zdůrazňovat, není snadné. Věřím ale, že je to jen otázka cviku a časem se každý může stát vhodným kandidátem na dobrého průvodce.

Nejen proto, že bych své průvodcovské schopnosti chtěla vypilovat, ale hlavně proto, že pro mě vánoční setkání bylo moc příjemné, bych se ráda brzy objevila na některém ze setkání Klubu znova. Speciálně bych chtěla pozdravit paní Věru a Nema, se kterými jsem měla možnost většinu dne strávit. Všem přeji do začínajícího roku mnoho úspěchů.

Lenka Kršková

Liberec

Šikovná Jaruška začala drhat. Zkoušíme nový typ tapisérie. Ještě není jisté, jestli se osvědčí, ale kdyby ano, tak by tu byla naděje i pro ty, kdo drhat neumějí. Použít by šly obyčejné uzlíky. Přizdobilo by se to korálkem nebo kouskem látky. Pro nevidomého člověka je složité orientovat se ve změti provazů. Klobouk dolů, Jaruško, že ti to jde. Já bych to nezvládla. Jen pro představu. Většinou se drhá na dvojité niti. Tyto nitě se mezi sebou svazují, ale může dojít k tomu, že se nevidomému člověku do ruky dostane jiná niť. Tady se tyto nitě navazují na jeden provaz. Nejlepší by to bylo ukázat. Možná se k tomu někdy dostaneme.

Marcela Machovičová

Napsali o nás

Dne 2. dubna 2012 jsme s klienty (Tyfloservis - Brno) byli pozváni na výstavu "Nevidíme, neslyšíme, ale cítíme...", kterou pořádalo občanské sdružení Klub přátel červenobílé hole a byla věnována životnímu uplatnění našich spoluobčanů s hluchoslepotou. V průběhu této výstavy jsme se dověděli mnoho zajímavého ze života hluchoslepých spoluobčanů. Ústy paní Hanusové jsme se dověděli, jakým způsobem mohou tito lidé trávit svůj volný čas, s jakými těžkostmi se potýkají při každodenních činnostech a jak se vyrovnávají se svým postižením. V prostorách Knihovny Karla Dvořáčka ve Vyškově, kde se beseda konala, současně probíhala i výstava výtvarných prací klientů Klubu přátel červenobílé hole. Naši klienti si tak mohli hapticky prohlédnout betlém z keramické hlíny, různé tvary motýlků z drátků a korálků, drhané náramky či vyšívaná vánoční přáníčka.

Podle ohlasů klientů byla tato výstava přínosná a všem se moc líbila. Beseda se konala v rámci projektu "Slepotou život nekončí", který je financován z evropského sociálního fondu prostřednictvím Operačního programu Lidské zdroje a zaměstnanost a ze státního rozpočtu ČR.

Hana Dvořáková, Vyškov

Uvádíme článek z Plzeňského deníku, ze kterého je právě patrno, že i naše malé sdružení pomáhá o.s. LORM tím, že zviditelňuje péči o hluchoslepé a veřejnosti ji přibližuje.

Když někdo nevidí, orientuje se podle hmatu a podle sluchu. Když někdo neslyší, má ještě stále k dispozici zrak. Obojí je těžko představitelné, ale když se sejdou oba hendikepy, je to snad ještě nepředstavitelnější. A přesto hluchoslepí žijí hodnotný život a dokonce vytvářejí umělecká díla. Srdce z korálků nebo obrázky vyrobené kombinovanou technikou. To všechno je k vidění na výstavě, která v těchto dnech probíhá v M-Klubu skvrňanské knihovny a jejíž motto je: "Nevidíme, neslyšíme, ale cítíme..."

Mimo artefaktů prezentuje výstava i život lidí s tímto kombinovaným hendikepem a pomůcky, které jim mohou pomoci. Na jedné z informačních tabulí je třeba možné vidět schéma české verze Lormovy abecedy. Jednotlivé body na ruce jsou v ní asociovány s písmeny. Chce-li kdokoli hluchoslepému říct písmeno A, musí například zmáčknout bod na špičce jeho palce. Mimo Lormovy abecedy se dá používat i taktilní znakový jazyk. Totálně hluchoslepých je ale na světě velmi málo. Většina z nich má zachovány zbytky jednoho nebo obou smyslů. Poznat hluchoslepého na ulici jde snadno, má totiž červenobíle pruhovanou hůl. Pořádající Klub přátel červenobílé hole má v okolí Plzně dva klienty. "Výstavy děláme po celé republice v knihovnách, protože tam chodí hodně lidí a my je chceme informovat," řekla Ota Pačesová z Klubu.

Zároveň v současné době na webu jiné společnosti pomáhající hluchoslepým Lorm probíhá literární soutěž. Hlasovat je možné pro díla ve dvou kategoriích – poezie a próza. "Doufám i věřím, že sen si splním a na stará kolena si Paříž protančím," píše se v jedné ze soutěžních básní s názvem Cestování jeden ze soutěžících. Literární soutěž se ob rok střídá se sportovní Lormolympiádou. V té se například hází diskem a oštěpem. Lorm se v Plzni stará o několik klientů. Pracovnice za nimi dojíždí. "Protože naše pobočka v Plzni byla malá a Plzeň je z Prahy snadno dosažitelná, rozhodli jsme se to řešit takhle," řekla ředitelka Petra Zimmermanová.

Vít Poláček - Plzeňský deník

zpět na obsah

Rok 2013

V tomto roce bylo vydáno 8 čísel z toho 4 dvojčísla.

Benefiční koncert u kapucínů

Pravidelně jednou za měsíc probíhají v prostorách kapucínského kláštera v Praze na Hradčanech Večery u kapucínů. Jedná se o benefiční koncerty, jejichž výtěžek je vždy věnován nějaké neziskové organizaci. Klub přátel červenobílé hole dostal možnost se těchto koncertů zúčastnit již podruhé. Poprvé to bylo přede dvěma lety, podruhé letos v březnu.

Koncert se konal 6. 3. od 19 hodin. Členům KPČH jsme poslali pozvánky. S Otou Pačesovou jsme ke kapucínům dorazily již v půl šesté, abychom připravily vše potřebné. Umístily jsme v sále informační panely o našem klubu, letáčky a ukázky z naší výtvarné tvorby. Na plátně běžela prezentace činnosti KPČH. Pro účinkující jsme připravily drobné dárečky. V půl sedmé jsme měly sraz s našimi členy na tramvajové zastávce. Nakonec se nás sešlo dohromady jedenáct.

Koncert, s názvem Liturgie svatého Jana Zlatoústého, zahájil bratr Petr, představil účinkující, kterými byli členové sboru Filokallia a Sboru chrámu sv. Cyrila a Metoděje (řídil Marios Christou a Valentina Shuklina), doprovodné slovo měl jer. Jan Beránek. Mluvený komentář Jana Beránka tlumočila Ota Pačesová do znakového jazyka Láďovi Berkymu. V polovině koncertu dostala Ota slovo, aby představila náš klub. Poté bratr Petr požádal návštěvníky o dobrovolný finanční příspěvek. Po sbírce liturgie pokračovala. Na konci koncertu Ota Pačesová poděkovala za štědrý dar, který činil okolo 7000,- korun. Závěrečné slovo měli náš předseda Martin Tarčinec a členka předsednictva Dana Ťukalová, která také spolu s Láďou Berkym předala účinkujícím dárky.

Sama bych ráda poděkovala kapucínům za uspořádání koncertu, účinkujícím za nádherný kulturní zážitek a všem návštěvníkům za jejich štědrost. Jejich dary budou smysluplně využité na naši činnost.

Martina Hanusová

Zažij si na vlastní kůži – Pardubice

Tak jako každý rok, jsme se opět prezentovali na zajímavé akci v Pardubicích. Ve středu 24. dubna 2013 jsme rozložili svůj stánek spolu s ostatními pořadateli ve foyeru auly Univerzity Pardubice, kde se uskutečnil zážitkový seminář s příhodným názvem "Zažij si na vlastní kůži, aneb jak se žije v univerzitním kampusu osobám s postižením."

Univerzita Pardubice tuto akci pořádá již pátým rokem v rámci evropského projektu "Univerzita Pardubice a kampus bez bariér." Mimo náš klub se akce zúčastnily organizace Tyflocentrum, Spektra, ČUN a další. Během zážitkového semináře si mohli zájemci osobně vyzkoušet alespoň na chvíli pocit člověka s postižením a zjistit tak, jaká omezení jej mohou potkávat v běžném životě (jízda na vozíku, tandemovém kole, chůze se slepeckou holí se zakrytým zrakem, čtení psaného textu s brýlemi simulujícími různé oční vady, zásady komunikace se sluchově postiženými a další). Na několika stanovištích byly prezentovány kompenzační pomůcky, které usnadňují handicapovaným každodenní činnosti. U našeho stanoviště bylo možné si prohlédnout s klapkami na očích tyflografické knížky pro zrakově postižené děti. Nejvíce nás potěšil zájem dětí ze šesté třídy ZŠ. Všechny si to chtěly vyzkoušet a málem se o pořadí pohádaly.

Ota Pačesová

Karlovy Vary

Dne 24. 5. 2013 jsme byli pozváni na benefiční golf do Cihelen u Karlových Varů. Této akce jsme se zúčastnili již před dvěma roky a přinesla našemu klubu důležitý finanční příspěvek. Tentokrát nás jelo pět, Ota Pačesová, Láďa Berky, Dana Ťukalová s průvodcem a já. Z Prahy jsme jeli už ve čtvrtek, protože golf začínal v pátek ráno a neměli bychom z Prahy spojení. Přespali jsme na ubytovně a ráno jeli vláčkem do Cihelen.

Areál golfového hřiště je velmi rozlehlý, v polovině ho rozděluje železniční trať. V horní části je klubová restaurace a v blízkosti také přistávací plocha pro malý vrtulník. V restauraci jsme si připravili prezentační stolek s letáčky a přáníčky, která vyráběli naši členové. Dále jsme vystavili dva panely s informacemi o našem klubu a fotografiemi z našich akcí.

Golfový turnaj zahájila paní Rosová z firmy Noen, která celou akci pořádala. Představila organizace a jednotlivce, kterým bude věnován výtěžek turnaje a poděkovala zúčastněným za jejich finanční dary. Pak začala samotná hra. Přiznám se, že mi bylo hráčů trochu líto, bylo poměrně chladno a chvílemi mrholilo. My jsme se mohli hřát v restauraci a využívat pohostinství organizátorů. Okolo oběda pro nás přišel trenér golfu a vzal nás na výuku hry na cvičnou loučku. Všichni si to moc užívali a nakonec trenér daroval našim hráčům trička. Pak nás pozval na oběd s přípitkem a poté nastal čas návratu do Prahy. Trenér byl tak milý, že nás postupně odvozil na elektrickém golfovém vozíku na vlakovou zastávku.

Myslím, že pro všechny zúčastněné to byl velmi příjemně strávený den, který našemu klubu navíc přinesl další finance, tak důležité pro naši činnost. Děkujeme všem, především paní Rosové z Noenu a trenérovi Lukášovi Princovi.

Martina Hanusová

Pobyt v Sušici

Od 27. května do 2. června jsem se zúčastnila pobytu v Sušici v hotelu Gabreta. Pobyt pořádal Klub přátel červenobílé hole. Personál vstřícný, domluva výborná. Spousta krásných výletů, např. na Modravu, kde jsme si prohlédli muzeum s dřevěnými hračkami, a koupila jsem si dřevěného hada a holkám od mladší sestry jsem koupila puzzle. Byl to ježek, který se dá skládat. S hadem si hraji ráda, moc mě to baví. Na koupališti jsme byli, tam se mi také líbilo. Pak jeden den jsme byli na prolézačkách a houpačce, bylo tam i kolo na posilování rukou. Jel Otík Nepraš, Dana, Ota s Martinou, Tarčincovi s vodicím psem Eliškou, Honzík Beneš a Latovi s Honzíkem, který je na vozíku, nevidí a nemluví, ale radost vyjadřovat umí. I průvodkyně byly moc příjemné. Ve zdravé výživě jsem se byla také podívat a koupila si pamlsky. Ráno ze švédského stolu si snídani mohl každý nakombinovat, jak mu bylo libo. Moc děkuji za hezký pobyt.

Jarka Dvořáková

Mezinárodní den neslyšících

Tato akce se konala 21. září na pěší zóně u metra Anděl. Patronem byla organizace ASNEP. Důvodem akce bylo, aby zdravá populace věděla, proč neslyšící lidé mávají rukama (napsala jsem to tak, jak to nazývá zdravá populace). Důležité bylo, aby se provedl rekord do české knihy rekordů. Měřila se řada osob, které se svázaly tyrkysovými šátky. Rekord se povedl. Nejdelší řetěz z tyrkysových šátků na podporu tlumočnických služeb po neslyšící tvořilo 105 osob a měřil 60 metrů a 10 cm.

Moderátoři pan Jan Rosák a paní Martina Kociánová uváděli známé osobnosti jako Rudu z Ostravy, Annu Polívkovou a kytaristu Jiřího Dědečka a zpěvem okouzlila Ivana Horvátová. Zde bych chtěla připomenout, že tyto osobnosti se učily znakovat a samy uznaly, že je to těžké. Viděli jsme i scénky neslyšících. Byla to úžasná podívaná.

Samozřejmě jsme nechyběli ani my Klub přátel červenobílé hole. Paní Hanusová a paní Pačesová připravily proslov se scénkou ze života hluchoslepého člověka, význam červenobílé hole, komunikace a úskalí v životě. K tomu jsem se připravovala i já Dana Ťukalová. Přestože jsem měla zdravotní potíže, absolvovala jsem scénku s naprostým klidem a pohodou, Martinka mě představila a já jsem vyprávěla příběhy ze života hluchoslepého člověka. Netušila jsem, jak lidé budou tiše poslouchat, smát se a děkovat nám s obrovským potleskem, měla jsem úžasný pocit a ukončila jsem to zamáváním a děkováním s úsměvem na rtech.

Pan Rosák a paní Kociánová byli nadšení, moc mně děkovali, dostala jsem i pusu od pana Rosáka, nechali se se mnou vyfotit, a to je co říci, děkoval mi také pan president ASNEP Mgr. Vysuček a František Půlpan mne moc pochválil. Celé to natáčela na kameru Česká televize a bude se to vysílat v Televizním klubu neslyšících.

Myslím, že my hluchoslepí bychom se neměli stydět za červenobílou hůlku, naší nejvěrnější kamarádku, ať už vypadá jako závora nebo klandr, prostě červenobílá nás opravňuje být zviditelněni, aby se o nás vědělo, tak jako se ví o všech ostatních.

Ťukalinka

Jiná realita

Dne 15. 11. jsme se s kolegyní Martinou Hanusovou zúčastnily akce "Jiná realita", pořádané Centrem pro komunitní plánování - střední Čechy, a to v Poděbradech v DDM Symfonie. Součástí této akce byla vernisáž obrázků na téma "Sociální pomoc očima dětí".

Vernisáž výstavy se "zážitkem" probíhala od osmi hodin až do zahájení samotné vernisáže v 18 hodin. Tím zážitkem byly jednotlivé workshopy na téma český znakový jazyk, zrakové a sluchové postižení, tělesné postižení a drogová závislost. Těmito workshopy prošlo neuvěřitelných 220 dětí ze základních škol a jednoho gymnázia ve věku cca 8 - 13 let. Děti si mohly vyzkoušet jízdu na vozíku, kuchyňské příbory upravené pro tělesné postižené, seznámily se se základy českého znakového jazyka, u našeho stolu si mohly s klapkami na očích prohlédnout tyflografické knížky pro nevidomé, vyzkoušely si LORM abecedu a dozvěděly se, kteří lidé používají červenobílou hůl.

Měly jsme radost ze zájmu dětí o danou problematiku. Jejich otázky i znalosti nás mnohdy mile překvapily. Děti na otázku: "Co byste dělaly, kdybyste neviděly?" -nejvíce odpovídaly: "Nemohly bychom řídit auto, dívat se na televizi a hrát hry na počítači." Na otázku: "A ještě k tomu neslyšely?" "Tak to asi nic". U otázky: "A jen neslyšely?" "Nemohly bychom poslouchat hudbu, sledovat televizi.". My jim potom s kolegyní vysvětlovaly, že to až tak pravda není, že jsou určité kompenzační pomůcky, které v životě nevidomým i neslyšícím pomáhají, že jsou TV titulky atd. Jen to auto tedy opravdu nevidomí zatím řídit nemohou.

I když to byl pro nás velice náročný den, byly jsme s tímto dnem spokojené. V průběhu několika hodin dopoledne jsme musely obsloužit 11 skupinek po deseti dětech a odpoledne ještě družinové děti a individuální návštěvníky. Nesměly jsme zapomenout na jediné dítě a snažily se, aby si každé vyzkoušelo alespoň něco. Takovéto akce jsou určitě prospěšné a rozšiřují povědomí o lidech s postižením.

Ota Pačesová

zpět na obsah

Rok 2014

V tomto roce bylo vydáno 7 čísel z toho 5 dvojčísel.

O zodpovědnosti

Jsem zodpovědný? Položte si prosím tuto otázku. Proč jsem vybrala toto téma? Chtěla bych vám jen nastavit zrcadlo, abyste si uvědomili, co to je zodpovědnost. Zejména zodpovědnost a ohleduplnost k druhým.

Odpovím na email, když se to po mně žádá? Pokud ne, co tím způsobím druhému? Má starost a v hlavě se honí myšlenky: "Dostal jste email nebo se ztratil?" "Dostala se vám potřebná informace včas, mám tedy ještě zavolat, ověřit to?" Nakonec zavolám a zjistím, že vše je v pořádku, jen dotyčný se na to vykašlal. Mě to stojí zase "jen" ten telefonní hovor a čas. Organizujeme a zajišťujeme pro vás akce, a to naprosto dobrovolně na úkor svého času a bez nároku na cokoliv. Možná si někteří z vás neuvědomují, co to dá práce a někdy i starostí a nakonec jsou do toho i vkládány finanční prostředky vás všech a i naše soukromé. Samozřejmě je na vás, jak se rozhodnete, zda se zúčastníte akce či nikoliv. Ale rozhodujete se opravdu zodpovědně? Pokud se rozhodnete, že jdete, tak vám zajistíme např. průvodce (to obnáší náklady na telefon, čas), zajištění občerstvení pro vás (opět to něco stojí). Výsledkem vašeho nezodpovědného rozhodnutí na poslední chvíli je zrušení průvodce (opět telefon), občerstvení už nezruším (zbytečně nakoupeno). A to je v případě, že se omluvíte. Ale někdy ani to neuděláte. Průvodce také má své povinnosti, a kvůli vám třeba něco zrušil, jen aby vám vyhověl. Nakonec zjistíme, že to bylo zbytečné.

Představte si, že by tohle udělal každý z vás. Akce zajištěna, prostory zajištěné, průvodci zajištění, občerstvení zaplacené. A nám by zbylo občerstvení ve výši 1000,- Kč a jen oči pro pláč a ztracený čas, který bych např. já mohla prožít se svými vnoučaty. A tak si někdy říkáme: "Má to vůbec cenu něco pořádat?" Ale určitě ANO! Naštěstí je vás několik opravdu zodpovědných, kteří splníte to, co slíbíte a těm za to moc děkujeme.

Ota Pačesová

Nevadí

Člověk je nerozumný, nelogický a sobecký -
to nevadí, miluj ho.
Když konáš dobro, přičítají to tvému egu -
to nevadí, konej dobro.
Jestliže uskutečníš své cíle, objevíš jednou,
že máš falešné přátele a pravé nepřátele -
to nevadí, uskutečňuj své cíle.
Dobro, které dnes vykonáš, je zítra zapomenuto -
to nevadí, konej dobro.
Čestnost a upřímnost tě činí zranitelným -
to nevadí, buď přímý a čestný.
To, co jsi budoval celý rok,
je zničeno během chvíle -
to nevadí, buduj.
Někdy pomůžeš lidem a oni to odmítají -
to nevadí, pomáhej jim.
Dáš světu to nejlepší ze sebe
a odměnou je ti kopanec -
to nevadí, dávej to nejlepší, co v tobě je.
Matka Tereza

Krásný týden v Janských Lázních

Koncem května jsme vyjeli s Červenobílou holí na pobyt. Byla jsem ráda, že se opět podívám do Janských Lázní. Moje nadšené očekávání mě nezklamalo. Po příjezdu, ubytování a dalších informacích jsme se šli projít a po večeři jsme se navzájem seznámili. Od následujícího dne jsme každý den dopoledne i odpoledne absolvovali příjemné menší túry a procházky. Uprostřed týdne jsme udělali výlet do Trutnova. Ten jsem vůbec neznala a byla jsem mile překvapena podloubím kolem celého náměstí, pěkné stavby, radnice, socha Josefa ll. a zejména byla moc hezká soška malého nešťastného dráčka v parku (aspoň tak na mě působil).

Počasí se schylovalo k dešti, tak jsme honem jeli lanovkou na Černou horu, pěkně jsme se prošli na vrcholu, poseděli v pohostinství a zase pohodlně sjeli dolů. Ještě odpoledne jsme si udělali výlet na Hoffmannovu boudu, ale to už byla mlha a nebylo nic vidět. Nejprve nás ani nechtěli pustit dovnitř, ale po zásahu Oty nám otevřeli. Uvnitř to bylo opravdu pěkné, byla by škoda to nevidět. A to už přišla zima, takže jsme balili a připravovali se na cestu domů. Když svítilo sluníčko, procházeli jsme se po kolonádě, která byla velmi pěkně upravená se spoustou rododendronů a dalších květin.

Každý den jsme dokonale využili, ať bylo slunce nebo bylo pod mrakem. Měla jsem obavy, jestli budu na vše stačit, když nemám průvodce. Ale všechny moje obavy byly hned po příjezdu pryč. Staraly se o nás studentky, velice milé a ochotné pro nás cokoliv udělat. Celý týden byl v pohodě, Ota a Martina se o všechno staraly, abychom všichni byli spokojeni. A ještě na závěr, když jsme se loučili, jsme dostali za aktivitu hezké dárky a každý dostal diplom. Vše bylo naprosto bez chyby, a jestli budu moci jet, ráda se zúčastním i v příštím roce.

Stáňa Kníchalová

Černá Hora

V srpnu 2014 mi bylo 55 let a splnil se mi sen. Bývalá Jugoslávie mě lákala vždy. Po rozdělení Jugoslávie došlo ke změnám. No nevadí, rozhodla jsem se proto pro Černou Horu. CK KOVOTOUR vyhledala Otka Pačesová a hned dostala tu správnou nabídku. Můj sen se vyplnil. Úžasné moře s prostředí se správnými přáteli mi naplnili i duši bolavou.

Vzácným výletem byl Dubrovník – "Perla Jadranu", který na mě působil jako v Itálii Benátky. Zde bylo také takové duchovno s romantickým nádechem. Hotel Savojo s terasou u moře neměl chybu, vychlazené pivínko, šplouchání moře a západ slunce jsou nezapomenutelné. S mým handicapem jsem musela mít průvodkyni, která se mi snažila maximálně vyjít vstříc. Sama už bych to nezvládla. Travel Service také dobře odvedl leteckou službu, děkuji i jim. Mám hezkou vzpomínku na číšníka, který mě stále obletovával a pomáhal, když jsem byla bez průvodce. Jen škoda, že nemám jeho foto, z dálky ho moc pozdravuji. Budu se zase těšit na nabídky do zahraničí.

Dana Ťukalová

Kontakt

Klub přátel červenobílé hole o. s.
IČO: 26999960
Adresa: Cafourkova 13, 181 00 Praha 8
web: www.klubpratel.wz.cz

  • Liberec - Marcela Machovičová 460 05 Liberec
    e-mail: Machovicova@seznam.cz
    telefon: 485 113 223
  • Praha - Ota Pačesová Cafourkova 13, 181 00 Praha 8
    e-mail: pacesova.ota@volny.cz
    mobil: 775 164 190
    telefon: 284 691 012
zpět na obsah
(c) 2007 KPČH o. s. - webdesign jarha (externí odkaz)