Paprsek ze tmy Duben 2024

Úvodní strana > Paprsek ze tmy > Paprsek ze tmy Duben 2024

Vydává - Klub přátel červenobílé hole z. s.

Obsah


Poznámka nad čarou

Jak probíhá evakuace lidí se zdravotním postižením?

(pozn. red. Bylo by vhodné, podle mého názoru, uspořádat ve všech krajích, větších městech apod.)

Ústecký kraj – Ústecký kraj uspořádal ve spolupráci s regionální organizací Národní rady pro osoby se zdravotním postižením, Zdravotnickou záchrannou službou Ústeckého kraje, Hasičským záchranným sborem Ústeckého kraje a Městskou policií Ústí nad Labem vzdělávací seminář pro osoby se zdr. postižením, aby se dozvěděly více informací o tom, jak se správně zachovat v krizových situacích.

Mezi účastníky semináře byly i osoby s různým druhem zrakového i sluchového postižení. Nechyběl tak tlumočník do znakového jazyka Milan Holub. Seminář vychází z Plánu vyrovnání příležitostí pro osoby se zdravotním postižením 2021-2025.

Seminář seznámil účastníky s tím, jak si mohou správně zavolat o pomoc v případě nouze, jak se zachovat v krizových situacích, jak mohou zachránit lidský život poskytnutím správné laické první pomoci a jak se bezpečně chovat v domácnosti. Přítomní si mohli „osahat“ profesionálního hasiče ve výstroji při zásahu, poslechnout, jak zní, když k nim bude promlouvat skrze dýchací masku, nebo jakým způsobem probíhá evakuace v případě požáru. Odbornými lektory semináře byli Prokop Voleník, tiskový mluvčí záchranářů, Iva Karafiátová, krajská koordinátorka prevence za hasiče či Kateřina Burianová z oddělení prevence kriminality Městské policie Ústí nad Labem.

Zdroj: https://www.e-teplicko.cz/zpravy/teplice/

zpět na obsah

O čem přemýšlíme

Jak jsem si vybírala vodicího psa: Předání psa

Dnešní část přinese to, jak proběhlo předání vodicího psa. A jak jsme se učily spolu sžívat. Pes absolvuje závěrečnou zkoušku, a potvrdí tak, že je připraven na práci vodicího psa, zavolá se budoucímu majiteli a domluví se týdenní pobyt ve středisku, kde probíhá takzvané předávání. Cilka složila závěrečné zkoušky neboli jakousi psí maturitu, v listopadu 2006. Ještě tentýž měsíc jsem si sbalila věci na týdenní pobyt ve středisku a vyrazila. Byla jsem poměrně nervózní, neboť mě čekalo něco, s čím jsem doposud neměla zkušenost. Další zkouškou pro mě bylo to, že jsem v Praze měla strávit týden úplně sama.

Ve středisku jsem tedy měla strávit pět pracovních dní, dodnes si pamatuji, že se jednalo o dny mezi 21. až 25. 11. 2006. Byl to poměrně chladný listopad. Bylo třeba si s sebou zabalit zimní věci, neboť již docela mrzlo. V pondělí, v dopoledních hodinách, jsem dorazila do střediska. Pamatuji si, jako by to bylo dnes, jak jsem čekala před domečkem, kde jsme byly ubytované s mamkou při třídenním školení, a ze dveří přicházel Dan s Cilkou. Cilka byla načesaná, voňavá a upravená. Přivítaly jsme se, vypadala, že ji to těší a že si mě pamatuje.

Ubytovala jsem se, vybalila věci a Dan slíbil, že později přivede Cilku, abychom si řekli, jak to bude probíhat. Měla jsem vše již hotové a netrpělivě jsem čekala, kdy Dan s pejskem dorazí. Cilka měla pelíšek u mě v pokoji, kde jsem spala. K dispozici jsme společně měly obývací pokoj a kuchyňku. Cvičitel přivedl Cilku, vysvětlil mi, že psi jsou zvyklí krmit se jednou denně, a to kolem 17. hodiny.

Ukázal mi, kolik množství granulí tak Cilka spořádá, jak se granule připravují, psům ve středisku se granule zalévaly teplou vodou a nechaly se nabobtnat, protože retrívři jsou hltaví a koušou velmi zřídka, tak aby se jim do žaludku nedostaly granule úplně tvrdé, ale byly již změklé namočením.

A pak jsme se domluvili, že až bude čas krmení, že Dan přijde a pomůže mi krmení naložit a ukáže zhruba kolik vody dát a jak ho zalít. Odpoledne jsme šli prvně ven. Co bylo pro mě nové a musela jsem se naučit, bylo nasadit psovi postroj. S Cilkou jsme tenkrát používali pevný postroj s kovovým úchytem kolem koženého těla. To znamená, že kolem psa se zapnulo kožené tělo postroje, a pes se držel za pevné madlo. Podle toho, jak se pohyboval pes, se mi pohybovalo madlo v ruce a já tak mohla cítit to, co pes dělá.

Velikost postroje už vybrali ve středisku, protože samozřejmě 30kilogramový pes má jiný obvod hrudi než pes například s 50 kilogramy. Dále byl součástí výbavy k psovi reflexní obojek na krk, potom kovový stahovák s rolničkou, protože abych věděla, kde se pes nachází, musela jsem ho slyšet. A slyšela jsem jeho pohyb právě díky chrastící rolničce. Pak bylo součástí výbavy vodítko a bílá hůl. Jedná se o bílou hůl nikoli dlouhou, ale signalizační. Ta signalizuje to, že má člověk problém se zrakem, neslouží k pohybu, resp. chůzi, ale k tomu, abychom si při chůzi se psem mohli například zjistit označené schodiště či terénní nerovnosti.

Bylo třeba si také osvojit povelovou techniku. Jaké dovednosti vodicí pes umí, už jsem věděla ze školení, také jsem dostala manuál, jaké příkazy se naučit. Takže jsem už věděla, že se používá povel doleva, nikoli vlevo, a vpravo nikoliv doprava. A dále bylo hledej schody, hledej dveře, vyhledej lavičku, přechod… Bylo třeba ovládat povely při frekvenci, ale také základní povely při poslušnosti: sedni, lehni, k noze, zůstaň. Toto vše jsme měli po dobu následujících pěti dnů trénovat.

Vyrazili jsme tedy do ulic velkoměsta, jezdili jsme hromadnou dopravou, metrem či chodili pěšky. Cilka si zvykala na mě a já na ni. Učili jsme se povely, hledali jsme lavičky, nastupovali do tramvaje, vyhledali jsme místo k sezení v tramvaji, což také vodicí pes umí. Zkoušeli jsme přivolání, nutno říci, že když jsem zavolala já, Cilka nepřišla, když zavolal Dan, Cilka přiběhla a zbožně na něj koukala. Zlatý retrívr je známý tím, že svého pána zbožňuje, a tak bylo přirozené, že Cilka Dana milovala, a jen tak rychle se nechtěla přeorientovat na mě.

Také jsem neměla žádné zkušenosti předchozí, které bych na psa mohla aplikovat a bylo to znát. Dan neustále říkal, ať ji volám důrazněji, jenže já ji nechtěla volat důrazněji, já chtěla, ať mě má ráda. Myslela jsem si, že když na ni zvednu hlas, že si to bude pamatovat. Bylo to náročné a bylo třeba se to učit. A tak jsme každý den chodili odpoledne i dopoledne, navštěvovali jsme obchodní centra, menší krámky, lékárny, chodili jsme sídlištěm, všude tam, kde nás napadlo a aby tam toho bylo co nejvíce, co můžeme vyzkoušet. Trénovali jsme chůzi, trénovali jsme odložení a cvičili základní povely.

Z Cilky jsem byla nadšená, byla moc šikovná, v postroji jí to šlo velmi dobře. Její rychlost a styl chůze mi nesmírně vyhovoval. Jediné, co mě trápilo, byla fixace na Dana. Protože vždy, když Dan odešel, tak si Cilka lehla ke schodišti a začala fňukat. A třeba hodinu fňukala a čekala, kdy zase přijde. Každé ráno, když nás přišel vyzvednout, tak skákala radostí, vrtěla ocasem. Jedině, kdy mě brala na milost, byl čas krmení. Pak se najedla, zalezla si do pelechu, a zase jsem jí moc nezajímala. V noci moc nespala, stále chodila po pokoji, a hledala Dana.

Byla jsem strašně vyčerpaná z intenzivního výcviku, a tak jsem v noci moc nespala. Bylo mi líto, že mně se pes líbí, ale já se očividně psovi nelíbím. Z úterka na středu jsem byla rozhodnuta, že ráno půjdu do kanceláře za vedoucí střediska a řeknu, že jsem si to takto nepředstavovala a pejska nechám někomu, koho Cilka přijme. Dokonce jsem si i nacvičila řeč, kterou řeknu. Shodou okolností za mnou ráno přišla paní inženýrka Jasenovcová zeptat se, jak se cítím, jak nám to jde. A tak jsem jí řekla své obavy a také jsem jí řekla, že jsem to chtěla za ní přijít ukončit. Že je mi to moc líto, že to nejde přesně tak, jak jsem si představovala.

A ona mi trpělivě vysvětlila, že proces, který prožívám je naprosto normální, že samozřejmě, pokud mám ten pocit, že to není to pravé pro mě, tak můžeme předávání ukončit, a já můžu odjet domů, že i s tím se počítá, že i toto se může stát.

Ale dodala mi tak nesmírnou energii, že jsem řekla, že to ještě do konce týdne zkusím a pak se uvidí. Samozřejmě po dalších dvou dnech jsem tam Cilku rozhodně nechtěla nechat. A tak jsme zase chodili a prochodili jsme celou Prahu, nachodili jsme desítky kilometrů, naučili se desítky povelů. Pět dní uteklo jako voda a já a Cilka jsme mohly vyrazit domů. Ve středisku jsem nakoupila pro Cilku pelíšek, misky, nějaké hračky a mohly jsme vyrazit. Linda Albrechtová

Zdroj: www.medium.seznam.cz

Zdravotní sestra domácí péče: Lidé by strašně stáli o to nebýt sami, a jsou

Domácí zdravotní péče (DZP) poskytuje péči nemocným na Jihlavsku už přes třicet let. Je nejstarší službou Oblastní charity Jihlava, která funguje už od roku 1992. Zdravotní sestry poskytují službu v Jihlavě, Kamenici u Jihlavy, Lukách nad Jihlavou, v Kostelci u Jihlavy, Janštejně a v jejich spádových oblastech.

Zdravotní sestry navštěvují pacienty v jejich domácím prostředí. Nemocní mají k sestřičkám důvěru. Je to mnohdy jediný člověk, kterého za celý den potkají. Je to služba terénní. Sestry najedou denně desítky kilometrů. V minulém roce 14 sester DZP pečovalo o 890 pacientů, u kterých vykonaly celkem 40 887 návštěv.

„Práce je to různorodá. Ráda se starám o nemocné lidi. V domácí péči je to takové pestré, a to mě na tom nejvíce baví. Jsem vlastně stále venku a na cestách. Pracovala jsem nějaký čas i v nemocnici, ale vadilo mi, že jsem tam byla zavřená jako lev v kleci,“ říká s úsměvem Tereza Matějíčková, jedna ze sester Domácí zdravotní péče.

Nemocní, o které se služba DZP stará, jsou různého věku i diagnóz. „Měli jsme i děti s postižením, po dětských obrnách apod., kvadruplegiky, paraplegiky, staré, mladé a v různých fázích nemoci,“ uvedla Tereza Matějíčková. „Většina pacientů je v dočasné péči. Potřebují například převazy po operacích – rána se pak zahojí a ukončí se péče. Nebo provádíme rehabilitaci. Ukončíme pak péči po rozcvičení člověka.

Máme ale i dlouhodobé pacienty – například pána, který je v naší péči už 20 let. Tady denně provádíme specializovanou péči o kvadruplegika (pozn. kvadruplegie je úplné ochrnutí všech čtyř končetin). Pak máme například starší lidi, kteří potřebují aplikovat inzulín a nezvládnou to sami. Mohou mít artrózu, takže nemají dobrou jemnou motoriku, nebo mají nějaký handicap či demenci. Tam potom také chodíme dlouhodobě,“ upřesňuje dále Tereza Matějíčková.

Pacienti referují o péči zdravotních sester

Paní Vladislava je po operaci žlučníku a návštěvy zdravotní sestřičky si moc pochvaluje. Při rehabilitaci – chůzi po schodech – říká: „Sestřička mě rozchodila. Dělá mi i převazy. Jsem ráda, že za mnou obden chodí, můžu být doma a nemusím nikam docházet.“ Další pacientka trpí osteoporózou, po které má prý doslova zničená záda, si musí denně navlékat na končetiny i pas speciální bandáž. „Mám potvrzení od lékaře, že to musím mít na sobě každý den. Bez pomoci sestřičky bych to sama nenatáhla,“ sděluje paní.

Paní Stanislava potřebuje denně ošetření nohou po bércových vředech a tzv. růži. „Sestřička je na mě hodná a trpělivá, všechno mi vysvětlí. Dřív jsem nosila boty, které ladily s oblečení, teď už to nejde,“ povzdechne si paní. „Bez té obsluhy to holt už nepůjde. To si nedovedete představit, jak mi tohle pomohlo,“ pochvaluje si paní denní převazování nohou sestřičkou.

Domácí zdravotní péči využívá i pan Ing. Vratislav Výborný, který se potýká s vážnou nemocí. „Sestřičky za mnou jezdí obden od prosince loňského roku, kdy mě přeložili z nemocnice do domácí péče. Výborné je, že můžu být doma. Nedokážu si představit, že by nejezdily. Zvykl jsem si na to. Sestřičky mi péči zajistí a nemusím ležet v nemocnici,“ pochvaluje si péči pan Výborný. Pečuje o něj i manželka. Částečně převazuje a stará se prý o všechny hadičky. Sestřičky chválím a jen doporučuju jejich službu všem, kdo to potřebují,“ řekl s povděkem pan Vratislav.

Domácí péče není jen o samotných zdravotních výkonech

Důležitou součástí služby Domácí zdravotní péče je kromě zdravotní péče i edukace rodiny a blízkých, kteří se o nemocné starají. „Někdy se u pacientů zdržím déle, než trvá ošetření. Rodina a blízcí třeba potřebují s něčím poradit, prokonzultovat, zaedukovat. Vše si průběžně zapisuji do dokumentace – měření tlaku, převazy, ale i ty konzultace,“ popisuje svou práci Tereza Matějíčková.

Zdravotní sestry domácí péče se musí kontinuálně vzdělávat. „Musíme se vzdělávat ze zákona a vyžaduje to i pojišťovna. V domácí péči musíme mít vzdělání všestranné, a i velmi specializované. Musíme mít kvalifikaci na venózní porty, na peritoneální dialýzu a další specifické věci. Každý rok musíme mít školení první pomoci,“ sdělila Tereza Matějíčková.

Na této práci je pro Terezu nejhezčí pestrost, nejednotvárnost práce a možnost být venku v terénu. Nejtěžší je prý vidět opuštěnost některých lidí, které navštěvuje: „Když vidím osamělé staré lidi, kteří by strašně stáli o to nebýt sami, a jsou. Žijí kolikrát i v hrozných podmínkách… Tak to je hodně vysilující a psychicky náročné.“

Péče zdravotních sester v domácím prostředí je tedy náročná, ale i krásná smysluplná a naplňující.

Služba umožňuje dlouhodobě nemocným a starým lidem důstojný život ve svém domově. Je indikována ošetřujícím lékařem a hrazena veřejným zdravotním pojištěním. Poskytují ji kvalifikované zdravotní sestry ve spolupráci s ošetřujícím lékařem, lékaři specialisty a rodinou.

Zdroj: https://vysocina-news.cz

zpět na obsah

Aktuálně před uzávěrkou

V pěti letech má vyšetřený sluch méně než polovina dětí, odborníci to doporučují

Preventivní vyšetření sluchu v 5 letech před nástupem do školy absolvuje méně než polovina dětí, v některých krajích pětina. Odborníci je přitom doporučují, uvedli dnes na tiskové konferenci zástupci České společnosti otorinolaryngologie (ORL) a chirurgie hlavy a krku České lékařské společnosti Jana Evangelisty Purkyně. Poprvé lékaři sluch dětem vyšetřují po narození v porodnici, screeningu se tam podrobí přes 93 % novorozenců.

Právě včasné odhalení sluchové vady a její brzká léčba je podle lékařů zásadní pro další vývoj dítěte. "Každé dítě při narození má vyvinuta sluchová centra v mozku, ale pokud do tří nebo čtyř let věku nebude dostávat žádné zvukové impulsy, tak zaniknou," vysvětlil předseda odborné společnosti Jan Plzák. Nevyvine se u něj řeč a bude mít i opožděný mentální vývoj.

Těžkou sluchovou vadu má 100 až 200 narozených dětí každý rok, středně těžkou až 1200 dětí. Častější jsou sluchové vady u nedonošených dětí. Ve většině případů pomáhají sluchadla, která zvuky zesilují, několika stovkám lidí každý rok lékaři voperují takzvaný kochleární implantát. Přístroje se v ČR používají od roku 1987, elektrodou se stimuluje přímo sluchový nerv.

Ve srovnání ze Západem podle Boučka dostává v Česku tento typ přístroje asi čtyřikrát méně dospělých. "Při splnění přísných indikačních kritérií je v ČR tato péče plně hrazena z veřejného zdravotního pojištění. Přesto by potenciálních uživatelů mohlo být podstatně více, než je reálný počet implantovaných pacientů každý rok," popsal. Loni bylo podle něj poprvé dospělých pacientů více než dětských.

Nejčastěji je nedoslýchavost způsobená zvětšenou nosní mandlí, která tlačí na sluchovou trubici a vytváří ve středním uchu výpotek. U dětí je příčinou až 90 % poruch sluchu a jde snadno odstranit. Asi u 1-2 % je třeba nasadit sluchadla. Dětští lékaři testují sluch pacientů šepotem, což nemusí všechny potíže odhalit.

Lékaři také varují před pouštěním příliš hlasité hudby do sluchátek, v budoucnu se může projevit potížemi se sluchem ve vyšším věku. Lékaři také doporučují sledovat stav sluchu SENIORŮ, protože při jeho potížích mohou přestat vyhledávat společnost, což může vést k sociální izolaci, ale také vyššímu riziku rozvoje demencí.

Zdroj: https://zpravy.tiscali.cz

Když kolem předsudků točím já

Vzhledem k tomu, že si spousta nevidomých stěžuje na nevhodnou komunikaci a chování zdravotníků (např. nedostatečný popis či pomoc při orientaci v místnosti, nevhodné komentáře atd.), rozhodla jsem se ocenit ty, kteří to dělají dobře. Netuším ovšem, jestli jsem udělala dobře já.

Dnes jsem byla u doktorky na prevenci. Chodím k ní už několik let a chovají se tam ke mně velice hezky. Zdravotní sestra mi vždy pomůže s orientací v místnosti, popíše, co je potřeba, a na konci mě vyvede před ambulanci. Žádné vyvolávání kdesi z hlubin ordinace, abych musela hledat, kde že je ten vchod – vždy si pro mě přijde a osloví mě příjmením. Zároveň se nevnucuje tam, kde to není potřeba – když jsem odmítla nabízenou pomoc s obouváním, brala to, jak to je, a mě ani nenapadlo se urazit, protože ta nabídka byla tak nějak nevtíravá a empatická (ne, udivený komentář, že si umím rychle zavázat tkaničky, opravdu nenásledoval).

Totéž platí o lékařce: od první návštěvy mě automaticky dovede ke křeslu na vyšetření, popisuje mi, co a kdy se se mnou bude dít, nemá žádné nevhodné komentáře na jednu ani na druhou stranu a obecně má komunikaci s pacienty dobře pořešenou bez ohledu na handicap. Ono to totiž moc dobře nejde oddělovat – buď je někdo empatický a chová se dobře k leckomu (a když náhodou ne, tak to neurazí), nebo není empatický a pak se nechová dobře skoro k nikomu.

A tak jsem si řekla, že to ocením, a pochválila jsem je, že se ke mně z hlediska zrakového postižení velmi dobře chovají. Sestřička odpověděla (myslím, že trochu překvapeně), že jim to přijde úplně normální a že jsou asi staré. V tu chvíli jsem to otočila v žert, že jsou spíš mladé, ale pak jsem sama sobě položila otázku, jestli to byl dobrý tah. Jistě – když se k nám někdo chová hezky, je dobré to nepovažovat za samozřejmost. A hlavně, co si budeme povídat, ono to potěší. Když je na mě někdo hodný, chci na něj být taky hodná.

Jenže, na druhou stranu, když to takhle vyzdvihnu, nedávám tím najevo, že chovat se empaticky k člověku s handicapem je vlastně něco nadstandardního? Nespoluvytvářím tím tytéž předsudky, proti nimž se snažím bojovat? Možná by bývalo bylo rozumnější pochválit je spíš za to, že jsou milé a že se u nich cítím dobře, a nevnucovat jim tak myšlenku, že vhodné chování k člověku s handicapem je něco speciálního, když je navíc ani nenapadla a když se nejspíš stejně mile chovají ke všem.

Co si z toho můžeme vzít?

Mé pochybení byla nejspíš i chyba freudovská. Jeden můj známý totiž zrovna nedávno dělal prezentaci pro zdravotníky, jejichž problémy s komunikací s nevidomým jsou mezi našinci oprávněně notoricky známé. A tak u mě prostě a jednoduše došlo ke kognitivnímu zkreslení. Jak jsem to v té naší sociální bublině viděla před sebou, dobře se chovající zdravotník se mi v podvědomí nejspíš zformoval do obrazu osvíceného učence. Přitom mám já osobně se zdravotníky, až na nějaké malé incidentíky, zkušenosti dobré.

To, co se mi stalo, se v menším či větším měřítku často děje příslušníkům menšin, kteří jsou příliš obklopeni svou sociální bublinou (v našem případě např. informacemi ze světa nevidomých, do nichž se jako v případě každé menšiny promítají i ústrky a traumata včetně kolektivních – viz mé povídání o rovných příležitostech z minulého léta). Stalo se mi to navzdory faktu, že žiju kromě zrakového postižení ještě hromadou jiných věcí a že ledacos z naší pomyslné sociální bubliny sleduju jen zpovzdálí z profesionálního zájmu, ba mě některé aspekty on-line osvěty o životě bez zraku už nudí, ne-li přímo otravují.

Chci tím jen říct, že mě článkem o zraku a očích opravdu nepotěšíte, natož aby se mi chtělo pořád dokola číst o našich předsudečných bojůvkách a traumatech. Kdybyste se podívali na můj osobní facebookový profil, zjistili byste, že jsem nevýdělečný influencer, což mám vyplněné i v kolonce pro zaměstnání. Přesto u mě články o zrakovém postižení najdete jen sporadicky – lépe řečeno ve chvíli, kdy se z nich dá vykřesat něco nového nebo zábavného (resp. poučně-zábavného). Rozhodně je u mě naleznete méně často než u některých mých nevidomých přátel a známých (to není výtka, jen pojmenování odlišného přístupu).

Narodila jsem se holt s handicapem, a fakt, že si naši pomyslnou sociální bublinu držím poněkud od těla, nemění nic na tom, že jsem si před vstupem do ordinace nastavovala tichý režim na telefonu s hlasovým výstupem a že jsem potřebovala pomoc s nalezením kabinky, židle, křesla a dveří. To jsou věci, od nichž si odstup dost dobře nevytvoříte, jelikož ačkoli je vnímáte jako samozřejmost, je to zároveň vaše každodenní realita a spíš by bylo divné tak nějak necítit, že máte trochu jiné potřeby než ostatní pacienti. A tak se jako člověk s handicapem budete i chovat.

Neplačme ale nad rozlitým mlékem. I těm největším fajnšmekrům, kteří si až nezdravě zakládají na tom, aby působili jako lidé, již žádný handicap nemají, se něco podobného jistě někdy stalo. Možná právě proto, že se horlivě snažili zapadnout, a mnohé věci tím vytěsnili. Pojďme tedy udělat to nejjednodušší, co se udělat dá – pojďme o tom mluvit, nahlas to pojmenovat a uvědomit si, že na předsudcích společnosti vůči nám se možná tak trochu spolupodílíme i my sami.

P.S. Kdyby náhodou nějakého fajnšmekra napadlo pohoršovat se nad skutečností, že k lékařce chodím už několik let, ale stále netrefím po budově, jsem docela zdravá a chodím tam jen jednou za rok. A za rok se to holt zapomene, tudíž je asi pro všechny zúčastněné strany důstojnější, když si nechám pomoct. V jiných situacích už jsem se mnohokrát rozhodla jinak a možná ne vždy správně.

Důstojný život s handicapem totiž nespočívá pouze v tvrdohlavé, někdy až výstřední demonstraci vlastní nezávislosti, nýbrž i v určité míře pokory. A ještě něco: Pokud nevidíte, není ostuda mít po nepříjemném vyšetření potíže s orientací i tam, kde to znáte. Nemusíte nikomu včetně sebe samých dokazovat, že až přijdete domů a trochu si odpočinete, vezmete do ruky ostrý nůž. Jen byste zas a znova otáčeli oním pomyslným kolem předsudků, které se bez naší vlastní laskavosti k sobě i druhým jen tak nezastaví.

Zdroj: https://seslepcemoslepote.blogspot.com

zpět na obsah

Zajímavosti

Zajímavosti ze světa zvířat

Nejvyšším živočichem je žirafa (Giraffa camelopardalis) s výškou okolo 5 metrů.

Pranostika

Dubnové pěkné počasí, dětský pláč, ranní rosa a dědicovo kulhání nemívají dlouhého trvání.

Rady našich babiček

Nezralá rajská jablíčka lze nakládat rovněž tak jako okurky. K jablíčkům se přidávají papriky. Takto naložené jsou pikantní přílohou k jídlům. Nutno konzumovat nejdříve po 2 měsících.

zpět na obsah

Nabídka pro čtenáře

Woodová Barbara – Modrý kámen

Svatý modrý kámen se zrodil před třemi milióny let kdesi v hlubinách vesmíru. Jako meteorit jednou dopadl na Zemi na území Afriky. V tamější rokli ho jednou objeví pračlověk a získá díky němu nezvyklé schopnosti. Poté, zhruba před 35 tisíci lety se kámen objeví na Blízkém Východě u potomků původní africké majitelky. Byli vyštváni z původní země a hledají nové působiště na Severu a Východě. Kniha třetí se odehrává v údolí řeky Jordán zhruba před 10 000 lety.

Kniha čtvrtá pak ve starověkém Římě roku 64. Hlavní hrdinka díky kameni poznává pravou víru a stává se z ní křesťanka. Za to umírá v podzemní kobce vězení. Kniha pátá nás zavádí do Anglie roku 1022. Hrdinkou je abatyše chátrajícího kláštera, v jehož sousedství vyrůstá nový, mnohem modernější klášter. Všechny jeptišky směřují tam a abatyše je svědkyní úpadku staré, původní víry. Když je nový klášter přepaden Vikingy, abatyše i starý klášter s pevnými zdmi zachraňuje všechny jeptišky, kterým se podaří uprchnout. Hrdinkou šesté knihy je mladá švadlenka, která hledá svou rodinu. Zamiluje se do španělského rytíře, dostane se do tureckého harému, aby se později stala královnou země Zandu, po boku svého manžela.

Kniha sedmá je situována na Martinik roku 1720. Hrdinkou je manželka bohatého vlastníka plantáží, která teskní za svými dětmi, kteří jsou na vychování a studiích ve Francii. Poté, co ostrov přepadnou piráti, Brigitte se jim postaví a zachrání celý rodinný majetek. Poslední, osmá kniha se odehrává na Divokém americkém západě roku 1848. Všechny tyto příběhy provází vlastnictví hlavních postav kouzelného modrého kamene. Modrý kámen, podle knihy, zůstal ve Spojených státech a je umístěn ve výloze jednoho californského obchodu. Majitel je ochoten jej prodat pouze osobě, která bude v jeho očích tou správnou.

zpět na obsah

Literární okénko

Guillaume Apollinaire - Rýnská noc

Víno v mé sklenici se chvěje jako plamen
Slyš kterak námořník z veslice vzdálené
Zpívá jak při luně sedm žen viděl známé
Ždímat své kadeře dlouhé a zelené

Zpívejte flamendři křepčete tanečníci
Jen ať už neuslyším ten námořníkův hlas
A přiveďte mi sem dívenky bledých lící
Co mají do snu zrak a do copanu vlas

Z hroznů co pomalu zrají tu na svazích
Rýn do nějž padla noc je předem přiopilý
A námořníkův hlas jak skomíravý křik
Žaluje na víly jež léto zakouzlily

zpět na obsah

Výročí

V měsíci dubnu oslavili narozeniny Bohumila Flaumová, Jiří Čuban, Jaroslava Žáková a Marek Müller, svátek pak Marcela Peterková, Marcela Machovičová, Miroslava Machková, Marek Müller a Jiří Čuban. Všem srdečně blahopřejeme a přejeme hodně zdraví, štěstí a spokojenosti.

zpět na obsah

Co nám chutná

Pečené kuře s ranou zeleninou

Suroviny: 1 kuře, sůl, 150g zeleniny (mrkev, celer, petržel, pórek, kedluben), 2 lžíce oleje, 2 mladé cibulky.

Postup: Kuře osolíme. Na oleji zpěníme nadrobno pokrájenou cibuli, přidáme pokrájenou zeleninu, podlijeme trochou vody a dusíme do poloměkka. Kuře naplníme zeleninou, zašijeme a pečeme.

zpět na obsah

Kontakt

Klub přátel červenobílé hole z. s.
IČO: 26999960
Adresa: Cafourkova 13, 181 00 Praha 8
web: www.klubpratel.wz.cz

Naši činnost finančně podporuje Nadační fond Českého rozhlasu ze sbírky Světluška.

Úřad vlády ČR – Vládní výbor pro osoby se zdravotním postižením


zpět na obsah
(c) 2007 KPČH o. s. - webdesign jarha (externí odkaz)