Paprsek ze tmy, březen - duben 2015

Úvodní strana > Paprsek ze tmy > Paprsek ze tmy, březen - duben 2015

Vydává - Klub přátel červenobílé hole o. s.

Obsah


Poznámka nad čarou

Milí čtenáři, jsme tu s novým dvojčíslem našeho klubového časopisu. Tentokrát je dost obsáhlý a věřím, že si tak každý najde, co ho potěší. Jeden příspěvek nám dokonce napsal pes! Najdete ho v rubrice Zajímavosti pod názvem "Já a moje smečka". A ráda bych ještě pogratulovala dvěma dámám, Daně Ťukalové a Otě Pačesové. Té první za 2. místo v soutěži "Internet a můj handicap", té druhé za ocenění prestižní Cenou MOSTY 2014.

Martina Hanusová

zpět na obsah

O čem přemýšlíme

Dnes jsem zařadila do této rubriky článek, se kterým naše Danuška Ťukalka vyhrála 2. místo v soutěži "Internet a můj Handicap". Výherci se vyhlašují každý rok na konferenci INSPO.

Červenobílá hůl

Krásný je život plný lásky a pochopení, smutný je, když si lidé závidí a nepřejí. Červenobílá barva je znamením různého druhu:

  • MHD
  • Zábradlí
  • Hůl pro hluchoslepé a pro tu mám i úsměvný a současně dojemný příběh ze života

Stojím na zastávce MHD, přijde paní asi kolem 50 let a něco povídá, mám zvláštní pocit, držím v ruce svoji nejvěrnější kamarádku červenobílou hůl, a něco mi říká, že paní stojící vedle mě asi mluví ke mně. Ale nic nerozumím a nereaguji. Potom už začala paní křičet, protože jí asi vadilo, že jí nikdo neodpovídá, křičela toto: „Vy jste nějaká nahluchlá paní kontrolorko, chci vědět, jestli jste kontrolka MHD, když máte tu červenobílou hůl!!!??? Nevěděla jsem jak odpovědět, vyndala jsem tablet, zapnula internet, našla jsem webovou stránku na téma červenobílá hůl, a paní četla a četla, až se rozplakala. Plakala, protože si uvědomila, že se s lidmi, jakéhokoli handicapu, má jednat trochu jinak a to mile. Ne lidi podezírat, že nechtějí mluvit, ale že nemusí např. slyšet a současně mohou i špatně vidět. Což je můj příklad.

Jsou nevidomí, kteří vypadají také velice dobře, znám je osobně a já jim to přeji. Také chci být krásná žena a usměvavá, nepatřím k těm, kteří se za svůj handicap schovávají. Mým koníčkem je cestování, přátelé a vnoučata. Dalšího koníčka, který je v mém životě velmi důležitý, a mám ho stále u sebe, je tablet s internetem, bez něho nemohu komunikovat s okolím, ani se dovědět, jaké je venku počasí.

První co po ránu udělám, zapínám notebook a internet, mezi tím, než to nastartuje, stíhám kávičku zalít a hurá zaujmout místo k pc stolku – drby, novinky, zprávy doma a ve světě, nezapomenout přečíst úpravy zákonů a o kolik kde co zdražili, sprostě i zanadávám, ale nepřála bych nikomu slyšet, jak sprostá někdy jsem (velký úsměv). Dobrá je komunikační cesta emailem s mými lékaři, vážím si jich, že chápou můj handicap a vždy si čas najdou, aby mi odepsali. Večer je internet pro moje soukromé skypování s přáteli, úžasná věc když nemůžete ven třeba v době nemoci nebo za ošklivého počasí. Necítím se tak sama, vím, že na druhé straně někdo je, popovídáme si, jak den uběhl, ale i o lásce a sexu.

Vnoučata na facebooku si občas stěžují na rodiče, já s radostí s nimi sdílím i jejich bolístky a dobře odvedenou práci ve škole. Také stále chodím do školy, tedy na různá školení, vnoučata mi fandí a říkají naše bábinka je šikulka. Ale jak je před zkouškami, tablet musí se mnou všude i na pivečko (úsměv), abych byla dobře připravená ke zkouškám. Ráda cestuji a k tomu patří fotografování, nemusím mít mobil a foťák, ale tablet stačí, fotografie si pak v klidu vybírám a upravuji, prostě „Je to paráda“ jak zpíval pan zpěvák Karel Zich.

Doma si v klidu v tabletu také opravuji i doplním poznámky, co nestačím udělat s klientem na pracovní schůzce, pak zasílám šéfovi k nahlédnutí. Kontrola šéfa je důležitá, chyb dělám jak máku a říkám si, co blbneš, na co jsi zase myslela? (velký úsměv).

Internet je můj život a pro můj handicap – hluchoslepota, je to nejlepší komunikační pomůcka! Bez něho si svůj život už ani nedovedu představit. A abych nebyla macešská ke své věrné kamarádce čb holi. Bez té také ne!

Dana Ťukalová

zpět na obsah

Klubové aktivity

Návštěva výstav "Dívej se rukama" a "Tactus 2015"

V poslední době jsme navštívili dvě velmi zajímavé výstavy. V galerii U prstenu na Starém Městě vystavoval umělec David Linek. Představil svou tvorbu posledních let. Především se jednalo o ilustrace knih určené pro nevidomé. Byly vystaveny soubory např. významných architektonických památek, zejména zámků v ČR, dále jsme si mohli sahat na jednotlivé erby šlechtických rodů. Další velmi zajímavý byl soubor domovních znamení s určením ulice i čísla domu. Seznámili jsme se s reliéfy prehistorických zvířat. Všechno bylo na pohmat příjemné. Výstava byla ve dvou místnostech, exponáty byly dostupné jak očima, tak rukama.

Všem se nám výstava líbila a náš program jsme zakončili návštěvou restaurace U Betlémské kaple, kam jsme se naštěstí všichni vešli. Byl nás dost velký počet.

Druhou zajímavostí byla výstava Tactus. Název Tactus pochází od slova taktilní, tj. hmatový. Cílem projektu je podpořit tvorbu knížek s hmatovými obrázky pro nevidomé děti. Letos probíhal již pátý ročník tohoto projektu. V církevní škole v Karlíně jsme prohlíželi a obdivovali výsledky práce lidí, kteří pomáhají nevidomým dětem.

Byly to neobyčejné knihy, velkoformátové, vázané do měkkých textilních materiálů. Na levé straně byl vždy text pohádky i v bodovém písmu a na pravé straně hmatový obrázek, tvořený opět z textilu i jinými materiály, kamínky aj.

Mě zaujala kniha, která měla na titulní straně kapsu, opět všechno z textilu, ve které byl ukryt malý dráček, jaký pouštějí děti ve větru. Na ocásku byly jen patentky. Na každé stránce byl hmatový obrázek a děti mají v obrázku vyhledat mašličku, která je připevněna patentkou. Mašličku z obrázku vyndají a připnou dráčkovi na ocásek. A podobných interaktivních knížek tam bylo nespočítaně. A těch nápadů na zpracování textů, tvorba obrázků a potom výroba celé knihy! Obdivuhodné.

Výstavou nás provázely studentky a předváděly nám jednotlivé knihy. Ale to bychom tam museli být aspoň dva dny, abychom si všechno prohlédli. Doufám, že příští rok opět výstavu navštívíme a budeme pokračovat v prohlídce.

Po výstavě jsme navštívili ještě jednu zajímavost a to Kočičí kavárnu. Kočičky tam posedávají a polehávají na kanapíčkách a mohou se hladit a chovat. Takže když člověk má nějaký problém, může se přitulit ke kočičce a hned je mu lépe.

Stanislava Kníchalová

Výstava "Tactus 2015"

Dne 27. března jsem jela do Prahy v 9,40 a přijela jsem v 11,55. Konala se výstava Tactus a tu si přece nenechám ujít. Paní Pačesová mě vyzvedla na nádraží a pak jsme se šly naobědvat. Po dobrém obědě jsme šly na výstavu. Bylo nás méně - já, Ota, Otík Nepraš, Stáňa Kníchalová. Bylo to moc hezké, spoustu knížek. Otíka pak doprovodila paní Pačesová domů, já jsem byla zabrána do prohlížení. Pro mě si přišel přítel Jarda a byli jsme tam spolu do půl sedmé do večera. Odcházeli jsme poslední s paní Kochovou a ještě tam byla snad jedna studentka, ony si spolu povídaly. Jinak už nikdo. Jarda říkal, že některé knížky byly zajímavé. Mně se nejvíc líbila "Dentální hygiena", nevidomý člověk nemá možnost sáhnout si na zuby a třeba i na provrtaný či zdravý zub a paradentózu.

Jaruška Dvořáková

zpět na obsah

Aktuálně před uzávěrkou

Dne 19. 3. 2015 se v Brně v hotelu Voroněž konal již 7. ročník Ceny MOSTY. Cituji ze stránek www.nrzp.cz: V zájmu podpory aktivit přispívajících významným způsobem ke zlepšení postavení osob se zdravotním postižením a jejich participace začala NRZP ČR v roce 2003 s pravidelným vyhlašováním ceny MOSTY. Cena je udělována za mimořádnou aktivitu nebo čin ve prospěch občanů se zdravotním postižením. Za rok 2014 byla cena udělena ve třech kategoriích: I. kategorie instituce veřejné správy. II. kategorie nestátní subjekt, III. kategorie osobnost hnutí osob se zdravotním postižením.

Ve III. kategorii byla mezi pěti nominovanými i naše tajemnice a zakladatelka KPČH Ota Pačesová. Bylo mi ctí, že si mě vybrala jako svůj doprovod na slavnostní předávání cen. Cenu MOSTY skvěle moderoval Aleš Cibulka, o hudební program se postarali zpěváci Laďa Kerndl a Tereza Kerndlová a skupina Hradišťan. Ve III. kategorii byla jako vítězka vyhlášená in memoriam paní Jana Hrdá. Ostatní nominovaní obdrželi diplom. Být mezi pěti nominovanými v této prestižní ceně je velký úspěch a myslím, že můžeme být na naši Otu náležitě hrdí. Gratulujeme!

Martina Hanusová

zpět na obsah

Zajímavosti

Zajímavosti ze světa drahých kamenů: Ametyst - léčí nespavost, bolesti zad, hlavy, problémy s nadváhou, čistí pleť. Má příznivé účinky na různé intoxikace, omezuje účinky radioaktivního ozáření, pomáhá při cukrovce, epilepsii, usnadňuje porod. Vládne znamením Ryb, Kozoroha, Panny, Berana a Střelce. Místa nálezu: Brazílie, Madagaskar, Uruguay, Mexiko. Barva: od světle po tmavě fialovou, někdy s bílou vrostlicí.

Hematit (Krevel) – podporuje tvorbu červených krvinek, posiluje plíce, léčí revmatizmus a nespavost. Pomáhá při léčbě psychických poruch, depresí, stresu, tělesné vyčerpanosti, nedostatečné funkce ledvin i menstruačních bolestí. Vládne znamením Berana a Štíra. Místa nálezu: Indie, Brazílie, Nový Zéland. Barva: tmavě kovová.

Pověra: Černá kočka přes cestu znamená smůlu, kdy je lepší vůbec nevycházet z domu. Pokud kočka přes cestu přeběhne, je lepší se vrátit k nejbližší křižovatce a volit jinou cestu.

Spadne-li vám lžička, očekávej hosta.

Jana Rzepecká

Já a moje smečka

U nás doma je to zařízeno tak. Já, moje panička a páníček. Asi bych se vám měla představit, jako slušně vychovaný pes. Jsem Labradorka, černá jako briketa. A taky mi hned, jak jsem se narodila, začali takhle říkat. Nemohu říct, že by mi to nějak vadilo, asi jsem z toho ještě neměla rozum. Potom, když jsem už trošku povyrostla, mě překřtili na Brigitu, což mi už zůstalo.

Ale abyste si nemysleli, že jsem jen tak nějaký voříšek. To zas ne. Mám vysokou psí školu. Když jsem složila zkoušky, mohla jsem začít pracovat. Asi si řeknete: „Co může takový pes dělat? Maximálně někde u boudy hlídat.“ Jenže to je omyl. Nestudovala jsem tak dlouho jen proto, abych sem tam zaštěkala, jako moji hlídací kamarádi, kterým stačí jen psí základka. Takže já jsem, prosím, vodící pes. Moje cvičitelka je na mne náramně pyšná. Musím říct, že odvedla opravdu dobrou práci. Naučit mě něco pořádného, to muselo být hodně těžké a určitě se mnou měla práce až nad hlavu. Když jsem už uměla všechno, co má takový správný vodící pes umět, skládala jsem zkoušku. Ani jsem neměla trému, musela jsem si však dávat pozor na to, abych zvládla všechno tak dobře, aby se mi podařilo udělat tu zkoušku. Každý se na mne díval a posuzoval, jestli jsem opravdu dobře připravená. Nakonec jsem prošla, hurááááá!!!!!

Po té zkoušce jsem se dozvěděla, že musím od mojí cvičitelky pryč. „Kam?“ Upřímně jsem se vyděsila. Jak známo, my pejsci nemáme rádi změny a něco takového, jako je stěhování do jiného prostředí, nás většinou vyvede z míry. Pak chvíli nevíme, čí vlastně jsme. Od začátku mého přestěhování k mojí smečce to nebylo podle mého psího gusta. Trvalo nějaký čásek, než jsme se s mojí paničkou poznaly a trochu si na sebe zvykly. Byla na mne hodně přísná, než jsem si ji omotala okolo svého ocásku. Teď je už všechno v pořádku a neodstěhovala bych se od mojí smečky ani za nic.

S páníčkem to ale bylo jiné. Hned, jak jsem se s ním přivítala, jo, vy asi nevíte, jak takové psí vítání vypadá. No, to se vlastně vyskočí a předníma nohama chytnete toho, s kým se právě chcete přivítat. Přitom stojíte na zadních a to je někdy opravdu těžké, abyste udrželi rovnováhu. V horším případě se vytvoří valná hromada, to znamená, že se všichni válí na zemi a bláznivě se smějou. To platí o dvounohých členech smečky. Záleží ale na tom, jestli lidi mají dost smyslu pro humor. Moje smečka ho má opravdu vrchovatě. A samosebou k tomu patří pořádné olíznutí. Tak s mým páníčkem jsme se takhle přivítali a hned jsme se měli rádi. Já vůbec mám ráda všechny dvounohé i čtyřnohé kamarády, kromě koček, ovšem.

Zjistila jsem ale hroznou věc. Představte si, že mě někteří dvounožci nemají rádi, dovedete si to představit? Zjistila jsem to tak. Jednou moji paničku navštívila její kamarádka a už z dálky volala: „Brigito, jdi ode mne pryč!“ A to jsem se ještě ani nestihla připravit k vítacímu rituálu. Když se to tak vezme, měli by mě mít přece rádi všichni, když já mám ráda zase všechny, no ne? Naštěstí panička měla ještě jednu psí kamarádku. Už ji bolely nožky, tak byla na důchodu. To nevíte, že i my, psi můžeme jít po službě do důchodu? No jasně, je to tak. Ta moje starší kolegyně mě ale stihla předat několik cenných zkušeností a rad do života. Vsadím se, že nevíte, co jsme si v té krátké době, kdy jsme se setkaly, stačily říct. Takový taneček, zvaný „Nejedla jsem 14 dní“ je velmi důležitou psí kreací, zvlášť v řeznictví. Tam se vždycky najde někdo, kdo vám uvěří úplně všechno. A pak ta sladká, vlastně, co to povídám, slaná odměna.

Štěpa, tak se jmenovala moje předchůdkyně, mě tenhle taneček naučila a hned se pak uložila k mojí paničce. Vítaly se spolu a já, jako bych tam ani nebyla. Nejdřív mi to nevadilo, ale když jsem si už zvykla, že je to moje smečka, jsem ji marně odháněla. Nejpodivuhodnější věcí bylo, že mi zabrala můj pelíšek. Nikdo se na ni nezlobil, naopak, všichni byli nadšeni tím, jak si všechno pamatuje ještě z doby, kdy sama byla vodící pes, než odešla do psího důchodu.

Co mi Štěpa ještě kladla na srdce? „Brigitko, pamatuj si, že až bude panička vařit, lehni si jí za záda a hned, jak něco upadne, se po tom vrhni. Víš, většinou padají na zem samé dobroty. A co je na zemi, to je psovo, pamatuj si to!“ Říkala to velmi důrazně a obě jsme se radovaly, že nám nikdo nerozumí. Jenže já mám na tohle trochu jiný názor. Vůbec mě nebaví stopovat, co zrovna upadne. To raději odpočívám nebo si hraju s páníčkem. Mám takovou bezvadnou hračku, říkáme tomu přetahovadlo. Vypadá to jako kost, celá plyšová a na každém konci je smyčka, za kterou se dá dobře chytit do zubů. Páníček ji do zubů nikdy nevzal, i když by to asi byla docela švanda. Vždycky tu smyčku vzal do ruky a pak už se jen přetahujeme. Já ji nikdy nechci pustit, tak mě raději nechá vždycky vyhrát.

To u stolu je to zajímavější. Když je právě oběd nebo jiné jídlo, sednu si mezi moji smečku a sleduju, co se bude dít. Panička je hodně skoupá, málokdy jí něco upadne. Zato páníčkovi pořád něco padá. To je vždycky radost s nimi být u stolu. Letos na podzim to bude už 5 let, co mám svoji vlastní smečku. Když jsem se přistěhovala, říkali mi jen Brigito. Zato teď mám jmen, že bych je nespočítala, nestačily by mi na to ani moje psí prstíky. Tak například: ne jen Brigita, ale také Brídža, Brídžinka nebo taky Briketáček, zkrátka, někdy sama váhám, na co mám vlastně slyšet. Ale když se to tak vezme, slyším od mojí smečky na každé jejich zavolání. Příště vám povím, jaké to je, když musím hodně brzy vstávat a jet někam, kde musím předvádět, co všechno umím ještě z té psí školy.

Povídání psí dámy zaznamenala Milena Dohelská

zpět na obsah

Nabídka pro čtenáře

Robert James Waller – Madisonské mosty

Na farmě Johnsonových vyřizují sourozenci Carolyn a Michael pozůstalost po své matce Francesce. Její poslední přání, být zpopelněna a rozprášena z nedalekého Rosemanova mostu, je uvede do rozpaků a hlavně Michael s ním nesouhlasí. Proč by neměla být pohřbena vedle jejich otce? Probírají matčiny osobní věci a objeví v nich závěť neznámého muže, který si přeje totéž. Objeví také matčin deník, ve kterém o neznámém Robertu Kincaidovi píše, a rozčarováni se do něho začtou. Před mnoha lety odjely obě děti i s otcem na několik dnů na trhy. Francesca, jejich matka, zůstala doma na farmě sama. Rekapituluje svůj život a zjišťuje, že není šťastná. Nečekaně k ní přijíždí neznámý muž, který se představil jako Robert Kincaid, fotograf časopisu National Geographic. Fotil v okolí mosty a poslední z nich nemohl najít. Francesca mu nabídla pomoc a k mostu se vydali spolu. Co následovalo dále, několik dnů plných lásky, vášně, porozumění i dilema, zda odejít s mužem svého života či zůstat s rodinou. O tom všem pojednává tento dojemný příběh. V roce 1995 film pod stejným názvem režíroval Clint Eastwood, který si v něm zahrál i hlavní roli. Francescu hraje Meryl Streep.

Golding William – Pán much

Skupina chlapců ve věku 6-12 let jako jediná přežije havárii letadla na pustém ostrově. Jedná se o žáky prestižní školy, kteří se navzájem znají a dohodnou se, že jako první krok, aby přežili, zvolí si svého vůdce. Vyberou mezi sebou také skupinku „lovců“, tedy těch fyzicky nejzdatnějších, kteří by se měli postarat ostatním o obživu. Ostatní mají pečovat o společný tábor a hlídat signální oheň, který by na ně upozornil projíždějící loď. Přestože se chlapci na dobrodružství velmi těší, začínají mezi nimi narůstat spory a klesat disciplína, k jaké je škola vedla od útlého dětství. Objevuje se nový, nikým nezvolený „vůdce“, který se chce spolu s příznivci od ostatních oddělit. Strážci ohně se pod jeho vedením dychtivě vydají na lov a nechají vyhasnout oheň. Loď na obzoru je neviděla a chlapci se hádají, kdo za to může. Skupinka dětí se rozpadá a jakýkoli pokus o organizaci padá vniveč. Navíc se ostrovem šíří strach. Jeden z chlapců zahlédl netvora, který může všechny ohrozit. Vzniká skupina tvrdých a neúprosných lovců, chlapců bez jakékoli morálky či pravidel, které vede Jack, posedlý mocí a násilím. Nařídí svým příznivcům přinášet netvorovi oběti a klanět se mu. Původní vůdce Ralf je mnohem mírnější a rozumnější, trvá na řádu a disciplíně i na dohodnutých pravidlech. Se svými věrnými jsou však v menšině a stávají se pro Jackovy lovce snadnou kořistí. Nakonec z nich zůstane naživu jen Ralph a zdá se, že i jeho osud je zpečetěn … Kniha popisuje vývoj morálky, autority i touhy po moci v uzavřené skupině lidí. Je i o šíření strachu jako mocenského prostředku. Zobrazuje podstatu naší civilizace a velmi křehkou hranici, která nás odděluje od zvířecí smečky, kde platí jen právo silnějšího.

Tento skvělý román byl dvakrát zfilmován. V roce 1963 jej ve stejnojmenném černobílém filmu výborně ztvárnil anglický režisér Peter Brook. V roce 1990 podle něj natočil volnější či modernější verzi americký režisér Harry Hook.

Jana Rzepecká

zpět na obsah

Literární okénko

František Halas – Co všechno musí udělat jaro

Vytáhnout trávu z hlíny a na zeleno ji natřít.
Načernit pěkně stíny a všechno živé sbratřit.
Nachystat noty ptáčkům, obléci nahé stromy,
Vysmát se poškoláčkům, pozlatit střechy, domy.
Všem hadům svléci kůži, načesat řádně louky,
Spočítat lístky růží a pruty leštit, brouky.
Rozmíchat v lese barvy a kdeco zrána zrosit,
Probudit v zemi larvy a teplo do děr nosit.
Včeličkám květy sladit a děcka nutit vstávat
A kožich kočkám hladit a peckám jádra dávat.

(basne.cz)

Posílám ti pomlázku, ale jenom po hlásku.
Dneska si jist nikdo není, je tu nové nařízení.
Slepička má ptačí chřipku, nejde ani ke krmítku.
Pořád někde hnízdo hledá, ale stejně vejce nedá.
A kdyby ho přece dala, vláda by to zakázala.
Musíme jí býti vděční, vajíčka jsou nebezpečný.
Místo hezké krasličky budem barvit rakvičky.
Nechytej se za srdce, oslavíme velikonoce.

Básně vybrala Jana Rzepecká

zpět na obsah

Výročí

V měsíci březnu slaví narozeniny Pepa Jandl, Jarmilka Tarčincová a Honza Beneš, svátek pak Mirek Klemera a Pepa Jandl. V dubnu oslavují svůj svátek Jirka Javůrek a Marcelka Machovičová. Přejeme vám hodně zdraví, spokojenosti a jarní pohody.

zpět na obsah

Co nám chutná

Recept na salát z řeřichy

Na salát si připravíme: 200 g lučiny, 10 ml kefíru, 50 g nastrouhaného celeru, 1-2 hrsti řeřichy, sůl, pepř. Smícháme lučinu s kefírem, přidáme najemno nastrouhaný celer a nadrobno nasekané lístky řeřichy. Vše dobře promícháme, dochutíme solí a pepřem. Podáváme s celozrnným pečivem, případně s knäckebrotem.

Řeřichu si můžete snadno a rychle vypěstovat na papírovém ubrousku. Nasypete semínka do misky na vlhký ubrousek a dáte na světlo. Do 3-5 dnů máte plnou misku řeřichy. Nezapomeňte ubrousek vlhčit, voda v misce nesmí stát, aby nám řeřicha neplesnivěla.

Ota Pačesová

zpět na obsah

Kontakt

Klub přátel červenobílé hole o. s.
IČO: 26999960
Adresa: Cafourkova 13, 181 00 Praha 8
web: www.klubpratel.wz.cz

  • Liberec - Marcela Machovičová 460 05 Liberec
    e-mail: Machovicova@seznam.cz
    telefon: 485 113 223
  • Praha - Ota Pačesová Cafourkova 13, 181 00 Praha 8
    e-mail: pacesova.ota@volny.cz
    mobil: 775 164 190
    telefon: 284 691 012
zpět na obsah
(c) 2007 KPČH o. s. - webdesign jarha (externí odkaz)