Paprsek ze tmy Říjen 2020

Úvodní strana > Paprsek ze tmy > Paprsek ze tmy Říjen 2020

Vydává - Klub přátel červenobílé hole z. s.

Obsah


Poznámka nad čarou

Jak vznikly názvy pražských čtvrtí II.?

Kobylisy: Pravděpodobně šlo o nějaké přezdívkové jméno původních obyvatel. Uvažuje se o tom, že šlo o ves lidí, kteří se lísali ke kobám, tedy ke krkavcům.

Bohnice: Název zněl původně Bohemice nebo Boemice. Jméno vychází z latinského osobního jména Bohemus. Bohemus byl Čech, šlo tedy o ves lidí Bohemových.

Čimice: Jméno vychází z osobního jména Čám, šlo o ves lidí Čámových.

Libeň: Název vychází ze staročeského osobního jména Ljuben a označoval Ljubnův dvůr. Jméno Ljuben se vykládá jako milovaný.

Karlín: Pojmenovali ho na počest české královny Karolíny Augusty.

Vysočany: Název označoval původně ves Vysočanů, tedy lidí žijících na nějakém vyvýšeném místě, nebo lidí, kteří přišli z nějaké obce s názvem Vysoká.

Prosek: Jméno znělo staročesky prósek a slovo prósek mělo stejný význam jako naše slovo průsek, tedy nějakou prosekanou cestu v lese.

Střížkov: Název vychází z osobního jména Střížek nebo staročesky Střiežek, stál tu Střížkův dvůr.

Hrdlořezy: Šlo o přezdívkové jméno tamních obyvatel. Lidem se tam říkalo hrdlořezy, protože šlo o nějaké rváče, násilníky.

Vršovice: Název vychází pravděpodobně z osobního jména Vrš nebo Vrša, šlo tedy o ves lidí Vršových. Uvažovalo se o nějaké souvislosti s kmenem Vršovců, ale to se nepodařilo prokázat.

Záběhlice: Označují ves lidí zaběhlých, tedy lidí, kteří se skryli v údolí Botiče.

Strašnice: Název označoval ves lidí Strašnových, jméno vychází z osobního jména Strašen.

Malešice: Původně se nazývaly Mališice, šlo o ves lidí Mališových. Název vychází z osobního jména Mališ či Mališa.

Chodov: Název vychází z osobního jména Chod a šlo o Chodův dvůr.

Háje: Byly pojmenovány podle hájů, tedy menších lesíků, které se zde nacházely.

Modřany: Místo, které se nachází na místě dnešních Modřan, se dříve nazývalo Modřiluhy. Šlo tedy o pojmenování nějakých mokrých luh s modře zbarvenými rostlinami. A pojmenování Modřany označovalo ves obyvatel těch modrých luhů, takže šlo o ves lidí bydlících u modrých luhů.

Komořany: Byla to ves lidí, kteří bydleli na pozemcích královské komory.

Cholupice: Původně se nazývaly Cholpice a to jméno vychází z osobního jména Cholp, které nějak souvisí s podstatným jménem chlup.

Točná: Jméno se dřív dávalo do souvislosti se slovesem točit a vykládalo se jako místo, kde se točí vítr. Ale spíš je pravděpodobné, že existuje nějaká souvislost se slovesem téci a vodním tokem nebo s vodními toky, které se zde nacházely.

Kamýk: Jméno původně označovalo zřejmě les, kde se nacházely nějaké menší kameny nebo skalky, protože Kamýk byla zdrobnělina slova kámen.

Stodůlky: Název vychází ze zdrobněliny slova stodola, takže se zde zřejmě nacházely menší stodoly.

Třebonice: Původně se jmenovaly Třebunice a šlo o ves lidí Třebunových, tedy nějakého rodu patřícího osobě jménem Třebuna.

První úplněk nastane 1. října ve 23.05 hodin a druhý 31. října v 15.49 hodin.

zpět na obsah

O čem přemýšlíme

Proč se v názvu mých stránek objevuje slovo „slepý“, když se jeho používání nedoporučuje?

Alespoň trochu problematiky znalému čtenáři už nejspíš dojde, že se dnes budeme bavit o politické korektnosti. O slibované obrázky a sochy vás samozřejmě neošidím. U mé stránky „Já slepá v ulicích“ se ovšem objevil komentář, jehož pisatel mi vytýká nedostatečnou politickou korektnost, jak se tento někdy až trochu purismus odborně nazývá. Nemám nic proti podobným připomínkám, jen je vhodné je uvést na pravou míru. Níže tedy uveřejňuji (s drobnou kosmeticky-jazykovou úpravou) dotyčný komentář a svoji reakci. Ještě jednou děkuji autorovi za skvělý námět:

„Měl bych jen takovou připomínku. V rámci osvětové činnosti, při které žáky ZŠ, potažmo studenty SŠ seznamujeme s "NEVIDOMÝMI", jejich životem, běžnými aktivitami, a vysvětlujeme jim, jak se k nevidomým chovat atd. jim Mimo jiné složitě vysvětlujeme, proč se používá výraz nevidomý, a ne slepý, což je velmi rozšířený nešvar hlavně mezi staršími a dříve narozenými... Proto mě dost udivuje a nepříjemně překvapuje, že se s výrazem slepý či ještě horší slepec najednou setkám i v oblasti článků, u kterých bych očekával trochu štábní kultury. Nehledě na samotný fakt, že samotný výraz slepý či slepá mi přijde víc než urážející.“

Odpověď: Děkuji za připomínku. Ano, slovo slepý je v dnešní době považováno za pejorativní a jeho používání se nedoporučuje. To ovšem platí zejména v případě, kdy vidící mluví o nevidomém. Proto také správně vysvětlujeme žákům či jiným příslušníkům širší veřejnosti, že je lepší výraz "slepý" nahradit slovem "nevidomý". V prostředí zrakově postižených nebo všeobecně v případě, kdy nevidomý mluví sám o sobě, se slovo "slepý" používá. V tomto případě nejde o urážku, nýbrž o specifický druh humoru, většinou spojený s tím, že si dotyčný dělá legraci sám ze sebe. Zde nám nikdo nemůže přikazovat, jak sami o sobě máme mluvit. Jde totiž o nás samotné, takže by to už hraničilo s porušováním práva na svobodu projevu. Samozřejmě v případě, že chce tento humor sdílet i vidící a slova "slepý" či "slepec" používat, měl by si být téměř stoprocentně jistý, že s tím jeho nevidomý parťák souhlasí. U nás doma byl například velmi specifický humor, takže mi maminka jednu dobu říkala "překrmený slepec". V tomto konkrétním případě nešlo o problém, jelikož jsem s tím byla srozuměna a ona se mě několikrát zeptala, zda mi tento typ humoru nevadí.

Pokud jde o moji publikační činnost, autor komentáře si pravděpodobně nepřečetl žádný z mých článků. Jinak by věděl, že v jejich obsahu používám téměř výhradně slovo "nevidomý", a to přesně z důvodu, který nám popsal. Slovo "slepec" je použito v některých článcích ve chvíli, kdy se sdělení vztahuje výlučně k mojí osobě a zároveň obsahuje více či méně zjevný humor. Názvy stránek "Já slepá v ulicích", "Já slepá v životě" a blogu "Se slepcem o slepotě, jak ji neznáte" se opět vztahují k mé osobě jako autorovi. Navíc jsou mediálně výrazné, a je tedy větší pravděpodobnost, že upoutají čtenáře. Myslím, že názvy typu "Já nevidomá v ulicích" či "S nevidomým o nevidomosti" opravdu nejsou něco, kam bychom se chtěli dostat. Nevypadá to hezky a myslím, že už bychom tu hraničili s omezováním přirozeností českého jazyka. Kdyby se slova "slepec" či "slepý" objevovala v informačních sděleních článků, výtka by byla samozřejmě oprávněná. Osobně se domnívám, že „štábní kultura“, kterou autor zmiňuje, spočívá i v tom, že člověk sice je politicky korektní, ale zároveň dokáže vytvořit učesaný, přirozený projev, v rámci něhož si ze sebe dokáže udělat legraci, ale přitom mu nelze nic vytknout. Nejsem žurnalista, ale myslím, že bez toho se mediální komunikace neobejde, pokud nechceme skončit u „nevidomého o nevidomosti“ a jiných paskvilů.

Řešme nejprve postoj, jazyk je až druhořadý. V neposlední řadě si musíme uvědomit, že přestože jazyk může ovlivnit naše podvědomé vnímání, nemůže změnit postoj či náladu člověka. Jaký je rozdíl v tom, jestli vám někdo na ulici řekne: „Kam čumíš, ty slepej debile?!“ nebo na vás stejně nakvašeným hlasem zařve: „Kam hledíš, ty nevidomá osobo s nižším inteligenčním kvocientem?!“? Nevím jak koho, ale mě osobně by urazily obě varianty, přestože druhá z nich je politicky korektní, protože použití správných výrazů by nezměnilo postoj mluvčího. A ten je důležitější než slova, která použije. Když to tedy shrneme: politická korektnost ano, ale nesmíme zapomínat, že je to až druhořadý problém. V první řadě musíme pracovat na postojích veřejnosti. Proč, to snad dostatečně ukázal výše popsaný naštěstí jen demonstrativní příklad.

Zdroj: seslepcemoslepote.blogspot.com

Zvoní vám v uších? Léčbu rozhodně neodkládejte

Přestože se mezi laiky tinnitus označuje jako zvonění v uších, pacienti slyší daleko širší škálu zvuků. Od hučení a pískání, až po šelest a praskání. V Česku je touto nepříjemností postiženo více než milion lidí. Přibližně procento z nich pak trpí velmi závažnou formou onemocnění. Nejsou schopni plnohodnotně žít. "Přechodně zažil nějakou formu zvonění v uších přibližně každý třetí dospělý Čech,“ říká neurolog Martin Jan Stránský. U některých lidí se bohužel problém vyvíjí do chronického stadia, kdy je pak farmakologická léčba daleko obtížnější. Viníkem může být stres.

„Zatím přesně nevíme, co tinnitus způsobuje, ale jednou ze zásadních příčin budou zřejmě narůstající stres a hluk, ve kterých žijeme,“ říká otorhinolaryngolog Tomáš Dvořák. Podle něj jde o problém, který sám o sobě není nemocí, ale průvodním jevem jiných chorob – ušních, srdečně-cévních nebo neurologických. Negativní roli při vzniku tinnitu hraje pravděpodobně i to, že uši a sluch obecně nemají šanci odpočívat – jde o orgán, který zatěžujeme čtyřiadvacet hodin denně, zatímco jiné během spánku nepracují.

Vzhledem k tomu, že za tinnitem se může skrývat celá řada jiných chorob, je velmi důležitá správná diagnostika. Příčinou totiž může být i nádor ve středním uchu nebo v oblasti sluchového nervu. „I když tyto nádory nebývají zhoubné, musíme je léčit,“ vysvětluje doktor Dvořák. Zvonění v uších může za určitých okolností signalizovat také začínající ztrátu sluchu, kterou by si pacient nemusel jinak uvědomit. Někdy problémy způsobují zúžené cévky, které zásobují střední ucho krví. To se dá řešit pomocí léků. Nepříjemný šelest můžou mít podle lékaře na svědomí také křeče drobných svalů, které se upínají na kladívko a třmínek. To jsou drobné kůstky ve středním uchu, které převádějí zvuk z bubínku do vnitřního ucha.

Pozor na léky. „Tinnitus může trápit také pacienty s roztroušenou sklerózou, někdy je následkem užívání antibiotik, antidepresiv, léků proti alergiím a dalších medikamentů,“ vysvětluje celostní lékař David Frej. Okamžitě je třeba zajít na vyšetření na ORL.

Léčba co nejdřív. Zbavit se tinnitu není vůbec jednoduché. „Důležité je přijít opravdu co nejdřív. Jestli necháte problém být, většinou přejde z akutní do chronické fáze a léčba se velmi zkomplikuje,“ říká doktor Dvořák. Podle něj existují vedle klasických medicínských postupů i některé alternativní metody a je dobré obě možnosti vzájemně kombinovat. Osvědčily se například masáže hlavy, jóga, meditace.

„Užitečné je také podávání ginkgo biloby v tabletách (jako potravinový doplněk). Ginkgo může pomoct po měsíci až šesti týdnech užívání,“ vysvětluje lékař. Odborníci doporučují i fyzioterapii, protože za tinnitus někdy může problém v oblasti krční páteře. „Tato příčina nemoci je léčitelná poměrně dobře. Vhodné můžou být Jacobsonova metoda progresivní muskulární relaxace, Feldenkraisova léčebná tělesná terapie, biofeedback, respirační cviky a další,“ vyjmenovává možnosti fyzioterapeut Petr Lhoták. Jak probíhá klasická terapie při léčbě tinnitu a jak si můžete pomoct sami, najdete v srpnovém čísle Blesk zdraví, které seženete na stáncích nebo si ho můžete v tištěné či elektronické podobě objednat.

Zdroj: prozeny.blesk.cz

zpět na obsah

Klubové aktivity

Nepříjemná příhoda

Na Facebooku jsem narazila na příspěvek Báry Flusserové, která je zakladatelkou USHER KLUBu. Sama má Usherův syndrom. Zažila cestou z práce nepříjemnou příhodu.

V pondělí 7.9. cestovala vlakem z Prahy domů, do malého městečka kousek za Prahou. Ve vlaku k ní přistoupila průvodčí a začala na ní křičet. Průvodčí měla roušku a tak Bára ani nemohla odezírat (je neslyšící), tak nestačila zareagovat. Průvodčí hrubě udeřila do ruky, a podle gest Bára pochopila, že jí průvodčí vyhazuje z vlaku. Lekla se a okamžitě ukázala jízdenku i průkazku ZTP/P. Červenobílou hůl měla v batohu. Průvodčí zkontrolovala jízdenku a průkazku. Bára se jí snažila znaky “neslyším” a “zúženě vidím – tunelové vidění” vysvětlit, že je neslyšící, a ještě špatně vidí, a proto hned nereagovala na výzvu průvodčí, předložit jízdenku. Průvodčí ale bez slov omluvy se otočila a odešla. Zřejmě ani neměla snahu zjistit proč Bára nereagovala. Bára podala na toto necitlivé chování průvodčí stížnost. Jsem zvědavá, co jí ČD odpoví. Máte někdo podobnou zkušenost s chováním lidí kolem sebe? Napište nám. Možná bychom měli nabídnout pracovníkům ČD osvětovou besedu.

Z příspěvku Báry Flusserové na Facebooku upravila Ota Pačesová

zpět na obsah

Aktuálně před uzávěrkou

Vyšší příspěvek pro zaměstnávání lidí s handicapem

O kolik bude vyšší? O 800 korun. Příspěvek od státu na mzdu lidí s handicapem se od října zvýší z 12 800 Kč o 800 korun. Pomůže to 60 000 postiženým. Zvýšením podpory na 13 600 korun chce vláda bránit rušení míst pro lidi s postižením. Při jednáních se ministerstvo financí klonilo k částce nejvýš 500 korun, zaměstnavatelé žádali 1100 korun. Navýšení příspěvku o 800 korun bude podle propočtů ministerstva práce a sociálních věcí ročně stát navíc 336 milionů korun. Příspěvek se vyplácí zpětně za předchozí čtvrtletí, zvýšený se bude poprvé proplácet za třetí čtvrtletí. Příspěvky míří na takzvaný chráněný trh práce. Letos v prvním čtvrtletí ho tvořilo 3450 zaměstnavatelů s víc než polovinou postižených pracovníků.

Zdroj: ČTK

Rouškovné prošlo Sněmovnou v prvním čtení

Mimořádný příspěvek důchodcům ve výši 5000 korun projednali v úterý poslanci v prvním čtení. Zrychlené schvalování zablokovala opozice. Vládní návrh zákona nyní zamíří k projednání do příslušných výborů. Tzv. rouškovné, jak se dávce přezdívá, mají důchodci obdržet v prosinci. Opozice tento záměr vlády kritizuje jako populismus a snahu zalíbit se důchodcům před krajskými volbami. Vláda navrhla poslancům schválit návrh zákona zrychleně už v prvním čtení během jediného dne, to ale ODS a TOP 09 vetovaly. Využily možnosti, kterou libovolné dva kluby v dolní komoře mají.

Celkem by mělo vládní opatření vyjít státní kasu přibližně na 15 miliard korun. Ministryně financí Alena Schillerová (za ANO) k mimořádnému příspěvku k důchodu řekla, že na něm našla vládnoucí koalice shodu. Zároveň v úterní rozpravě odmítla kritiku, že by se jednalo o populistický krok. Předloha nyní zamíří k posouzení do výborů a poslanci k ní budou moci předkládat pozměňovací návrhy.

Na základě vládní předlohy by důchodci o příspěvek nemuseli sociální správu žádat. Nárok by měli mít všichni ti, kteří budou penzi v listopadu pobírat. Dávku 5000 korun by měli dostat tak jako důchod, tedy na účet nebo složenkou. Příspěvek by nepodléhal případné exekuci a nezahrnoval by se do příjmů. Neměl by tak ohrozit pobírání dávek na bydlení či jiných sociálních podpor.

Zdroj: novinky.cz

Neslyšící a nedoslýchaví

Přesný počet Čechů s poruchami sluchu není znám, podle některých odhadů jich ale včetně seniorů může být až kolem jednoho miliónu. I když se na první pohled zdá, že porucha sluchu nemusí být pro život tak zásadní jako třeba onemocnění zraku, není tomu tak. V tomto materiálu se dozvíte, s jakými nástrahami se v běžném životě neslyšící a nedoslýchaví potýkají nebo jak s lidmi s poruchami sluchu dobře a efektivně komunikovat. Každoročně si 23. září připomínáme Mezinárodní den neslyšících. Jeho cílem je zejména rozšířit povědomí o úskalích života lidí s poruchami sluchu. Ti se každodenně dostávají do řady obtížných situací, které jsou pro slyšícího člověka zcela banální.

Život bez telefonování. Pro slyšícího jde o rutinní činnost, která ho mnohdy třeba i otravuje. Neslyšící člověk však telefonovat nemůže. Většina životních situací se dá naštěstí vyřešit jinými způsoby komunikace; ale například u přivolání záchranky, u něhož hrají roli i sekundy, může být možnost zavolat a dostávat po telefonu pokyny klíčová. Nejen telefonická, ale i osobní komunikace je pro lidi s poruchami sluchu komplikovaná. Řada z nich sice umí odezírat, klasický rozhovor však obvykle vést nemohou. Kromě faktu, že nejsou schopni slyšet a nezřídka ani mluvit, bývají velkým problémem i rozporuplné reakce okolí.

Se slyšícími to nemají jednoduché. „Češi jsou často rezervovaní a při prvním kontaktu se špatně slyšícím či neslyšícím člověkem, který například požádá o pomoc, reagují nevstřícně, leknou se a z komunikace vycouvají. Často je patrné, že si se situací nevědí rady,“ říká v rozhovoru pro dTest Šárka Prokopiusová, prezidentka Svazu neslyšících a nedoslýchavých (SNN).

Rozpaky slyšících podle ní pramení i z toho, že na rozdíl od tělesného či zrakového postižení má to sluchové velkou nevýhodu – není totiž vidět. Člověk na vozíku nebo nevidomý s bílou holí je pro okolí srozumitelný a lidé si spíše dokážou představit, co ten člověk potřebuje. U neslyšících ale dochází ke zjištění, že komunikace nebude probíhat úplně běžně, obvykle až ve chvíli, kdy k pokusu o ni dojde. Není výjimkou, že lidé považují neslyšícího za mentálně postiženého, a podle toho se k němu také chovají – přezíravě nebo dokonce s despektem. Že příčinou zvláštního chování je sluchová vada, je vůbec nenapadne.

Za hranicemi jsou napřed. V tomto směru mají Češi velké rezervy a ve srovnání s obyvateli řady jiných států máme hodně co dohánět. „V zahraničí jsem mnohokrát zažila zcela jiný přístup, kdy lidé po sdělení, že neslyším, automaticky začali více artikulovat, gestikulovat, popadli papír a tužku, prostě věděli, co mohou pro zdárnou komunikaci udělat. A byli to lidé napříč pozicemi, od taxikářů přes číšníky, personál na letišti až po běžné lidi na ulici,“ vysvětluje Prokopiusová. Svaz neslyšících a nedoslýchavých, jejž vede, se kromě sociálního poradenství či půjčování kompenzačních pomůcek lidem s poruchami sluchu věnuje právě i osvětě slyšících ve vztahu k neslyšícím například prostřednictvím akcí a besed nazvaných Jsem jedno ucho.

Kolik lidí u nás trpí nějakou formou poruchy sluchu a kolik z nich je zcela neslyšících? Přesné statistiky neexistují. Kvalifikovaným odhadem (počet vydaných sluchadel zdravotními pojišťovnami – cca 25 až 30 tisíc ročně, počty absolventů škol pro žáky a studenty se sluchovým postižením apod.) se uvádí cca 450 až 500 tisíc osob se sluchovou vadou (včetně seniorů a později ohluchlých osob) a z toho 8 až 10 tisíc jsou uživatelé znakového jazyka.

Jaké jsou stupně či druhy nedoslýchavosti? Historickým termínem byla hluchoněmota; tento termín ale není vhodné používat. To, že člověk neslyší, automaticky neznamená, že je němý. Tomuto termínu odpovídají děti, pokud neslyší a k tomu mají vadu řeči (dysfázii), případně v dospělosti neslyšící po cévní mozkové příhodě, kteří ztratí schopnost mluvit a rozumět řeči (afázie). „Běžní“ neslyšící však nemají omezenou schopnost mluvit, pouze je jejich řeč symptomatická k hluchotě, například mají atypickou intonaci, nekontrolují hlasitost a posazení hlasu (jejich hlas je velmi vysoko), nemají správnou artikulaci a zaměňují hlásky, kupříkladu sykavky, ale nejde o němotu.

K termínům, které jsou v souvislosti s poruchami sluchu používány, pak patří tyto: 1) neslyšící člověk – to je ten, jehož slyšení je poškozeno takovým způsobem, že znemožňuje porozumění řeči pouze sluchem, ať již bez sluchadla, nebo se sluchadlem; 2) nedoslýchavý člověk – ten, jehož slyšení je poškozeno do takové míry, že činí velice obtížným, ale nikoliv nemožným porozumění řeči samotným sluchem, ať již bez sluchadla, nebo se sluchadlem; 3) prelinguální hluchota – stav osoby, která se narodila jako neslyšící nebo která ztratila sluch v raném věku před vytvořením mluvy a jazyka; 4) postlinguální hluchota – stav osoby, která ztratila sluch po spontánním vytvoření mluvy a jazyka; 5) vrozená hluchota – vada sluchu existující v okamžiku narození, bez ohledu na příčinu; 6) dědičná nebo genetická hluchota: je zpravidla vrozená, ale někdy se projeví až v pozdějším věku.

Jaké jsou možnosti léčby jednotlivých poruch sluchu? I když jsou některé případy ztráty sluchu vratné lékařskou léčbou, mnohé vedou k trvalému postižení. Většinou se jedná o kompenzaci sluchadly, což jsou pomůcky umožňující předání příslušné informace pomocí zvuku. Zvukem se rozumí každé mechanické vlnění, které je schopno vyvolat v lidském uchu sluchový vjem. U nejtěžších vrozených ztrát a v malém procentu i u získaných ztrát během života se přistupuje ke kochleární implantaci. Kochleární implantát je smyslová náhrada, která se vkládá do vnitřního ucha (stimuluje nervy ve vnitřním uchu) a nahrazuje funkci hlemýždě (kochley).

Je možné nějak předcházet ztrátě sluchu ve stáří? Škodlivý vliv má jednoznačně dlouhodobé vystavení hlasitému zvuku, tedy určitě platí, že je třeba chránit si sluch v průběhu celého života. Nebezpečím jsou sluchátka s hlasitou hudbou, častá přítomnost na hlasitých koncertech nebo práce v hluku bez ochranných pomůcek. Sluch může poškodit i jednorázové vystavení velmi hlasitému zvuku (výstřel blízko ucha, výbuch), případně může vliv pobytu v hlasitém prostředí zhoršit aktuální stav člověka, který má například omezenou imunitu, chřipku apod. Předcházet ztrátě sluchu ve stáří se tedy dá jedině ochranou vlastního sluchu.

Jak často se hluchota pojí s tím, že je člověk němý? Jde o velmi výjimečný stav. Bude se jednat o desetiny promile. Jakým způsobem je nejvhodnější s neslyšícím člověkem komunikovat a jakých chyb se v komunikaci vyvarovat? Při komunikaci musí být mluvčímu vidět na obličej, především na ústa, ale podstatná je celá mimika obličeje, a především oční kontakt. Tedy nemluvit, když jsem k člověku zády, dívám se do počítače – to je častý nešvar lékařů. Dbát na to, aby světlo vždy dopadalo na náš obličej a ruce, světelný zdroj nesmíme mít v zádech. Mluvit jasně a zřetelně, ale neartikulovat přehnaně. Mluvit hlasitě, ale nekřičet. Nezakrývat si při řeči ústa (ruce, papír, mikrofon, problém jsou i vousy), při řeči nežvýkat ani se moc nesmát, neboť se tím mění mimika a možnost odezírání.

Dodržovat určitou vzdálenost – není vhodné na člověka s vadou sluchu mluvit z více než dvou metrů, je tím ztíženo odezírání a z větší vzdálenosti se zvuk odráží od zdí a mění se jeho charakter. Dbát na akustický klid. I lehce nedoslýchavý člověk je v hlučném prostředí neslyšící. Pokud se komunikace ani přes tato opatření nedaří, je možné použít tužku a papír nebo mobil a vše si psát. Pokud je možnost, například u plánovaných schůzek, vždy objednat tlumočníka znakového jazyka (ZJ) nebo přepis mluvené řeči.

S jakými největšími problémy se neslyšící v současné době potýkají? Největší problém je nedostatek informací. Uživatelé znakového jazyka mají často problém s češtinou, která je jejich druhým jazykem, a tak nemusí vždy dobře rozumět tomu, co si mohou přečíst na internetu nebo v novinách. V době začátku koronavirové epidemie to bylo velmi zřetelné. Bylo třeba co nejvíce informací překládat do znakového jazyka a apelovat na stát, aby zajišťoval tlumočení důležitých informací, například televizních zpráv, do znakového jazyka. Česká televize k tlumočení přistoupila velmi odpovědně, a dokonce se některá zavedená opatření, jako je tlumočení hlavních zpráv na ČT24, zachovala i po skončení nouzového stavu.

Kromě toho jsou neslyšící v důsledku nedostatku informací a neschopnosti dostatečně se v nich orientovat velmi manipulovatelní, a tedy ohrožení snadným zneužitím (podpis smlouvy, které nerozumí, snadnější uvedení v omyl apod.). Palčivý je rovněž nedostatek tlumočníků znakového jazyka a přepisovatelů, často tedy neslyšící nedostanou tlumočení nebo přepis na jednání, která jsou pro ně důležitá, například na úřadu práce. A pak samozřejmě již zmíněné zaměstnávání a zajištění životních potřeb.

Zdroj: dtest.cz

Chodí slepec naslepo?

Občas si říkám, že by nebylo marné udělat anketu, jak vlastně vy vidící vnímáte nevidomého na ulici – jestli je to pro vás „jen“ někdo, kdo za každých okolností potřebuje pomoc, nebo třeba i někdo, kdo může kráčet suverénně do práce nebo do školy. Jedna z nejdůležitějších anketních otázek by pro mě asi byla tato: Jaké jsou vaše první pocity, když jde kolem vás nevidomý? Jak ho vnímáte? Proto jsem se rozhodla alespoň zhruba vyjmenovat kategorie nevidomých, s nimiž se můžete na ulici setkat. U některých také uvádím, jakou pomoc může takový nevidomý preferovat. Nebudu mluvit o nevidomém s průvodcem (tedy s někým, kdo ho vede) – tam je to celkem jasné. Budou nás zajímat nevidomí, které skutečně potkáte na ulici bez doprovodu, jen s bílou holí.

  1. Naučené trasy. Asi nejbezpečnějším způsobem samostatného pohybu je chodit po trasách, které nás předtím někdo naučil. To znamená, že je s námi často několikrát prošel a procvičil s námi složitější úseky. Takovou činnost provádí instruktor prostorové orientace, ale i někteří šikovní rodinní příslušníci. Nevidomý se většinou učí ty trasy, které nejčastěji používá – do školy, do práce, do obchodu, do kostela, ke kamarádce, na pravidelné volnočasové aktivity ... Pokud jde nevidomý po naučené a často používané trase, na které není žádná změna, nejspíš nebude potřebovat vaši pomoc. Bude se asi soustředit víc na cestu než na kolemjdoucí. I na naučené trase je nutné se soustředit, aby člověk třeba nepřeslechl jedoucí auto, nezakopl o obrubník nebo si neodřel obličej o vyčnívající keře.
  2. Cesta naslepo neboli ptačka. Součástí tábora pro zrakově postižené, na který jsem jezdívala, byla takzvaná ptačka. Vedoucí nám zadali úkoly (nejčastěji něco koupit nebo zjistit) a pak nás samotné nebo ve dvojici vypustili do města, kde jsme to neznali. Naším úkolem bylo zastavovat kolemjdoucí a ptát se jich na cestu. Dotazy byly dost nekonkrétní, např. „Dobrý den, prosím Vás, kde je tady drogerie?“, protože jsme nedostali žádné informace o svém okolí. Kolemjdoucí nám pak měli popsat cestu tak, abychom podle jejich popisu dokázali dojít na určené místo. To nebylo snadné ani pro jednu stranu, proto jsme de facto bloudili po Brně a zastavovali další a další lidi, než jsme se konečně dostali do cíle.

Na první pohled je ptačka velmi nepraktická a instruktoři prostorové orientace ji nedoporučují. Existují ovšem situace, kdy nám nic jiného nezbývá. Nevidomý se např. nestihne naučit trasu tam, kam nutně potřebuje dojít, a nemá ani nikoho, kdo by mu ji popsal. Pro jiného je zase ptačka jednodušší než se zpaměti učit jednotlivé úseky cesty, nebo je tak trochu dobrodruh. Já osobně tento způsob cestování nemusím, protože mám ráda věci pod kontrolou a nechci se spoléhat pouze na náhodné kolemjdoucí. Pokud ale potřebuji, nemám problém si někoho zastavit a zeptat se – možná i díky té táborové ptačce, kterou jsem měla tu čest absolvovat celkem devětkrát. Jak už vyplynulo z výše popsaného, nevidomý pohybující se tímto způsobem okolní prostředí nezná nebo téměř nezná. Bude se tedy soustředit na to, aby si někoho zastavil, a nabízenou pomoc přijme všemi deseti.

  1. Cesta podle popisu. Nevidomý se může vydat i cestou, kterou nezná, ale kterou mu někdo dobře popsal. Kromě přátel a rodinných příslušníků lze pro popisy tras využít služeb Navigačního centra SONS. Cesta podle popisu ovšem vyžaduje velmi dobrou představivost a prostorovou orientaci, nemůže ji tedy absolvovat každý. Operátoři Navigačního centra navíc trasy neprocházejí, nýbrž vytvářejí popisy na základě podrobných map (jakých, to se zeptejte někoho technicky zdatnějšího). Nepopíšou vám tedy každý schod nebo ceduli, což může být pro nevidomého někdy obtížné. Já osobně popisy Navigačního centra příležitostně využívám a mám s nimi velmi dobré zkušenosti. Jeden z mých vidících rodinných příslušníků k nim měl jisté výhrady, např. ne vždy obsahují nejlepší a nejkratší cestu, ale já jsem podle nich vždycky došla. Občas mi operátor označil jiný vchod, než jsem potřebovala, ale pořád to bylo lepší než jít úplně naslepo – doptat se na místě je jiná káva než ptát se na celou cestu.

Nevidomý, který jde podle popisu, se hlavně při prvních takových zkušenostech potřebuje maximálně soustředit. Musí plně zapojit svou představivost a nesmí zapomenout, ve které jeho části se nachází. Popis totiž nemůže zahrnovat veškeré informace o blízkém okolí, aby nevidomého nezahltil. Pokud tedy jednou odbočíte do jiné ulice, může se stát, že už se nenajdete. Obzvlášť pokud nevíte, na kterém konkrétním úseku jste udělali chybu. I když popis obsahuje názvy ulic (nebo by alespoň měl), nenajdete v něm místa, do kterých jste zašli omylem. Budete se tedy těžko doptávat. Kolemjdoucí navíc nezná váš popis, takže i když mu řeknete cíl cesty, může vás vyhodit úplně jinde. Nebo na druhé straně ulice. A pak jste v háji. Pokud tedy poznáte, že někdo jde podle popisu a že trasu zvládá, je lepší na něj nemluvit. Může se ovšem stát, že popis selže nebo dotyčný udělá chybu, a pak je vaše pomoc vítaná. Nejste-li si jisti, můžete pomoc nabídnout. Podle reakce či nereakce nevidomého už poznáte sami, jestli ji potřebuje.

  1. Navigační technologie. V dnešní době jde technika velmi rychle kupředu, což se týká i pomůcek pro osoby se zrakovým postižením. Pomalu ale jistě se začínají vyvíjet navigační aplikace do mobilního telefonu. Já osobně s těmito nástroji nemám zkušenosti, proto přenechám toto téma jiným. Zkrátka a dobře můžete potkat i nevidomého, kterému telefon více či méně kvalitně popisuje trasu. Technika ještě nepokročila tak daleko, aby nám nějaké zařízení podrobně popsalo konkrétní úsek, s výjimkou aplikace Naviterier, která zatím v plném rozsahu pokrývá pouze některé části Prahy. Takže bych řekla, že s navigací v mobilu je to zatím spíš taková trochu jednodušší ptačka. I to ovšem může být lepší než nic, pokud se vám najednou změní plán dne. Navigační centrum totiž připravuje popis pouze v pracovních dnech a nevytvoří vám ho na počkání.

Další možností je navigace po telefonu. Tu provádějí např. již zmiňovaní operátoři Navigačního centra díky speciální navigační jednotce, kterou si lze koupit nebo pronajmout. Nevidomý s jednotkou může na linku NC zavolat např. v případě, že se ztratil, a operátor mu pomůže najít cestu.

  1. Nevidomý s vodicím psem. Ani toto není moje parketa, proto jen krátká zmínka: Vodicí pes se může naučit často používané trasy, na neznámém místě však bude jeho uživatel potřebovat vaši pomoc. Pes dokáže vyhledat schody, přechod nebo místo k sezení, ale povely mu dává nevidomý, a to včetně přecházení silnice. Vodicího psa bez dovolení majitele nehladíme ani s ním jinak nekomunikujeme, abychom jej nerozptylovali.

Ale každý jsme jiný. Hrubý náčrt, s jakými kategoriemi nevidomých se můžeme setkat a do jaké míry mohou potřebovat vaši pomoc, samozřejmě neplatí absolutně. Někdo méně důvěřuje tomu, koho nezná, a tak si raději do ničeho nenechá mluvit. Jiný se s vámi rád projde, i když zrovna šel po známé trase.

Proč o tom mluvit? Mnozí nevidomí mi asi teď řeknou, že z toho dělám zbytečnou složitost a že takový přehled vůbec není třeba, že v tom akorát veřejnost bude mít zbytečně zmatek. Prostě stačí nabídnout pomoc a je to. To je pravda. Na druhou stranu si dokážu představit vidícího, který může být rozhořčen, když na něj nevidomý nezareaguje dostatečně vřele, případně dostatečně vděčně, protože zrovna jde premiéru nějaké trasy a pekelně se soustředí. Jestliže si však takový vidící alespoň po incidentu vzpomene na můj nahrubo načrtlý přehled, neodnese si z něj tak snadno zkušenost, že nevidomí jsou nevděční hulváti (to jsem samozřejmě trochu nadsadila).

Tak směle do ulic a nebojte se nás, i když máme někdy kamenný výraz. Nevím jak kdo, ale já bývám příjemnější, když nemusím přecházet ulici a sednu si vedle vás v klidu na židli. Ať už je to v bance, na úřadě, ve škole nebo v budoucnu třeba na pracovním pohovoru

Zdroj: seslepcemoslepote.blogspot.com

Jak mluvit o zdravotním postižení při pohovoru

Mám zdravotní postižení a jdu na pracovní pohovor. Je vhodné zaměstnavateli říci o svém zdravotním handicapu? Co všechno mám prozradit? A jak mám při pohovoru upozornit na svoje potřeby? Na tyto otázky se pokusíme odpovědět v dalším článku ze světa HR. ….. To, že jste osobou se zdravotním postižením, je vaše důvěrná a osobní záležitost a nikdo nemá právo se na váš zdravotní stav ptát nebo cokoliv vyzvídat. Ani vy nemusíte nikomu nic sdělovat. Nicméně jsou situace, kdy se zejména u zjevných druhů zdravotního postižení těmto otázkám nevyhnete. Mezi takové situace může patřit i pracovní pohovor. Co je dobré při něm zmínit a co už je za hranou slušnosti?

Mám zjevný handicap. Zejména osoby se smyslovým nebo motorickým postižením často nemohou svoje postižení „zatajit“, proto je vhodné už při náborovém procesu s potenciálním zaměstnavatelem vyřešit individuální potřeby a případné problémy, ke kterým by mohlo v zaměstnání v důsledku postižení docházet. Dobrý náborář s vámi projde veškeré činnosti, které na pracovní pozici budete vykonávat, a společně odhalíte případné potíže. Například: Jsem osobou se zrakovým postižením a ucházím se o práci v kanceláři. Je pro mě vhodná, jde o práci pouze s digitalizovanými dokumenty. Nicméně na pohovoru jsme s náborářem odkryli, že jednou za půl roku by obnášela i služební cestu. Nejsem si jistá, zda bych takovou cestu, pokaždé do jiného města, sama zvládla.

Jak by se situace mohla vyřešit, je dobré si říci už v úvodu případné spolupráce. Nebojte se komunikovat o svých potřebách a navrhněte možná řešení. V našem příkladu může pomoci osobní asistent jako doprovod, zastoupení kolegyně nebo vyřízení celé služební cesty na dálku. V případě, že o vás bude mít zaměstnavatel skutečný zájem, jistě najdete vhodné řešení. Nebojte se mluvit o svém postižení, předejdete případným obtížím. Vysvětlete, jaké využíváte pomůcky nebo jak postižení kompenzujete. Vše je ovšem v pracovní rovině a týká se vašich pracovních činností. Nemá cenu příliš lámat přes koleno nepochopení ze strany potenciálního zaměstnavatele. Nehledá-li už na začátku případné řešení nebo úpravu pracovního místa či prostředí, aby pro vás bylo vyhovující, nemyslím si, že by se vám u něj dobře pracovalo. Přesto není dobré vše předčasně vzdávat.

Náboráři jsou také pouze lidé a mají své předsudky stejně jako většina běžné populace. Proto představte sebe, svoje zkušenosti a ukažte, že byste práci zvládli s vhodnými úpravami pracoviště či pracovních činností. Jasně specifikujte svoje potřeby, ať už jde o speciální techniku, software nebo dny volna navíc, je dobré se na to zeptat už v úvodním rozhovoru. V dnešní zrychlené době se stává, že zaměstnavatel dělá výběrové řízení třeba jen na jeden pohovor. Proto je možné, že vaše specifické potřeby nebude při pohovoru čas řešit, protože se budete věnovat pouze obsahu pracovní pozice a vašim zkušenostem. Je však dobré všechno se zaměstnavatelem probrat ještě před vaším nástupem.

U smyslových postižení je bezpečnost práce na prvním místě. Jde o zákonná ustanovení, která se musí dodržovat. V rámci provozu je třeba ještě před nástupem osoby se zdravotním postižením například vyřešit, jak by probíhala případná evakuace z budovy. Jak bude zajištěna signalizace požáru v budově, například zvuková pro nevidomé nebo světelná pro sluchově postižené, kdo se ujme kolegy na vozíku apod. Proto jsou otázky týkající se této problematiky a vašeho postižení oprávněné a je třeba je se zaměstnavatelem včas vyřešit. Jde o vaši bezpečnost.

Mám skryté postižení, musím jít s kůží na trh? ….. Určitě nemusíte, ale dobře zvažte, jestli není upřímnost hned v úvodu lepší než případné komplikace. Může se vám například udělat špatně, přestože se vám to stává ojediněle, a kolegové vám nebudou umět pomoci. Nebo budete cítit, že by pro vás bylo lepší pracovat víc z domova, ale kolegové se na vás budou dívat skrz prsty, protože si budou myslet, že se chcete doma „zašít“. Přestože současná doba je práci z domova nakloněna, určitě je dobré, aby minimálně váš nadřízený znal důvod, proč jí dáváte přednost. Nepřítomnost na pracovišti vyvolává u kolegů pouhé dohady. Ale když jim své důvody vysvětlíte, jistě to většina z nich pochopí. Známe celou řadu případů, kdy došlo ke zcela mylnému vysvětlení nestandardní situace v práci jen proto, že ostatní nevěděli, že daný kolega trpí určitým zdravotním omezením. Vše je na vašem zvážení, ale z pozice člověka pracujícího na personálním oddělení vždy radím spíše jít s kůží na trh. Předejdete tak mylným dohadům o vás, a ještě půjdete příkladem. Pomůžete šířit informace o vašem postižení, omezení, nemoci, kterou většinová společnost ani nemusí znát nebo neví, co konkrétně obnáší a jak vám komplikuje život.

Zároveň předpokládáme, že jako člověk se skrytým zdravotním postižením máte jistě své specifické potřeby, které je třeba se zaměstnavatelem probrat. Ať už je to důraz na odpočinek, nutnost pravidelných pauz či mnohé další, je dobré si vše říci na rovinu. Nechcete přece nějaké přehnané výhody, pouze dělat svou práci na 100 procent a jasně daná opatření vám pomohou. Přejeme vám, abyste se při pracovních pohovorech cítili dobře a potkali se s chápajícími lidmi, kteří se nebudou bát s vámi probrat vaše potřeby a umožní vám být plnohodnotným kolegou v jejich firmě.

Zdroj: inspirante.cz

zpět na obsah

Zajímavosti

Zajímavosti ze světa hmyzu

S délkou až pět centimetrů, tělem hustě posetým chloupky, a hlavně charakteristickým tvarem předního páru nohou je krtonožka obecná nezaměnitelným druhem hmyzu. Patří mezi rovnokřídlé, nejbližšími příbuznými jsou cvrčci. Krtonožka je všežravá – spořádá všechno od larev hmyzu přes žížaly po kořínky, brambory i zeleninu. Proto je v našich podmínkách obávaným škůdcem. Jak už její název naznačuje, žije pod zemí (létá jen v období páření), kde také samička klade až 350 vajíček. Krtonožky žijí v těžkých jílovitých půdách a nevadí jim ani voda, umí dokonce plavat.

Pranostika

Po svaté Tereze mráz po střechách leze.

Rady našich babiček

Vejce, která dává hospodyňka na. stůl, otírají se hadříčkem namočeným v octě a pokapaném citrónovou šťávou. Jsou čisti.

zpět na obsah

Nabídka pro čtenáře

Beaumann Sally – Rebečin příběh

Pokračování románu Daphne du Maurier Mrtvá a živá, nejen hlavní hrdinky, ale i ostatních postav. Děj románu se odehrává v anglickém Manderley, dvacet let po záhadné smrti první ženy majitele panství Rebeky. Rodinný přítel plukovník Julyan, který Rebeku tajně miloval a verzi o její sebevraždě nikdy neuvěřil, se pouští do pátrání na vlastní pěst. Na pomoc mu přichází mladý historik, který má na vypátrání skutečnosti vlastní zájmy. Jakmile se na pátrání dohodnou, obdrží Julyan v den výročí Rebečiny smrti balíček a začnou se v jejich okolí dít různé nepochopitelné události, které vyvrcholí nalezením Rebečina deníku. Zobrazuje se v něm jako odvážná, ale nešťastná žena, která navenek vystupuje nelítostně, čímž ovlivní životy mnoha lidí. V nitru je však jiná. Tajemná atmosféra podobná prvnímu dílu i v této knize zůstává. Koho zaujala první kniha, jistě rád sáhne i po tomto volném pokračování.

zpět na obsah

Literární okénko

Sládek Josef Václav – V lese

Na obloze hvězda svítí
a já v tmavém bloudím lese;
jen když suk se pozatřese,
hvězda se mi v oko třpytí.

Dál a dál v tom nočním plášti
ubírám se do huštiny;
dole suché větve praští,
shora šeré suků stíny
hustší se a hustší řadou
mezi mne a hvězdu kladou.

Dál a dále — prasklo klestí
rozestřené plachou laní.
Tak na dávné zašlé štěstí
srdcem bodne vzpomínání.

Marně však — jen houštím kráčí
laň a klenbu nerozrazí
a ten bol, co v srdci mrazí,
duši k míru nepostačí,
neprotrhne, nerozcelí,
co mne od mé hvězdy dělí.

A přec dál jen v šíleném spěchu
táhne mne to ve huštinu
hvězda zhasla větví v stínu
a já hořce pláču v mechu.

zpět na obsah

Výročí

V měsíci říjnu oslavili narozeniny Marie Kaniová, Marcela Machovičová, Lenka Klemerová, Monika Růžičková, svátek pak Beata Adamcová a František Eliáš. Všem srdečně blahopřejeme a přejeme hodně zdraví, štěstí a spokojenosti.

zpět na obsah

Kvíz pro moudré hlavy

Správné odpovědi na předchozí kvíz:

  • Buk a bukvice, dub a žalud
  • Mazurka a Polsko, samba a Španělsko
  • Izrael a judaismus, Irsko a křesťanství
  • Bramborák a majoránka, štrúdl a skořice
  • Fráňa Šrámek a Písek, Josef Škvorecký a Náchod

Nový kvíz:

Nejprve se pokuste najít logickou souvislost mezi prvními dvěma slovy. Pak k dalšímu slovu doplňte analogicky chybějící slovo podle stejné logické souvislosti.

  • Dunaj a Černé moře, Labe a …
  • Krkonoše a Sněžka, Šumava a …
  • Pes a fena, býk a …
  • Mallorca a Španělsko, Korfu a …
  • Úzký a široký, smutný a …

Správné odpovědi se dočtete v příštím čísle.

zpět na obsah

Co nám chutná

Lipové bonbóny proti kašli

Doba přípravy je cca 60 min.

Ingredience:
120 g medu, 100 g krystalového cukru, 2 lžíce velmi silného lipového čaje, šťáva z poloviny citronu

Příprava:
Med, krystalový cukr, lipový čaj a citronovou šťávu vaříme tak dlouho, až při zkoušce drátěným očkem získáme tzv. velkou perlu. To znamená, že kapka cukru s medem na talíři tvrdne. Pak hmotu vylijeme na navlhčenou nebo namaštěnou desku, mokrým nebo namaštěným nožem krájíme na kostičky a po ztuhnutí ji ukládáme do sklenic pod víčko, aby nezvlhly. Lipové bonbony jsou velmi dobré proti kašli a při nachlazení.

zpět na obsah

Kontakt

Klub přátel červenobílé hole z. s.
IČO: 26999960
Adresa: Cafourkova 13, 181 00 Praha 8
web: www.klubpratel.wz.cz

Naši činnost finančně podporuje Nadační fond Českého rozhlasu ze sbírky Světluška.

Úřad vlády ČR – Vládní výbor pro osoby se zdravotním postižením

zpět na obsah
(c) 2007 KPČH o. s. - webdesign jarha (externí odkaz)