Obsah stránky
Vydává - Klub přátel červenobílé hole z. s.
Diabetes mellitus neboli cukrovka patří mezi nejrozšířenější civilizační choroby. To, jak dlouho má již pacient diabetes a jaká je kvalita jeho léčby, má vliv na rozvoj pozdních komplikací diabetu. Základem účinné prevence široké škály komplikací včetně těch, která se týkají pohybového aparátu, je důsledná kompenzace diabetu a pravidelné lékařské prohlídky. V rámci péče o pacienty s diabetem by tedy kromě sledování hodnot glykemií neměly být opomenuty ani pravidelné kontroly jejich nohou, tedy částí dolních končetin od kotníků po prsty. S ohledem na prevenci pozdních komplikací diabetu by měl každý pacient minimálně jednou ročně u svého diabetologa či praktického lékaře podstoupit vyšetření nohou, které by umožnilo včasné odhalení počínajících komplikací.
Syndrom diabetické nohy. Tímto termínem označujeme komplikaci diabetu postihující nohu na podkladě neuropatie (snížené citlivosti dolních končetin), mikroangiopatie a makroangiopatie (postižení malých a velkých cév). Tyto změny na noze zvyšují riziko vzniku puchýřů, prasklin, obtížně se hojících ran, postižení kůže či plísně nehtů a také zapříčiňují vznik deformit nebo tzv. Charcotovu osteoartropatii, při které dochází k postižení kostí nohy vznikající na podkladě neuropatie. Změny vedou k patologickým frakturám a deformitám nohy. Všechny tyto komplikace ohrožují nohu pacienta a často vyžadují dlouhé hojení či případnou chirurgickou intervenci.
Abychom tedy předešli vzniku syndromu diabetické nohy, je nutno na tato rizika myslet a pravidelně sledovat riziková místa. Pokud přesto komplikace vzniknou, je nutné je neprodleně léčit.
Jak předcházet problémům s diabetickou nohou?
Pacienti s diabetem by v rámci každoroční kontroly u diabetologa měli být podrobeni preventivní kontrole rizika syndromu diabetické nohy, která spočívá ve vyšetření diabetické neuropatie (stavu nervů), cévního zásobení nohy, kožní teploty a obuvi.
Pokud je citlivost porušena, je obzvláště nutné dbát na prevenci poranění nohy. Pacient si často ani neuvědomí, že došlo k naražení nohy, šlápnutí na cizí předmět nebo k jinému poškození.
Důležité je prokrvení končetiny. Stav prokrvení dolní končetiny je možné zjistit pohmatem, jedná se o vyšetření pulzací na dorzu nohy a za vnitřním kotníkem, dále je možné jej provádět pomocí měření kožní tenze kyslíku nebo sonografickým vyšetřením. Součástí vyšetření je také měření kožních teplot nohou. Rozdíl kožních teplot nás může informovat o změně prokrvení ve smyslu snížení teploty při ischemii (nedokrevnosti) nebo zvýšení při infekci, popřípadě o rozvoji tzv. Charcotovy nohy, což je chronické, progresivní onemocnění kostí a kloubů nohou vznikající na podkladě poškození nervů.
Když dojde k poranění nohy. Jakékoli poranění nohou by mělo být pečlivě ošetřeno. Z banálního puchýře či oděrky může dojít k rozvoji vážné infekce, postižení kosti (osteomyelitidě) a nutnosti chirurgického výkonu a podávání antibiotik. Při vzniku prasklin či drobných oděrek je důležité odstranit jejich příčinu, tedy obrušovat hyperkeratózy, promazávat nohy, změnit obuv a odlehčit nohu. Případná poranění či jiné kožní defekty je nutno každý den osprchovat proudem vody (dlouho nemáčet), šetrně vyčistit dezinfekcí určenou na kůži a následně přelepit.
Puchýře je potřeba propíchnout za pomoci vyčištěné jehly a následně překrýt sterilním krytím. Hlubší defekty je také nutné sterilně ošetřit a následně vyhledat pomoc odborného lékaře, nejlépe podiatra, který se na léčbu obtíží spojených s nohama specializuje. Při zarudnutí nohy, bolesti a teplotě je nutno vyhledat lékařskou pomoc neprodleně.
Zdroj: diastyl.cz
Úplněk nastane 9. října 2022 ve 22.54 hodin.
Většina lidí se domnívá, že nastupující hluchotu poznají jednoduše tak, že neslyší to, co dříve. Pravdou ale je, že ztráta sluchu není vždy tak snadno postřehnutelná a může se projevit nečekaným způsobem. Podle doktora Gavriela Kohlberga, odborného asistenta otorinolaryngologie na Lékařské fakultě University of Washington, je ztráta sluchu často špatně diagnostikována, a proto je také nedostatečně léčena. Jak poznat, že se tento problém týká i vás?
Pokud je vaše ztráta sluchu na jednom uchu horší, může to být podle Tawfika příznakem jiného problému. „Ztráta sluchu obvykle souvisí s věkem či je způsobena nadměrným hlukem a symetricky postihuje obě uši. Takže pokud vaše ztráta sluchu nezapadá do tohoto vzoru, může se dít něco jiného a je potřeba urychleně vyhledat lékaře, aby se odhalila příčina,“ dodává.
Zdroj: novinky.cz
Místo procházky uvelebení se na gauči, místo vyvážené stravy tučná nálož ve fast foodu. Čechy trápí epidemie nadváhy a obezity. S kilogramy navíc se totiž podle lékařů potýká asi šedesát procent tuzemské populace, převážně mužů. To Česko staví na neblahá přední místa v Evropě. Před námi jsou už jen Chorvaté a Malťané. Čechy trápí epidemie nadváhy a obezity.
Na vině je především životní styl spojený s nedostatkem pohybu a spánku či špatným stavováním. Dobrou zprávou ale je, že se lidé po covidové pauze zase začínají hýbat. „Lepší se to. Ne všichni ale možnosti více se pohybovat využívají,“ řekla Deníku lékařka Dagmar Bartášková z Diabetologické a endokrinologické ambulance profesora Milana Kvapila v Praze 4. Nadváha se podle ní vždy řeší složitě a hodně záleží na motivaci konkrétního člověka. „Základem je překlapnout to v mozku. Když chce pacient s tloušťkou něco dělat, je to fajn a výsledek bývá dobrý. Pak ale máme plno diabetiků, kteří s ní nic dělat nechtějí,“ uvedla.
Problém obezity podle ní spočívá v tom, že nebolí, lidé si na ni zvyknou a jsou líní. Zdůraznila ale, že ale ne vždy si lidé za svou obezitu mohou. „Všichni ji nemají vyjedenou, každý jsme jiný,“ dodala Bartášková.
K tloustnutí neblaze přispělo i to, že během covidových lockdownů mnoho lidí přestalo chodit na preventivní prohlídky k praktickým lékařům. Podle údajů Všeobecné zdravotní pojišťovny počet těchto vyšetření klesl na počátku pandemie až o sedmdesát procent. „V roce 2020 přišlo ke svému praktickému lékaři na prohlídku o 186 002 našich klientů méně než o rok dříve,“ řekla mluvčí VZP Viktorie Plívová. S tím, že nyní se lidé do ordinací praktiků vrací zpět.
Srdce v hlavě. Jak uvádí zpráva Světové zdravotnické organizace z letošního května, nadváha a obezita v Evropě ročně způsobují více než 1,2 milionu úmrtí. Nadbytečná kila totiž přispívají mimo jiné ke vzniku rakoviny či kardiovaskulárních onemocnění, jejichž důsledkem jsou infarkty nebo mrtvice. Je tedy dobré vysokou váhu nepodceňovat.
Brněnský internista Miroslav Souček, který je garantem osvětového projektu Srdce v hlavě, radí lidem stanovit si při hubnutí reálné cíle. Nikoli se snažit shodit deset kilo za dva měsíce. Obrátit se mají nejen na lékaře, ale i výživového poradce. Vedle každodenního pohybu je dobré, aby si hlídali příjem nezdravých tuků (tučného masa, tučných sýrů a smažených potravin) a bílého cukru. Trvalé snížení hmotnosti totiž pozitivně ovlivní hodnoty krevního tlaku až u pětapadesáti procent pacientů. „V případě vysokého cholesterolu a rizika ischemické choroby srdeční se projeví u pětatřiceti procent pacientů,“ uvedl Souček.
Pomoci shodit nadbytečná kila mohou i odborníci v lázních. „Díky teplým koupelím v unikátní vodě s nejvyšší koncentrací radonu v Evropě cítí pacienti úlevu od bolesti svalů a kloubů a po rehabilitacích s fyzioterapeuty vyrážejí do okolních Krušných hor,“ popsala například obchodní ředitelka Léčebných lázní Jáchymov Kateřina Drymlová. Pomohou i chirurgické zákroky. V těžších případech jsou možné i chirurgické zákroky v nemocnicích a na klinikách, takzvané bariatrické operace. Ani ty ale nezaručí trvale štíhlou postavu, proto je i poté záhodno upravit jídelníček a pohybovat se.
Index tělesné hodnoty BMI (tělesná váha/tělesná výška na druhou)
Normální hodnota – 18,5-25 BMI
Podváha – pod 18,5 BMI
Nadváha – nad 25 BMI
Obezita – nad 30 BMI
Příklady:
Člověk měřící 160 centimetrů a vážící 70 kilogramů má BMI 27,34. Má nadváhu.
Člověk měřící 160 centimetrů a vážící 90 kilogramů má BMI 35,16. Je obézní.
BMI si lze orientačně přepočítat kalkulačkou dostupnou na internetu, přesnější údaje zjistí lékař.
Zdroj: denik.cz
V úterý 13. září 2022 jsme se se členy Klubu sešli dopoledne na autobusovém nádraží Černý Most. Dorazilo nás celkem devět. Cesta příměstským autobusem na autobusové nádraží v Benátkách n. Jizerou trvala něco přes půl hodiny. Počasí se v ten den skutečně vydařilo, svítilo sluníčko a jen chvílemi nás pokropilo pár kapek deště. Zámek, ve kterém se kromě soukromého Muzea hraček nachází též Městský úřad, stojí na dosti vysokém kopci. František si trochu pamatoval cestu nahoru, nicméně já jsem se cestou zeptala učitelek v místní školce, kolem které jsme šli. Uff, měli jsme na výběr. Buď kratší, ale hodně strmou cestu plnou schodů a strmě stoupajících cest, nebo delší, bez schodů, a trochu méně strmou. Statečně jsme zvolili kratší, ale náročnější cestu. Naštěstí byla cestou každou chvíli k dispozici lavička, na které jsme s chutí odpočívali. Cesta nahoru trvala určitě déle než půl hodiny, naštěstí jsme nemuseli spěchat, protože soukromý majitel Muzea hraček, kam jsme směřovali, na nás, po dohodě, čekal.
Konečně jsme dorazili do zámku, prošli až na nádvoří, vedle kterého vedou schody nahoru do Městského úřadu. Po levé straně byly šipky k Muzeu historických hraček, kde byl náš cíl. Zaplatili jsme vstupné a byli vpuštěni s doprovodem majitele Muzea dovnitř. Hraček byla spousta, všechny za sklem a dobře osvětlené. Miniaturní obchůdky s látkami, miniaturní vetešník, spousta maličkých kuchyněk, ložnic a koupelen. A mnoho dalších skvělých hraček. Ve vedlejší místnosti byla výstava starých vláčků, které potěšily hlavně mužskou část naší výpravy. Po prohlídce, která trvala něco přes hodinu, nás pan majitel pustil ještě do jedné expozice, tentokrát po pravé straně u vchodu na nádvoří. Tam byly zase historické hračky všeho druhu, hlavně panenky, zvířátka, další malé místnosti a obchody. Po schodech nahoru se pak šlo na mini výstavu japonských hraček.
Zámecké nádvoří bylo velmi pěkné a viděli jsme z něj dole překrásnou zahradu, kam směrovala naše další cesta. Ještě jsme se zastavili samozřejmě v suvenýrech, kde si každý zakoupil, co se mu líbilo. Zahrada byla též velmi krásná a udržovaná. Bylo v ní mnoho soch slavných návštěvníků zámku, jako např. Bedřich Smetana, Tycho de Brahe nebo Tomáš G. Masaryk. Nachází se zde též socha obětem druhé světové války. Nechybí kašna s lavičkami, krásné vzrostlé stromy včetně cizokrajných, skvělý výhled ze shora na okolí města. Prošli jsme se parkem, poseděli na místních lavičkách a pak zamířili zpět k autobusovému nádraží, kde nám místní doporučili dobrou restauraci. Blízko zámku je zastávka městského autobusu, který nás, už dosti unavené a hladové, svezl dolů do města. Restaurace se jmenuje Bílý Páv a je od autobusáku asi 10 minut pěšky.
Oběd, myslím si, každému chutnal. Někteří z nás spěchali do Prahy, např. vyvenčit své pejsky, ostatní ještě poseděli u dobré kávy, případně zákusku. Větší skupinka nás odjela z Benátek něco po 15. hodině a ve ? na 4 jsme byli na konečné metra B Černý Most. Tam jsme se rozloučili a každý už pokračoval směrem do svého bydliště. Doufám, že nás čeká zase podobně vydařený výlet a děkuji panu Františkovi za jeho organizaci.
Jana Rzepecká
Oční chirurgie se řadí mezi nejkomplikovanější obory medicíny, přesto i v tomto odvětví lékaři zaznamenali za posledních dvacet let výrazný skok kupředu. „Je-li sítnice nebo zrakový nerv nefunkční, lze jejich funkci obejít intrakortikální zrakovou protézou, tedy elektrodami umístěnými přímo do mozkové kůry,“ popisuje MUDr. Ivan Fišer, Ph.D, který je nyní primářem Vitreoretinálního centra na oční klinice Lexum v Praze a předním českým odborníkem na léčbu sítnice a sklivce.
Operace sítnice patří mezi nejjemnější neurochirurgické zákroky. Sítnice je velmi tenká a křehká, snadno se trhá a nesprávná manipulace s ní může způsobit nevratnou ztrátu zraku. Operace sítnice se vždy provádí pod mikroskopem, chirurgické nástroje mají průměr 0,5 milimetru. Při operacích makuly (centrální oblasti sítnice) chirurg pracuje v miniaturní oblasti přibližně 5x5 milimetrů. Při operacích složitějších stavů na hranici operability je zapotřebí maximálního soustředění a schopnosti improvizace.
„Nezřídka se snažíme zcela slepému oku extrémním zákrokem vrátit alespoň zbytkové vidění, ale výsledek operace nelze garantovat, což je psychicky náročné pro chirurga i pacienta,“ přiznává MUDr. Fišer. Chirurgové v současné době umějí zachránit i úrazem těžce poškozené oko, přičemž ostrá (sečná, bodná) poranění mají lepší prognózu než tupá. Opravit oko chirurgicky je ale jen část problému. Funkční poškození může být nevratné, je-li zničena důležitá oblast sítnice nebo zrakový nerv, jehož regenerace není možná.
V takových případech ale nabízejí možná řešení právě probíhající výzkumné aktivity. Již několik let se dokonce vyvíjejí implantáty, které lze umístit přímo do mozkové kůry a které mají nahradit funkci sítnice. „Je-li sítnice nebo zrakový nerv nefunkční, lze jejich funkci obejít intrakortikální zrakovou protézou, tedy elektrodami, umístěnými přímo do mozkové kůry. Výzkumníci na tomto zařízení pracují už od roku 2009 a doufáme v jeho úspěšné výsledky,“ dodává primář Fišer z oční kliniky Lexum.
Nahradit celý orgán umělým okem však stále zůstává spíše na pomezí sci-fi, a to přestože první bionické oko bylo poprvé testováno už před třiceti lety. Viditelné světlo však nedokáže stimulovat čip, aby vytvářel zrakový vjem, je nutné převedení světelného signálu na elektrický proud. Proto jsou součástmi systému minikamera v brýlích a videoprocesor na zápěstí. Signál z kamery a videoprocesoru je sítnicovým čipem přeměněn na elektrické impulsy, které zrakový nerv přenáší do mozku.
„Sítnice má složitý systém přetváření světelných impulsů na zrakový vjem, mnohem složitější než nejrafinovanější čip. Experimenty s bionickým okem proto prokázaly pouze dílčí úspěchy: mozek postižených pacientů sice dokázal převést tyto elektrické signály na zrakové vjemy, ovšem jen na úrovni velmi hrubého vidění. Získaný zrakový vjem tedy bohužel nebyl použitelný pro praktický život,“ vysvětluje MUDr. Fišer s tím, že ale pokračují experimenty s novými čipy nebo se suprachoroidálními implantáty (suprachoroidální prostor je prostor mezi cévnatkou a pigmentovou vrstvou sítnice).
„Proces vidění je natolik složitý, že obrazně můžeme říci, že na využití umělého oka si musíme počkat dalších dvacet let, stejně jako jsme to říkali již v 90. letech 20. století. Reálné to však je, zhruba stejně jako lety na Mars s lidskou posádkou,“ dodává Fišer.
www.zdravi.doktorka.cz
Není žádoucí zrakově postiženého tlačit před sebou, vést ho za obě ruce a sám couvat či ho tahat za bílou hůl. V tomto textu se chci zamyslet ale nad tím, když doprovázíme někoho, kdo špatně vidí v nějakém méně přístupném terénu.
Vyhodnoťte situaci. Již jsem zažila, že kvůli mojí těžké zrakové vadě jsem nemohla jít na konkrétní výlet, jelikož terén byl bez kontroly zraku špatně přístupný a nebezpečný. Je třeba, aby ten, s kým půjdete, vyhodnotil situaci, zda to zvládnete – nikoli pouze ten, kdo má hendikep, ale i ten, kdo „průvodcuje“. Proto určitě respektuji rozhodnutí těch, kteří se necítí vést do nebezpečných míst někoho se zrakovým hendikepem, když se na to necítí zvlášť, když jsou to např. pedagogové, kteří mají za jedince zodpovědnost.
Rozdíl je, když jde skupina lidí se zrakovým postižením a nemá každý svého průvodce, protože pak nelze zcela podchytit všechna nebezpečí a překážky, které je třeba hlásit pro bezpečný pohyb s holí. Ale i tak, pokud je vidících průvodců dostatek, pak je třeba vyhodnotit síly na to, zda je terén zvládnutelný i v kombinaci s těžkým zrakovým postižením. Teď do toho nezahrnuji síly fyzické, pouze nedostatek vizuální kontroly.
Na Jizeře. Chodím na různě náročné výšlapy již desítky let. Moje kamarádka mě vždy obdivovala, že se nebojím a zvládám i náročný terén. Jenže ona si neuvědomovala, že to je i její zásluha v tom, že jí důvěřuji, že si dokonale rozumíme a jsme sladěné na to, abychom absolvovaly i terén, který není blindfriendly.
Můj nejvíce náročný výstup byl paradoxně v Jizerských horách, a to na horu Jizeru, která se tyčí do výšky 1122 metrů nad mořem. Šla jsem s pěti vidícími – moji rodiče, bratr, švagrová a manžel. Lidé, co znají moje potřeby a zrakové možnosti. Ani oni netušili, že výstup bude tak nepohodlný a náročný. Nutno říci, že i pro vidícího byl náročný fyzicky, ale také tím, že i oni sami se museli pekelně soustředit, kam dávají nohy. K tomu navíc měli na starost mě, když museli hlásit, jak dlouhý krok mám udělat, jak je velký kámen a zda tam není díra. Cesta byla složená z kamenů, na které se muselo šlapat a mezi nimi byly hluboké prohlubně. Bohužel jsme se domnívali, že struktura cesty se časem změní, nezměnila.
Jak jsem to cítila já. Při takovém výstupu jsem musela stále poslouchat, co mi říkají, pokud jsem se nechtěla zranit, ale také zranit toho, kdo mě vedl. Musela jsem se soustředit, postup byl tedy velmi pomalý a těžký. Když cesta neubíhala, ještě pražilo slunce, bylo mi do pláče. Důležité bylo nepropadat panice a poslouchat to, co mi říkají. Nemohla jsem ani využít zbytky zraku tím, že bych sledovala záda těch přede mnou, jelikož tady bylo důležité dávat nohy přesně na kameny. V jeden moment, když byl terén opravdu náročný, mě bratr vzal na záda, což ale nemohl vydržet dlouho, bylo tam velké převýšení, já těžká a dlouhá a on se sám musel soustředit na svůj postup. Výstup nám trval opravdu dlouho, ale já to vzdát nechtěla. Podruhé bych tam však nešla.
Zvážit pro a proti. Myslím si, že kdybychom věděli, jak cesta vypadá, že bychom tam nešli. Bylo to pro všechny náročné, protože i moje rodina viděla, jak jsem ve stresu, jak jsem vyčerpaná a nešťastná. Je třeba opravdu dobře zvážit, zda na nějaké takové místo brát někoho, kdo nevidí. Občas sama řeknu, že počkám dole, že se mi na ty schody či skálu nechce, ale manžel řekne, ať se nebojím, že to zvládneme. Tím pádem vím, že on se přístupu se mnou nebojí, a tak se ráda s ním na taková místa vydám.
Proto bych doporučila těm, kdo průvodce dělají, aby dostatečně vyhodnotili svoje možnosti, možnosti toho, koho doprovázejí. Někdy za ten stres dobytí cíle nestojí. Zrakově postižený by pak měl důvěřovat tomu, kdo ho vede a tvrdohlavě netrvat na tom, že tam chce taky jít, když jdou všichni.
Občas, jak jsem psala, se tyto situace předpovědět nedají, ani naplánovat. Pak je třeba se soustředit na postup, pomalu a obezřetně. Není třeba spěchat, dobré si dělat pauzy, mobilizovat síly, jak fyzické, tak psychické. Jelikož dávka soustředění, která je třeba, je dosti vyčerpávající. Pokud víme, že nás čeká terén náročnějšího charakteru, pak bych volila za průvodce někoho, s kým se vzájemně známe, důvěřujeme si, ale také někoho, kdo má jistou dávku zkušeností s pohybem zrakově postižené osoby.
www.blindicka.com
V některých oblastech Číny sypou do čaje namísto cukru sůl.
Je-li říjen hodně zelený, bude leden velmi studený.
Rybu stáhneme tak, že jí nařízneme ostrým nožem za hlavou na hřbetě a řez vedeme po obou stranách ryby až k ocasu. Naříznutou kůži uchopíme utěrkou a opatrně stahujeme. Úhoře stahujeme tak, že kůži nařízneme za hlavou kolem dokola, pověsíme za hlavu a utěrkou stahujeme kůži od hlavy k ocasu.
Kniha Marie Hořínkové nás zavede do romantických i dramatických pražských zahrad a jejich historie. V Praze existuje zhruba 2600 hektarů zahrad, parků a podobných ploch, které jsou v majetku města. Samotných oficiálních zahrad v Praze je skoro 50. Zahrady a parky znamenají také zahradníky, kteří je vytvářeli, zvelebovali nebo se museli smutně dívat na jejich likvidaci. Autorka se zabývá osmnácti zahradami Staré Prahy a rozdělila je do tří částí. První část tvoří zahrady zmizelé. Z nich některé byly velmi krásné a významné, osud jim však nepřál, jako i mnoha dalším pražským objektům, budovám či parkům. Prahou se přehnala nejen švédská vojska, ale také nacisté a další významné události české historie. Druhou část tvoří zahrady slavné, vlastenecké a zchudlé, třetí zahrady duchovní a urozené. Dnes jsou na mnoha místech nová sídla nebo zahrady získaly novou tvář. V knize se dozvíte hodně o historii, které vedly k založení zahrad, k jejich zvelebení či chátrání, a také příběhy, které jsou s nimi a lidmi, kteří se o ně starali, spojeny.
Příliš záhy lásky o hodech mně pěla,
o zhýřených nocích, o náručích děv,
příliš záhy znavil údy mého těla,
její lákavý a slibující zpěv.
Ale marně ruce mé se vztahovaly
ku prostřeným stolům, byť jen po zbytcích.
Na svá prsa, v nichž se žáry masa vzňaly,
rval jsem jenom chimér mlhovitý sníh.
Ó, ty dlouhé noci zoufalého bdění,
když se v okna jitro stále nevrací,
a když tělo, pro něž není ukojení,
v nelítostné temno tupě krvácí.
V měsíci říjnu oslavili narozeniny Marie Kaniová, Lenka Klemerová, Marcela Machovičová a Ota Pačesová, svátek pak Beata Vašíčková Adamcová a František Eliáš. Všem srdečně blahopřejeme a přejeme hodně zdraví, štěstí a spokojenosti.
Zůstane-li nám 1 porce uvařeného špenátu, nikdy jej nevyhazujeme, ale použijeme na polévku. Jeden litr vody přivedeme do varu, dáme špenát a hned krupicové nočky; osolit. Celková doba 7 minut. Krupicové nočky: na 1 vajíčko asi 1 1/2 až 2 lžíce dětské krupice, oříšek másla, špetka prášku do pečiva, sůl. V hrnku vidličkou vše promícháme, malou lžičkou vykrajujeme nočky přímo do polévky. Jsou rychle uvařené. Tyto nočky stejně dobře chutnají ve všech masových polévkách. Do luštěninových polévek je připravuji bez prášku do pečiva
Klub přátel červenobílé hole z. s.
IČO: 26999960
Adresa: Cafourkova 13, 181 00 Praha 8
web: www.klubpratel.wz.cz
Naši činnost finančně podporuje Nadační fond Českého rozhlasu ze sbírky Světluška.
Úřad vlády ČR – Vládní výbor pro osoby se zdravotním postižením