Paprsek ze tmy Prosinec 2023

Úvodní strana > Paprsek ze tmy > Paprsek ze tmy Prosinec 2023

Vydává - Klub přátel červenobílé hole z. s.

Obsah


Poznámka nad čarou

STAŇTE SE SOUČÁSTÍ VÝZKUMU ODEZÍRÁNÍ

Výzkumný tým Psychologického ústavu Akademie věd České republiky a Filozofické fakulty Univerzity Karlovy hledá dobrovolníky se sluchovým postižením, kteří by se chtěli zúčastnit výzkumu zaměřeného na odezírání. Výzkum se zabývá “neurálním (tj. nervovém) zpracováním řeči při odezírání u slyšících a neslyšících dospělých.” Jinými slovy experiment má za cíl zjistit, jak náš mozek zpracovává odezírání ze rtů. Výzkumníci nyní hledají hlavně lidi se sluchovým postižením, kterých mají momentálně nedostatek. Pokud byste se chtěli výzkumu zúčastnit, neváhejte se na ně obrátit.

Jak výzkum probíhá? - Testování probíhá v budově Filozofické fakulty v ulici Voršilská 1 v Praze. Přítomen je i tlumočník do českého znakového jazyka. Během experimentu bude vaším úkolem sledovat videa bez zvuku a snažit se je ohodnotit a odezírat česká slova a věty a poté vybrat z nabízených možností správnou variantu. Vaše mozková aktivita bude měřena pomocí EEG (elektroencefalografie).

Metoda pomocí elektrod snímá elektrickou aktivitu, kterou mozek vysílá v reakci na to, co vidíme, slyšíme a cítíme. Experiment trvá asi 30 minut, v laboratoři strávíte maximálně 1,5 hod. Podmínkou je minimálně 24 před experimentem nepožívat žádné omamné látky, psychotika nebo větší množství alkoholu.

V případě zájmu se můžete přihlásit kdykoliv během listopadu prostř. tohoto formuláře. Termín testování bude určen na základě domluvy po vyplnění dotazníku. Jako odměnu za účast získáte poukázku do DM v hodnotě 300 Kč. Pokud máte nějaké dotazy, neváhejte se obrátit na výzkumníky na babylab@ff.cuni.cz.

Zdroj: www.tichezpravy.cz

zpět na obsah

O čem přemýšlíme

U seniorů roste počet sebevražd, ohroženější jsou muži

Zhruba každá 3.dokonaná sebevražda je mezi seniory. Data z krizových linek organizací Život 90 a Elpida ukazují, že počet volajících s duševními obtížemi narostl. Podepsal se na tom covid, válka i ekonomická krize. Některé potíže seniorů jsou bagatelizovány tím, že prostě pocit osamělosti a ztráty smyslu života patří ke stáří. Senioři se tak na odbornou pomoc obrací pozdě.

„Linka seniorů. Dobrý den…“ Hovory na krizové linky pro seniory začínají vždy stejně. Pak už se ale rozbíhá konverzace, která se v nejvypjatějších případech může proměnit v záchranu života. S pocitem ztráty smyslu života a se sebevražednými úvahami volá na Linku seniorů organizace Elpida průměrně jeden až dva lidi denně.

Linka je anonymní, některé příběhy ale bez uvedení jména organizace zveřejnila. „Už jsem vám dříve několikrát volala a dnes tedy jen volám s tím, že už to chci udělat,“ začíná hovor s paní, které se stará o nemocného manžela a sama se přitom obává, že oslepne. „Mám telou krabičku neurolu, tak si ji dneska asi vezmu, abych usnula.“

 „Jsou situace, kdy volá třeba člověk, který již spolykal léky a čeká na jejich působení. Dostane strach nebo se rozhodne, že by chtěl ještě žít. Zavolá a v tom případě musíme jednat,“ popisuje náročné chvíle zástupkyně vedoucí Linky seniorů Klára Gramppová Janečková. „Přivoláme rychlou záchrannou službu a hasiče. Zůstáváme s ním v kontaktu, snažíme se kontakt v žádném případě nepřerušit, aby ten člověk neusnul. Jednáme a jsme tam na straně života.“

Podobné zkušenosti mají i na lince důvěry pro seniory, kterou provozuje organizace Život 90. Hovory, ve kterých pracovníci linky pozorovali sebevražedné tendence nebo myšlenky, na lince evidovali hlavně přes covidové roky 2020 a 2021. Ve statistikách mají za tyto roky 66 volání s těmito charakteristikami.

Nárůst sebevražd

U seniorů počet sebevražd roste, u mladších ročníků naopak dřív klesal. Nicméně v posledním roce podle Matěje Kučery z Národního ústavu duševního zdraví sebevražd v celé české populaci opět přibylo. Důvodem podle něj může být nárůst duševních onemocněních související s ekonomickou krizí i větší digitalizací našich životů. Častěji ve statistikách figurují muži. To platí o dokonaných sebevraždách obecně. Jakmile muži odžijí své první roky v důchodu, počet sebevražd na 100 tisíc obyvatel v této věkové kategorii začne stoupat.

Tělesné zdraví je velice úzce spojeno s duševním zdravím a zároveň je velice limitující. V případě, že ten senior byl zvyklý být celý život aktivní a z nějakého důvodu ho fyzické zdraví nepodrží, může to sekundárně rozjet duševní onemocnění tím pádem dojít až k sebevraždě jako takové,“ vysvětluje Kučera. Dodává, že senioři mají křehčí organismus a nezvládnou fyzickou nemoc kompenzovat jako mladší lidé.

Starší lidé o svém duševním zdraví v posledních letech mluví častěji – minimálně na krizových linkách. Data organizace Elpida i Život 90 ukazují, že počet i podíl hovorů s tímto tématem výrazně narostl za covidové pandemie. Na lince organizace Život 90 dřív bývaly hlavním důvodem pro krizovou intervenci mezilidské vztahy. Předloni je převážily duševní potíže. V krizovou intervenci vyústí asi každé páté zavolání na linku. Častěji volající potřebuje praktickou radu nebo doprovázení v nějaké obtížné situaci. Ale i doprovázení kvůli duševním problémům přibylo.

Osamělost

„Hodně lidí volá, protože jsou osamělí a chtějí jenom slyšet lidský hlas,“ zmiňuje Janečková. Sociální kontakt a taky práce se zdravym životním stylem jsou podle Matěje Kučery dva kroky, které mají na duševní zdraví seniorů zvlášť pozitivní vliv.

„Ať už je to nějaká bezpečná fyzická aktivita, nebo práce s dietou a samozřejmě velice pomůže k odstranění těch základních rizikových faktorů – kouření, alkohol, tučná strava,“ podotýká Kučera s tím, že konkrétní podpora je nakonec rozdílná člověk od člověka.

Pohyb jako prevenci se snaží dodržovat i Milena Krásová. Každý týden chodí do centra Elpida na cvičení. U vchodu si prohlíží program a přemýšlí, jestli by své týdenní aktivity nerozšířila ještě o tanec. Sociální aktivita je podle Matěje Kučery i prevencí demence. „Ať už je to povídání, sdílení, vzpomínání, to vše může významným způsobem pomoct,“ vysvětluje výzkumník z Národního ústavu duševního zdraví.

Bagatelizace obtíží

Počet pacientů s demencí narůstá. Loni jich podle nových dat Ústavu zdravotnických informací a statistiky (ÚZIS) bylo přes 120 tisíc. Před 12 lety to bylo skoro o polovinu méně. Demence ale ani deprese přitom oproti obecnému vnímání společností není nic, co by podle Kučery mělo být přirozenou charakteristikou stárnutí.

Nepravdivé stereotypy a stigmatizace vedou u seniorů k tomu, že jejich duševní zdraví často přehlíží oni sami i jejich okolí. „Některé potíže seniorů jsou bagatelizovány ve smyslu, že prostě pocit osamělosti a ztráty smyslu života patří ke stáří. Podle zástupkyně vedoucí linky seniorů lépe funguje, když volajícím doporučí návštěvu centra duševního zdraví, krizového centra, než psychiatrické ambulance nebo nemocnice. Starší generace má velké předsudky vůči psychiatrii obecně. Často převládá pocit, že psychiatrická nemocnice vypadá jako nějaké vězení. Tam se velmi těžko odkazuje.

KAM SE OBRÁTIT, KDYŽ SE NECÍTÍM V DUŠEVNÍ POHODĚ?

  • Dnes neumírej - web o sebevraždách seniorů
  • Linka seniorů (Elpida) – 800 200 007 – pro seniory, osoby o seniory pečující a osoby v krizi (denně 8-20, zdarma)
  • Linka důvěry Senior telefon (Život 90) – 800 157 157 – pro osoby starší 60 let a jejich pečující (nonstop, zdarma)

 

Roli u seniorů hrají i finance. Soukromou terapii si často z důchodů nemůžou dovolit zaplatit. „Pomáhají jim příspěvky od zdravotních pojišťoven na psychologické poradenství. Takže to jim doporučujeme. Zároveň jsou i místa, kam je můžeme odkázat. Třeba pokud mají rodinné problémy, tak rodinné poradny a jiné sociální služby. Ty poskytují psychologické poradenství zdarma,“ vysvětluje Janečková.

Pomoct může ale i rodina, sousedé nebo známí v okolí. „Senioři mají duševní zdraví a mají emoce, které potřebují prožívat. Potřebují o nich mluvit a potřebují mluvit i o myšlenkách, které jsou na emoce napojené,“ uzavírá Kučera.

Zdroj: www.irozhlas.cz

Rady, návody a zkušenosti ze života se zrakovým hendikepem

Text je souborem několika článků, které přináší obecné rady, jak komunikovat s někým, kdo špatně vidí, jak takového člověka oslovit, doprovázet či co v jeho přítomnosti nečinit. Jsou zde též zkušenosti nasbírané v průběhu života se zrakovým omezením.

1. Životní příběh prakticky nevidomé ženy

Jmenuji se Linda, můj ročník narození je 1981. Narodila jsem se s vážným zrakovým handicapem. Od mala jsem nosila velmi silné brýle. Jako dítě jsem nevnímala strasti, které by mohly se zrakovým postižením souviset. Ještě na základní škole byl můj slabozraký stav ve stabilizovaném stavu. Navštěvovala jsem speciální základní školu v Plzni, a to pro žáky se zrakovým postižením. Na tuto školu vzpomínám velmi ráda, jelikož jsem se tam po celou dobu studia cítila spokojeně a šťastně. 4 měsíce před maturitou mě na přechodu pro chodce při přecházení na zelenou srazil mladý řidič ve svém nablýskaném Land Roveru - vím to jen z vyprávění, na nehodu a týden po ní si dodnes nevzpomínám, stalo se to r.2001. Krom přeraženého svalu v ruce a polámaných žeber jsem měla velmi silný otřes a kontuzi mozku. Lékaři nevěděli, zda mě budou operovat, či zda si tělo se sraženinou v hlavě poradí… A naštěstí poradilo. Přišla jsem sice o čich a chuť, ale stále mi to skvěle myslelo a to byla výhra. Největší daň za nehodu se měla teprve dostavit…

2. Oslovení zrakově postiženého

Určitě nemějte ostych zrakově postiženého kontaktovat. Každý z nás bude jistě rád za pozdrav či připomenutí se. Dobré je, když k člověku přistoupíte a nevíte, zda vás alespoň trochu vidí, dotknout se ho jemně na rameni či paži, a pozdravit ho. Prosté – ahoj – však stačit nebude. Jelikož pokud jste se delší dobu neviděli, tak vás zrakově postižený po hlase nepozná. Doplňte své celé jméno a podle vzoru Brigitte Jones doplňte více informací. Bude to vypadat asi takto: Ahoj, jsem Adéla Šťastná, hrávali jsme spolu vybíjenou v devadesátkách. Pak již uvidíte, jak se bude hovor vyvíjet. Ano, může se zdát, že zrakově postižený nebude vědět, že si vás nebude pamatovat, ale na tom přece není nic zlého. Tak můžete dále příběh rozvíjet, a třeba nakonec společně pěkně popovídáte a zavzpomínáte na staré časy.

3. Doprovod zrakově postiženého není jeho mluvčí

Ať víte nebo nevíte, v jakém vztahu je člověk se zrakovým postižením s tím, s kterým přišel, vždy mluvte směrem ke člověku se zrakovým postižením. Je-li to na úřadě, ve zdravotnictví, v zaměstnání, máte vždy po ruce nějaké jeho údaje, a tak, pokud to jde, oslovte zrakově postiženého jménem. Pokud jej neznáte, jemně se dotkněte ruky, řekněte, že budete nyní sdělovat informace. V rámci hovoru zkuste občas jméno vložit znova, aby zrakově postižený věděl, že je mluveno stále k němu. Pokud chcete kontaktovat doprovod s žádostí o pomoc, obraťte se na něj a zeptejte se, zda pomůže paní Novákové s vyplněním žádosti, či usaďte paní na toto místo. Určitě se vyhýbejte mluvení o někom ve třetí osobě, navíc v jeho přítomnosti. I když nemáte se zrakově postiženým oční kontakt, mluvte na něj přímo, dívejte se do obličeje. Zrakově postižený pozná, zda sedíte zády či se soustředíte na jinou věc než na promluvu s ním.

4. Deset věcí, kterými zrakově postiženého NEpotěšíte

  1. Má-li zrakově postižený vodicího psa, tak určitě nechce, abyste ho tajně krmili čímkoli.
  2. Nikterak netahejte, nestrkejte, ani nesahejte na bílou hůl zrakově postiženého.
  3. Nelekejte zrakově postiženého
  4. Nezkoušejte, zda si vás pamatuje
  5. Neukazujte
  6. Samá voda
  7. Nevyžádané otázky
  8. Nekomunikujte ve třetí osobě
  9. Natažená ruka nestačí
  10. Nešetřete informacemi

5. Vodicí pes a prostorová orientace

Vodicí pes by měl být přidělen tomu, kdo již absolvoval kurz prostorové orientace, zvládá techniky bílé hole, umí se orientovat na trasách, které pravidelně chodí, ale také si umí poradit, když se vyskytne náhlá situace. Sám psovod pak dává pokyny psovi, který je plní. Takže, pokud člověk nezná svoji trasu, pak ani pes ji znát nebude. Sama za sebe tedy doporučuji, aby člověk nejprve zvládl chodit samostatně, používat hůl, cítil se jistý sám svým pohybem, orientací a povědomím o daném prostoru, a pak až uvažoval o pořízení si vodicího psa. Pes sám od sebe není tím, kdo vyřeší znalost tras a váš samostatný pohyb.

6. Vodicí pes: S láskou i slzami

Když jsem si byla jistá svou samostatnou chůzí, rozhodla jsem si pořídit parťáka na cesty i do života – vodicího psa. Byl to zlatý retrívr jménem Priscilla neboli Cilka.  Strávily jsme společně 12 let. Díky ní jsem se cítila v exteriéru jistější a samostatnější. Měla jsem pocit, že i v nepřehledné situaci nejsem sama, že mám podporu a přítele, s kterým vše zvládneme. Ačkoli rozhodnutí a postup byl vždy na mně, i tak byla Cilka můj ochránce, přítel a společník po celý náš společný čas.

7. Zkušenosti s komunikací se zrakově postiženým

Právě častým zlozvykem lidí, kteří se při své práci setkají s člověkem se zrakovým postižením, ať jsou to lékaři, úředníci či jiní pracovníci ve službách, je, že je-li chvíle ticha, tak pokládají nadbytečné otázky stylu: a vy nevidíte nic? Jak se vám to stalo? To máte od narození? Ještě někdo to má v rodině? Tyto otázky nejsou vůbec vhodné, proč bych na ně měla odpovídat, když jdu na vyšetření srdce. Ptá se onen lékař každého pacienta na jeho intimní záležitosti? Nebo je člověk s bílou holí opravdu takovým exotem? Pokud nemáte tedy souhlas s tím, že budete rozebírat osobní záležitosti zrakově postiženého, tak se těmto otázkám vyhněte, někdy mohou být opravdu citlivé a osobní.

8. Doprovázení zrakově postiženého

Doporučila bych těm, kdo průvodce dělají, aby dostatečně vyhodnotili svoje možnosti, možnosti toho, koho doprovázejí. Někdy za ten stres dobytí cíle nestojí. Zrakově postižený by pak měl důvěřovat tomu, kdo ho vede a tvrdohlavě netrvat na tom, že tam chce taky jít, když jdou všichni. Občas, jak jsem psala, se tyto situace předpovědět nedají, ani naplánovat. Pak je třeba se soustředit na postup, pomalu a obezřetně. Není třeba spěchat, dobré si dělat pauzy, mobilizovat síly, jak fyzické, tak psychické. Jelikož dávka soustředění, která je třeba, je dosti vyčerpávající. Pokud víme, že nás čeká terén náročnějšího charakteru, pak bych volila za průvodce někoho, s kým se vzájemně známe, důvěřujeme si, ale také někoho, kdo má jistou dávku zkušeností s pohybem zrakově postižené osoby.

9. Jedenáctka mýtů o lidech se zrakovým postižením

  1. Nevidomí jsou ti, co vidí pouze tmu.
  2. Když člověk nosí brýle, pak je jeho zrak kompenzovaný.
  3. Bílou hůl nosí pouze ti, co nic nevidí.
  4. Rodičovství.
  5. Zrakově postižení nevyužívají sociální sítě.
  6. Často si lidé myslí, že každý, kdo nevidí, zná Braillovo bodové písmo.
  7. Bez kontroly zraku se nedá sportovat.
  8. Všichni nevidomí nosí černé brýle.
  9. Nevidomí nepotřebují ke svému životu barvy.
  10. Bez zrakové kontroly nelze fungovat v kuchyni.
  11. Nevidomí bydlí v různých ústavech.

10. Počasí a zrakově postižení

Jelikož se zrakově postižený orientuje při samostatném pohybu sluchem, tak deštník nebo kapuce není vítaným pomocníkem. Jelikož bubnující déšť do deštníku může pěkně zkreslit vjemy, které potřebuje vnímat, tudíž nemusí slyšet přijíždějící auto či špatně odhadne jeho vzdálenost. Další věcí je, když má člověk v jedné ruce psa, v druhé signalizační hůl, pak se deštník již nikam nevejde.

11. Komunikace s člověkem, kterého vede vodicí pes + dovednosti vodicího psa

Od psa se očekává maximální soustředění na jeho práci, proto:

  1. je-li pes v postroji, a tedy pracuje, tak na psa nemluvíme
  2. neoslovujeme ho jménem
  3. nehladíme a nekrmíme ho
  4. chceme-li pomoci při orientaci v prostoru ZP s vodicím psem, tak povely, kam jít dáváme ZP, který sám si naviguje psa.
  5. nesaháme, nebereme a ani nijak netaháme za postroj
  6. je-li terén náročnější, tak sám ZP si určí, zda se chytne osoby, která ho naviguje a nechá psa jít při noze na vodítku.
  7. je-li pes odložen na určitém místě, nehladíme jej, nemluvíme na něj, nevoláme ho k sobě, má své pevné místo, kde musí zůstat, dokud si jej pán nevyzvedne
  8. kromě psovoda nikdo jiný vodicího psa nepoveluje.
  9. máme-li také svého psa, snažíme se, aby neobtěžoval pracujícího vodicího psa

12. Čtení audio/digi knih: existují různé varianty, znáte je všechny?

Představíme si možnosti čtení audio či digitálních knih pro zrakově postižené. Podíváme se na knihovny, které toto umožňují. Na to, co dále ještě nabízejí a jak je možné se do nich registrovat. Můžete se dočíst i o zvukových časopisech, univerzitních či křesťanských knihovnách, ale také jaké programy či aplikace k přehrávání můžete používat a jak je získat.

13. Jak čtou knihy lidé se zrakovým postižením

V této přednášce se dozvíte, jaké způsoby, metody a techniky využívají ke čtení lidé, co mají problém se zrakem. Rozebereme si optické pomůcky, které se využívají k práci s textem, podíváme se na kompenzační pomůcky s hlasovým výstupem, povíme si také o Braillově bodovém písmu, kterým se knihy dají také číst.

Ukážeme si digitální zvětšovací zařízení se speciálními softwarem, díky němuž může zrakově postižený převést text do digitální podoby. Dále se dozvíte o speciálních knihovnách určených přímo zrakově postiženým, jaké formáty zde najdete a jak je zrakově postižení čtou. Přednáška se uskutečnila ve spolupráci s Obvodní knihovnou Skvrňany a M-Klubem v Plzni, mým blogem Blindička aneb Život prakticky nevidomé ženy a organizací Tyfloservis, o.p.s.. Přednáška má 60 min. a k shlédnutí je na YouTube: https://youtu.be/-57RouzqFqA

14. Braillovo bodové písmo

Soustavu braillské abecedy tvoří systém šesti bodů, tzv. šestibod. Každé písmeno je tvořeno jinou kombinací několika z těchto bodů, které mají určený tvar a definovanou velikost, vzájemnou vzdálenost a polohu tak, aby vše odpovídalo fyziologii hmatového vnímání. Písmo je tištěno reliéfně, a tak je čitelné hmatem. Bodovým písmem jsou tištěny knihy a časopisy. Písmo je dnes rozšířeno po celém světě a jeho využití je všestranné. Vedle písmen a číslic je možné zaznamenat interpunkční znaménka, značky matematické, fyzikální, chemické a astronomické, ale také celý systém notového zápisu nebo šachovou notaci. Bodové písmo je využíváno i při práci s počítačem, kdy se na tzv. braillském řádku objevují informace z monitoru.

15. Smyšlenky a domněnky o životě se zrakovým postižením

Lidé, co nosí černé brýle a bílou hůl, jsou zcela nevidomí.

Toto tvrzení není pravda. Já sama nosím bílou hůl a při velkém oslnění – ať sluncem či kombinací slunce, sněhu nebo velmi světlého interiéru nebo povrchu i tmavé brýle – a nejsem zcela nevidomá. Takže bílou hůl nosí lidé, kteří ji potřebují ke svému samostatnému pohybu, jelikož mají takovou zrakovou vadu, která jim bezpečný samostatný pohyb neumožňuje. Někteří lidé si hůl berou pouze nárazově – např. v neznámém prostředí či při zhoršených světelných podmínkách. To samé platí i pro nošení černých brýlí. Někteří je nosí pouze pro ochranu očí před cizími tělesy (např. prach), jiní před oslněním a jiní z estetického důvodu – tj. jejich oči by mohly zbytečně přitahovat pozornost a komentáře druhých lidí.

Zdroj: https://medium.seznam.cz

zpět na obsah

Aktuálně před uzávěrkou

Diskomfortní situace v životě se zrakovým postižením

Tento text přináší opět pár postřehů a popisů situací z každodenního života bez zrakové kontroly. Jedná se o okamžiky, u kterých by člověk neřekl, že mu mohou způsobit nepohodlí.

Hluk - Často píšu o tom, že ve velmi hlučném prostředí dochází k dezorientaci někoho, kdo špatně vidí či nevidí nic. Když člověk ztratí zrak, pak jeho dominantním smyslem je sluch, popř. hmat. Ve venkovním prostředí se převážně orientujeme sluchem, kdy odposloucháváme, kdy se k nám blíží automobil, odkud přijíždí vůz MHD, ale i to, zda je zelená na semaforu, pokud funguje akustická informace na něm. Díky uším filtrujeme informace z okolí, dle kterých se pak řídíme a získáváme další důležitá sdělení. Takže zvukové signály nám poskytují podstatné údaje a body k následné představě o prostoru kolem nás.

V této souvislosti bych chtěla popsat prožitek z minulých dní. Společně s mužem a dcerou jsme vyrazili na martinské trhy. Nejednalo se o prostor velkého náměstí, kde by byla velká fluktuace lidí a přehršle podnětů. Jednalo se o poměrně malý prostor v rámci sídliště - na návsi u hospodářského stavení. Standardně se tam pořádají lokální jarmarky, vinobraní a jiné veselosti. Chodíme tam docela často, tak prostor znám vcelku obstojně i v případě, že je zcela prázdný bez atrakcí. Proto mě překvapila moje dezorientace a nemožnost jakkoli vyhodnotit situaci.

Když jsme vyrazili ven, bylo už k večeru, a tak denního světla již ubývalo. Když jsme dorazili na místo, už byla tma. Stánky byly osvíceny výraznými reflektory, které směřovaly přímo do obličeje. Na vcelku skromném prostoru bylo postaveno i pódium, kde vyhrávala dosti hlasitá hudba. Původní plán byl, že si obejdeme stánky a manžel s dcerou mi budou popisovat, co je možné si v nich vybrat a zakoupit. K dispozici byly i rukodělné dílničky, kde si mohli zájemci vyzkoušet různá řemesla či dovednosti.

Začali jsme obcházet stánky, jenže hudba byla tak hlasitá, že jsem manželovi nerozuměla ani slovo, stále jsem se ho ptala, co říkal. Musel mi vše stále opakovat, já nebyla schopná se soustředit na to, co říká. Vnímala jsem pouze to, jak je ta hudba protivná, Další vjem, co mě vyváděl ze soustředění, byla ona ostrá světla, která visela u každého stanoviště. Byla jsem tedy ohlušena a oslněna světlem. Jediné, co za tmy vidím, je světlo, a to musí být výrazné. Nemohla jsem se tedy zaměřit na jiné body, které by mi pomohly nějak neztratit směr a orientaci. Tím, jak jsme chodili od stánku ke stánku, tak jsem nakonec úplně ztratila pojem o směru tak, že jsem nebyla ani schopná určit, v jaké části onoho prostoru se nacházíme.

Zde bych chtěla říct, že já mám poměrně často potřebu vědět, kde jsem. To znamená, že si určím bod či znak, který je mi znám, o kterém vím, kde se nachází, a dle něho se snažím v exteriéru zorientovat. Tak abych případně věděla, jakým směrem se budeme ubírat, a kam zhruba jdeme. Na návsi jsem ale nebyla schopná po pár minutách určit vůbec nic, a to tohle místo znám vcelku dobře. Oslňující světlo, hluk z hudební produkce a proudící lidé nakonec zapříčinili to, že jsem se necítila pohodlně v tomto chaosu, a tak jsme místo opustili, neboť jsem se nemohla soustředit na nic jiného než na to, že se cítím velmi diskomfortně a v pasti.

V hospůdce - Podobný pocit zažívám v posledních letech i při návštěvě různých restaurací a podniků, kde hraje hudba, kterou je třeba překřikovat. Často se děje to, že přijde skupina lidí, kteří se sešli za účelem sdělit si své zážitky a novinky ze života. Ale ve finále je slyšet pouze osoba, vedle které sedíte, a to ještě špatně. Když nemáte s lidmi oční kontakt, pak nemůžete ani jejich promluvu doplnit o odezírání ze rtů. Tudíž je třeba se soustředit pouze na jejich hlas, který je ale doprovázen kakofonií hudby a další směsicí hlasů, které se ji snaží překřičet. Tím pádem celý večer filtrujete informace, které k vám přicházejí z různých částí prostoru kolem vás. Je to stálé hlídání toho, nač lze reagovat, aniž byste se soustředili na příjemné chvíle s přáteli. Ve finále je to boj o uloupení nějaké zprávy, která by mohla být zajímavá.

Můžete tedy spatřit zrakově postiženého, jak různě natáčí a kroutí hlavou. Není to tím, že by měl další přidružené zdravotní problémy ale tím, že se snaží sluchem zachytit nějaké souvislé informace. Již jsem si vyslechla, že jsem nějaká napjatá a že se mračím. Což mi říká dost lidí, jenže já prakticky celý život vyhodnocuji informace převážně sluchem, a tak se neustále soustředím na to, co slyším, což ještě musím posoudit a zpracovat. Tudíž se ani nedivím, že mám sveřepý a tvrdý výraz. Tímto popisem jsem chtěla přiblížit záležitosti, pocity a nástrahy, které je třeba zpracovat bez zrakové kontroly. Doufám, že tyto řádky pomohou opět trochu nastínit svět nevidomých těm, kteří problém s očima nemají.

Zdroj: www.blindicka.com

zpět na obsah

Zajímavosti

Zajímavosti z planety Země

Sahara je největší pouští na světě. Stálých obyvatel je tu méně než 2 miliony, většinou jde o kočovníky, jakými jsou například Tuaregové.

Pranostika

Když v prosinci hrom ještě hučí, rok příští stále vítr fučí.

Rady našich babiček

Zeleninu čistíme, loupáme, krájíme a strouháme až těsně před tepelnou úpravou nebo přípravou. Používáme při tom ostrých škrabek a nožů z nerezavějící oceli, aby se neznehodnocovaly vitamíny.

zpět na obsah

Nabídka pro čtenáře

Kolařík Ivan – Úsměvná zamyšlení od Rudého Klokana

Místy ironické, ale vesměs velmi vtipné vzpomínky autora, který v roce 1968 emigroval z komunistického Československa až do daleké Austrálie. Jeho začátky, stejně jako začátky většiny emigrantů, nebyly lehké, ale obstál. Nejdříve pracoval jako knihovník v místní pobočce cizinecké policie, časem se ale vypracoval až na jejího ředitele. V době, kdy knihu píše a věnuje se vzpomínkám, je však už v seniorském věku a užívá si zaslouženého důchodu. Samozřejmě spolu s věrnou, občas kritizovanou, ale vždy milovanou manželkou.

Kolařík popisuje běžné situace svého života i životů svých přátel a známých. Ať se jedná o situace v čekárně nebo u indické lékařky, v herně, kam chodí mnoho australských důchodců pokoušet osud a utrácet své důchody, různé výlety po celém státě, klady či zápory řízení auta, vztahy a zážitky s dcerou, jejím manželem a vnučkou, otázky jídel a pití, vzpomínek z mládí i na Československo, zážitky z dob, kdy autor pracoval jako knihovník i později, jako ředitel, zážitky z útěku z rodné země nebo třeba ztracené touhy po mladých a krásných dívkách.

Kniha se mi moc líbí, pouštím si ji poměrně často, respektive vždy v době, kdy potřebuji trochu rozveselit či hodit za hlavu starosti. Nabije mě optimismem a nadějí, že nic není tak zlé, jak na první pohled vypadá, vždy může být lépe, ale samozřejmě i hůře – viz autorův častý černý humor. Nebudete se nudit, často se zasmějete a budete vtipnému a statečnému autorovi – seniorovi - držet pěsti, aby všechny nástrahy a potíže zvládl. Seznámíte se s krásnou zemí jménem Austrálie, s mnoha jejími oblastmi, které se od sebe hodně liší. Seznámíte se ale i s okolními ostrovy a státy v Oceánii, na jednom z nich žije autorova dcera se svou rodinou. Poznáte život velmi odlišný od našeho, ale svým způsobem i velmi podobný. Všude totiž žijí lidé, kteří si dokáží cenit přátelství, lásky, rodiny i běžného všedního dne.

zpět na obsah

Literární okénko

František Ladislav Čelakovský - Dárek z lásky

Když jsem šel přes lávky, našel jsem korálky
na pěti šňůrečkách navlečené: dal-li je děvčátku
milý na památku, bude mít srdéčko zarmoucené.
Každý to dobře ví, že i ten nejmenší
dáreček z lásky je nejmilejší:
přijde-li k ztracení, nikdy potom není
stříbrem ani zlatem k nahražení.

zpět na obsah

Výročí

V měsíci prosinci oslavili narozeniny Hana Procházková a Jaromír Kubiček, svátek pak Bohumila Flaumová, Lucie Bubeníková, Lucie Ulrichová, Blanka Berkyová, a Dana Ťukalová. Všem srdečně blahopřejeme a přejeme hodně zdraví, štěstí a spokojenosti.

zpět na obsah

Co nám chutná

Hovězí guláš s fazolemi a zeleninou

Suroviny: 50 g bílých fazolí, 10 g sušených hub, 50 g slaniny, 650 g hovězí kližky, 1 cibule, sůl, pepř, 1 mrkev, ? malého celeru, lžíce rajčatového protlaku, stroužek česneku, majoránka, Postup: Předem namočené fazole uvaříme v téže vodě doměkka. Mezitím namočíme sušené houby a na pokrájené rozškvařené slanině opečeme na kostky pokrájené maso. K němu přidáme drobně nakrájenou cibuli a obojí necháme osmahnout. Osolíme, opepříme, podlijeme, přidáme pokrájené sušené houby a dusíme, až je maso téměř měkké. Podle potřeby podléváme vodou. Potom přidáme drobně nakrájenou kořenovou zeleninu, rajčatový protlak a dusíme, až je maso i zelenina měkké. Nakonec vmícháme dobře uvařené fazole a přichutíme utřeným česnekem a majoránkou.

Kontakt

Klub přátel červenobílé hole z. s.
IČO: 26999960
Adresa: Cafourkova 13, 181 00 Praha 8
web: www.klubpratel.wz.cz

Naši činnost finančně podporuje Nadační fond Českého rozhlasu ze sbírky Světluška.

Úřad vlády ČR – Vládní výbor pro osoby se zdravotním postižením

zpět na obsah
(c) 2007 KPČH o. s. - webdesign jarha (externí odkaz)